Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 37. kapitolka

13.03.2011 (13:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1144×

Dýchej!

„Sluší ti, jsem rád, že Alice věděla, že ti bude,“ řekl tiše a políbil mě na tvář. Usmála jsem se a pohladila ho po tváři.

„Mohl bys mi pomoct se vykoupat?“ Usmála jsem se na něj, jen přikývl a bral mě do náruče. „Víš o tom, že včerejšek byl nejkrásnější ze všech dní, které jsem s tebou prozatím zažila? Tedy kromě našeho prvního polibku.“

„Jsem rád, že sis to užila,“ zašeptal mi do ucha a posadil mě na umyvadlo. Nepříjemně mě zastudilo a naskočila mi husí kůže. „Víš o tom, že si vážím každého tvého úsměvu a nenávidím, když mlčíš? Zabíjí mě to. Od toho okamžiku, kdy jsi na mě poprvé promluvila a usmála se, neexistuje nic, co by bylo krásnější.“

Usmála jsem se a on též, chytl mě kolem pasu a pod zadečkem a přenesl mě do sprchy. Dopadaly na nás kapky teplé vody a já zapomněla na to, jak je čas relativní. Objala jsem ho kolem krku a nechala vodu, aby mi prohřála tělo (ne, že by tu nebylo horko jako v červenci, ale horká voda je nezaměnitelná).

Chvíli jsem ještě vnímala jeho slova, kterými mi připomínal, jak moc mě miluje, a že se těší, až doma řekne, že už zvládnu pokrčit nohy, ale to mě probralo z polospánku.

„Ne, Edwarde, nechci, aby o tom věděli, chci je překvapit,“ vyhrkla jsem a on kývl.

„Dobře, nic doma říkat nebudu, jen, že jsi v pořádku, a že se ti stýská. Na Alice se můžeš spolehnout, že to taky neřekne,“ dořekl a vypínal vodu.

„Hej, copak to děláš?“ vyhrkla jsem, když mi voda ustávala v dopadech na má záda.

„Jsi rozmáčená a usínáš mi v náručí,“ hlesl a nesl mě ven. Balil mě do županu a posadil na víko od mísy. Vzal do ruky hřeben a jedním pohybem mi rozpustil vlasy, které držely v nevzhledném zámotku na temenu hlavy.

„A není sen každého muže, aby mu snoubenka usínala v náručí?“ zeptala jsem se a brala si od něj hřeben, aby se mohl osušit.

„Ano, je, ale mě trápí tě vidět takhle unavenou,“ řekl, utírajíc si nádherné tělo.

„Nejsem unavená!“ křikla jsem a zamračila se. „Jen mi je u tebe dobře a teplá voda uspává, jako bys to nevěděl.“

„To nevadí, stejně tě donutím něco sníst a jít si lehnout,“ řekl nesmlouvavě, načež jsem se usmála a kousla se do rtu.

„Jenže já mám vytříbený jídelníček a chtěla bych sníst jen a jen tebe,“ vydala jsem ze sebe všechen chtíč po jeho těle, jehož nejhezčí a nejzajímavější část právě zakryl ručníkem.

„Nechutnal bych ti. Štěrk není zrovna chutné jídlo, zato ty. No dal bych si říct,“ zasmál se a bral mi z ruky hřeben, protože věděl, že jsem s vlasy hotová.

„Vážně? Tak si vezmi, jsem celá tvoje,“ hlesla jsem a nastavila krk. Během mžiku stál u mne a váhal, co má učinit. Začal se pomalu naklánět a mé srdce tlouklo silněji a hlasitěji. Jsem si zcela jistá, že tepna na mém krk pulzovala jako nikdy. Jazykem po ní přejel a přitiskl k ní rty. Zadržela jsem dech a čekala, co se bude dít.

Ucítila jsem ostrost jeho zubů na mém hrdle, ale necítila bolest. Jen mě dlouze políbil a silou nádechu vytvořil další sraženinku. K té mezi ňadry přibyla na levé straně hrdla.

Po celou dobu jsem se nenadechla, měla jsem zavřené oči a cítila, jak pomalu ztrácím sebekontrolu. Nedržely mě pevné, mramorově chladné ruce, ani po stranách nebyla držadla. Pomalu mi sklouzávaly ruce z klína, jako když usínáte v tramvaji...

„Bello, nadechni se,“ zařval vyděšeně Edward a zatřásl se mnou. Okamžitě jsem vdechla vzduch do plic a rozkašlala se. Hleděl na mě s ustaranou tváří a bral mě do náruče. „Tohle mi nedělej!“

„Promiň,“ hlesla jsem v záchvatu kašle a držela dlaň před ústy. Měla jsem pocit, že se pozvracím. Plíce se mi stahovaly v nepravidelném rytmu a obracely se naruby. Pocit, jako když z vás mají vypadnout. Pocit, jako když máte astmatický záchvat.

Automatickou reakcí bylo sevření hrudníku ve vlastních rukou, což ale samozřejmě nepomáhá, ale máte alespoň lepší pocit. Sevřela jsem hrudník do pevného sevření vlastních rukou a snažila se pořádně nadechnout, nešlo to. Zatracené astma. Měla jsem ho jako malá, asi se mi vrátilo.

„Pusť si ten hrudník, Bello, a snaž se ho otevřít. Nádech... Výdech... Nádech...,“ mluvil Edward tiše a posadil mě na postel, chytl mě za ruce kolem mého hrudníku a stáhl je dolů. Prohnul mě v lopatkách tak, aby se mi otevřel hrudník a pořád opakoval: „Nádech a výdech.“

Po nekonečných vteřinách jsem začala alespoň trochu pravidelně dýchat. Oddechl si, ale pokračoval ve výuce dýchání. Byla jsem mu moc vděčná, že je se mnou a pomáhá mi.

Za chvíli se mi už hrudník hýbal pravidelně. Plíce mě bolely jako nikdy. Byla jsem tak šťastná, když mi v deseti letech oznámili, že jsem se vyléčila a až do teď jsem byla zdravá.  Práskla jsem sebou do postele a nechal slzy vyděšení, aby si razily cestu po mojí tváři.

„Ššš, jsem s tebou. Ššš, je to dobré, už je to v pořádku. Vždycky budu bojovat za to, aby ses znovu nadechla,“ řekl mi tiše do ucha a ve mně ztuhla krev, až srdce vynechalo.

„Copak se děje, Bells? Je ti dobře?“ ptal se hned, jen jsem nechala slzy dál kanout. Nebude to tak jednoduché, jak jsem si myslela. On bude chtít, abych byla člověk tak dlouho, jak jen to půjde. Nikdy nebude souhlasit s tím, abych byla jako on. Možná, že ale dokážu, aby změnil svůj názor, pokud bude mít vážné důvody. Co když se mi něco stane? Budu umírat, zachrání mě? Jak to vlastně je? Může mě zachránit vždy?

„Už je mi fajn,“ hlesla jsem skrz slzy, zatímco se mi hlavou honily myšlenky na budoucnost. Ne, nechtěla jsem s ním zestárnout, mít pět dětí a skonat vedle něj. Chtěla jsem s ním být navždy.

„Vážně? Nevypadáš tak,“ zašeptal a políbil mě na spánek. Chytl mě pod koleny a lopatkami a položil mě do postele správně, tak, jak to má být. Přikryl mě a pohladil po tváři.

„Dojdu ti udělat něco k jídlu, hned jsem zpět,“ vyslovil měkce a odešel. S pohledem na jeho zádech jsem zavřela oči a zjišťovala, že už je mi vlastně úplně fajn. Usmála jsem se.

Chci strašně moc poděkovat Andree, která mi pomohla s opravami. Je neuvěřitelné, jak byla vstřícná a nápomocná a to jsem ji obtěžovala na horách. Moc ti děkuju.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 37. kapitolka: