Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 38. kapitolka

31.03.2011 (19:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1467×

Nejezdi!

„Edwarde, to neuděláš, že ne?“ hulákala jsem na něj, teď už sedíc na posteli v mém pokoji v rehabilitačním centru. Ty čtyři dny tak rychle utekly. Bylo to krátké, až moc krátké, a on se nenechá přemluvit, aby tu ještě pár hodin zůstal, třeba jen do rána. Vždyť už si stejně všichni myslí, že odešel.

Teď stál u okna a loučil se. Nesmyslná slova jsem nějak nechtěla chápat. Jediným, kterým jsem rozuměla, byla ta, která jsem nechtěla slyšet: měsíc, ahoj, zavolám. Rychle se ke mně přiblížil, políbil mě na čelo a byl pryč, jediné, co jsem viděla, byl vlající závěs vně okna. Povzdechla jsem si a sedla si na vozík, odjela jsem k oknu a zavřela ho. Nedal mi ani možnost, abych se rozloučila. S hlavou zaplněnou vzpomínkami na víkend jsem se vrátila do postele a schovala se pod peřinu. Bude těžké usínat bez něj. Na krásné věci si zvyknete vždy rychle, ale je těžké si jich odvyknout.

Pokaždé, když jsem zavřela oči, jsem ho viděla, připadal mi jako nejúžasnější tvor na světě, navíc mi patřil, tedy skoro. Pak jsem oči otevřela a zjistila, že je to teprve deset minut, co odešel. Sakra, nesmím na něm být tolik závislá. Jasně, ano, miluji ho, ale jsem tady ještě já a moje mysl, kterou nesmí zabírat celou, jak se pak mám soustředit. Navíc se teď musím soustředit na víc věcí, než jsou moje nohy a správná rehabilitace, ale taky učení, které mi Alice včera poslala. Čímž vlastně Edwardovi vzala záminku, aby sem jezdil a on mě nechce rušit.

On to prostě nechápe, za ten víkend jsem se ještě víc utvrdila v tom, že chci chodit - a to nutně. Už nechci být závislá jen na ostatních, což mě přivádí zpět k myšlence, že bych ho měla umět vyhnat z hlavy, ale kdo by to dělal, když by se mohl celou noc koukat na jeho dokonalé tělo. Znovu jsem se pokusila usnout, ležela jsem v posteli, zachumlaná do přikrývky, schoulená do klubíčka, (protože to už jsem zvládla bez vlastní pomoci) počítajíc ovečky, a snažila si pastevci nedosazovat Edwardův obličej a tělo. Moji mysl to dokonalé vykreslení ovcí zaměstnalo natolik, že ji unavilo už při třetím tisíci pěti stu padesáti osmi, což mi konečně dovolilo usnout.

***

Ne, ráno mě opravdu neprobudil ten láskyplný hlas, ale ukrutný uši rvoucí zvuk budíku. Nenávidím tyhle hodiny, které umí budit, jejich zvuk se vám dostane až do posledního póru kůže a až do odpoledne ho nedostanete ven. Nenávidím ranní vstávání.

Stěží jsem otevřela jedno oko a pohlédla na budík. Radostně hlásil: „7.00“.

Ruka se mi neochotně vydrala z tepla přikrývky a stiskla pětiminutovou odezvu. Okamžitě jsem znovu usnula a probudil mě opět budík, takhle se to opakovalo ještě několikrát, než jsem si uvědomila, že už nestíhám dojet na snídani. Od rána nabitý program: rehabilitace, posilování, bazén, rehabilitace a škola!

Edward:

Seděl jsem v garáži tak, jak jsem k ránu přijel, a koukal se na její fotku v mojí peněžence, byla tak krásná, ale krásnější byla, když byla v mém objetí. Povzdychl jsem si a schoval peněženku, protože jsem slyšel sourozence, jak se řítí z pokojů.

„Ahoj,“ houkla na mě Alice, když za mne nasedala společně s Jasprem.

„Ahoj,“ odvětil jsem a startoval. Další nudný měsíc.

„Alice, víš o tom, že jsi Belle posla e-mail s učením?“ zeptal jsem se, i když sem věděl, že poslala.

„Jo, viděla jsem, jak jí ho tam povezeš,“ odpověděla.

„Tak to ti pěkně děkuju, takhle ji uvidím až za měsíc,“ ukončil jsem rozhovor a vyjel z garáže. Alice se mi snažila omluvit myšlenkami, ale já ji ignoroval.

Alice:

Fajn! Ignoruj mě, jasně! Já jsem vlastně úplně blbá, ale když si nedáš nic vysvětlit! Tvoje chyba! To budeš čumět, až se to stane, co? Jsi idiot. Jo, jasně, jak jsme to mohli tušit. Ještěže bere ty prášky, sakra! Byl by z toho malér! Obzvlášť, když se o ní dohmátli Volturiovi.

Vystoupili jsme z auta a šli do školy. Nechtělo se mi to dál řešit a byla jsem ráda, že první hodinu mám s Rose a Emmettem. Vstoupila jsem do třídy mezi prvními a sedla si, vyndala blok a tužku. Proč si píšu? Abych se nenudila.

O pár dní později (Edward)

„Ahoj, zlato, počkej, zavolám ti zpět,“ řekl jsem a pokládal horor. Vytočil její telefon a okamžitě mi to zvedla.

„Ahoj, musím s tebou okamžitě mluvit. Nebude to nadlouho,“ mluvila rychle a s knedlíkem v krku.

„Tak mluv, máš času kolik chceš.“

„Takže, zaprvé - to učení nedávám. Zadruhé - Alice moc poděkuj, protože jsou to její poznámky i s obrázky. Zatřetí - potřebuju, abys zavolal mojí mámě, nebere mi to. Začtvrté - jsem ráda, že jsem tě neposlechla a šla si napsat prášky,“ vychrlila ze sebe a plynule pokračovala: „Zapáté – dneska jsem se postavila. Jo a zašesté – miluju tě.“

„Teď nevím, na co reagovat jako první,“ zasmál jsem se.

„To není vtipné! Nic nestíhám! Musím se učit! Večer mi zavolej! Pa!“ rozloučila se a zavěsila. Tak teď jsem v tom měl guláš i já. Nějak jsem nestíhal, řekla všechno, co chtěla, a zavěsila.

V hlavě jsem si uskupil seznam, co se chtělo po mně: poděkovat Al, zavolat Renée, večer zavolat Belle. To není ani moc náročné. Pomalu jsem došel k pokoji, ve kterém Alice něco přešívala. Ona prostě nenávidí, když má dlouhou dobu stejnou věc. Zaklepal jsem a hodně jsem se divil, že mě Alice nechala vstoupit. Jsme na sebe jako kočka a pes.

„Ahoj, Al, dostal jsem za úkol ti vyřídit, že Bella moc děkuje za osobité poznámky k učivu,“ řekl jsem a Alice se jen usmála. Úsměv jsem jí oplatil a zaslechl, jak se jí v myšlenkách objevilo: ‚On to prostě nepochopil!‘. Chtěl jsem se v tom začít šťourat, ale mozek mě směřoval k dalšímu úkolu: telefonát Renée.

Vytočil jsem tedy její telefonní číslo. Už jsem s ní párkrát mluvil, když jí ode mne Bella volala, protože u sebe neměla telefon. Moc se spolu nebaví, hlavně od té doby, co Bells ochrnula a nemluvila. Trochu se to zlepšilo, když začala znovu mluvit, ale Renée si vlastně dává za vinu, co všechno se Belle stalo. Takže když to Renée před Bellou zmíní, Bella se urazí a veškerá konverzace na pár týdnů opět zmrzne.

„Ano? Phil,“ řekl rozespale její manžel a já zvážněl. Buď jsem je vzbudil, což je hloupost, protože tam mají něco kolem osmé ráno, nebo se Renée něco stalo.

„Ahoj, Phile, tady Edward,“ odpověděl jsem do telefonu a sedl si na schody. Tady se děje něco divného.

„Ahoj, Edwarde, co potřebuješ?“ ptal se už více při smyslech a já zaslechl pípání přístrojů. Jéje, Renée je v nemocnici. Proto to Belle ani jeden neberou. Nechtějí jí přidělávat starosti. Už vím, po kom to Bela zdědila. Ne po Charliem, jak jsem si myslel.

„Dostal jsem od Belly za úkol zjistit, proč jí Renée nebere telefon,“ řekl jsem na férovku a Phil si povzdechl.

„Neberu jí to úmyslně. Má toho chudák už tak spoustu, teď ještě ta škola. Volala mi, řekl jsem, že jsme na zápasech a že ten telefon neslyšíme. Zatím sedím ve špitálu a čekám, kdy mi řeknou, že je po všem,“ povzdechl si a málem se rozbrečel.

„Co se stalo?“ zareagoval jsem okamžitě a uvědomil si, že nemá pravdu. Tohle by Bella vědět měla, jde o její mámu.

„Prosím tě, byli jsme tak šťastní, když jsme zjistili, že je Renée těhotná - a teď leží na sále. Mimoděložní těhotenství, málem mi umřela. Hned vedle mě v posteli. Nevzbudila by mě, kdyby nevykřikla.“ Teď jsem s jistotou věděl, že brečí. Upřímně s ním soucítím, kdybych měl na sále Bellu, umřel bych.

„To je mi líto. Kde leží?“ mluvil jsem dál a měl v úmyslu se tam stavit společně s Carlislem. Připadalo mi to jako dobrý nápad, alespoň něco, když ne všechno.

„V Chicagu, nejezdi! Vážně ne! Není třeba,“ řekl a asi někam šel.

„V Chicagu jsou dobří lékaři, uvidíš, že všechno bude v pohodě. Můžu nějak pomoct?“ zeptal jsem se a tlumeně slyšel, jak se Phil ptá, jak je na tom Renée na operačním stole.

„Neříkej to Belle, prostě jsme na zápasech a neslyšíme to. Pověz jí, že až bude mít Renée čas, že jí zavolá. Prostě si něco vymysli a já se ozvu, jak to dopadlo. Jo, a pozdravuj ji, jak ode mě, tak od Renée,“ řekl nakonec Phil a zavěsil. Proč mi dneska všichni pokládají telefony?!

Nechtělo se mi Belle lhát, ale zase jsem ji nechtěl stresovat ještě víc, než byla. Došel jsem do kuchyně, kde byl seznam čísel na Carlisleovy známé. Ne, že bychom tam volali často, ale občas s nimi něco konzultoval. Vytočil jsem telefon do Chicagské nemocnice. Vzala mi to sestřička. Chvíli se mě vyptávala, ale nakonec svolila a s dovolením ošetřujícího lékaře právě Renée Dwyerové mi faxem poslala její zprávu, zatímco Renée ležela na sále.

Podíval jsem se do ní a usoudil, že i přesto, že to nevypadá dobře, by se z toho dostat mohla. Papíry jsem odnesl Carlisleovi do kanceláře s papírkem ‚přečti si to‘ a odešel jsem do pokoje, kde jsem otevřel knížku a četl už tolikrát přečtená slova.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 38. kapitolka: