Staré věci vyplouvají na světlo v ten nejnevhodnější okamžik. Stanou se pouhou asociací, které pokračují. Co si Bella s Edwardem řeknou?
03.03.2011 (19:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1208×
V nejnevhodnější dobu
Edward:
„Já jsem puberťačka,“ houkla skrz ruce a zachichotala se. „Nemám jako ty devadesát let náskok.“
„Tohle nebylo hezké. Já jsem na tebe devadesát let čekal,“ řekl jsem a chytl ji ruce za zápěstí vedle hlavy.
„Já jsem na tebe nečekala, začal ses o mě starat sám. Nikdo se tě neprosil. Zvládla bych to sama,“ křikla. A jéje, staré záležitosti vyplynou na povrch v nejnevhodnější chvíli.
„Ale já jsem se o tebe staral rád,“ řekl jsem mile.
„Všichni si o mně mysleli, jaká jsem chudinka. Na vozíku, sama, co zabila svýho kluka, se kterým čekala dítě. Pak ses mě zastal ty a stala jsem se ještě větší. Proč? Protože se o sebe neumím postarat. Nedokážeš si ani představit, jaké to bylo. Každičký jejich pohled. Jako bych byla nicka,“ křičela, hleděla mi do očí, které byly tak strašně zastřené. Mluvila o věcech, které ji tížily, hlodaly ze vnitř.
„Všude jsi byl se mnou. Zvykla jsem si. Zapomněla jsem na to, že mnou opovrhují, že jsem jen a jen mrzák. A pak jsi tam jednou nebyl ty, ani nikdo z rodiny. Zapomněla jsem na to, jak se bránit. Začala jsem na tebe spoléhat. Stala jsem na tobě závislou. Nemělo to zrovna hezké následky, co myslíš? Nebyl jsi tam, když jsem tě nejvíc potřebovala. Nevěřil jsi mi, víš, jaké to je někoho milovat a ztratit jeho důvěru? Víš, jak moc mi chybíš všechen ten čas, co jsem sama v centru. Umírám vždycky, když ti pokládám telefon. Už se nechci loučit, Edwarde.“ Rozplakala se mi pod rukama. Sedl jsem si vedle ní a stáhl jsem si ji do náruče. Vůbec jsem si neuvědomil, co všechno musela prožívat. Nikdy mi to neřekla. Je tak mladá a tolik toho vytrpěla. Jestli je někdo anděl, pak ona.
„Ššš, lásko, to bude v pořádku, uvidíš, všechno se spraví. Všechno bude lepší. Na konci června uděláš rozdílovou zkoušku a jako krásná, dlouhonohá, sexy studentka vstoupíš do třeťáku,“ konejšil jsem ji a kolíbal s ní. Chvíli jen ležela a poslouchala moje nesmyslné žvatlání, pak mi stiskla ruku a víc se ke mně přitiskla.
„Miluju tě, Edwarde a omlouvám se za to, co jsem řekla. Nevěděla jsem, co žvatlám,“ řekla zcela v klidu a posadila se.
„Ale věděla, jsem rád, že vím, co se v té tvé hlavičce honilo. Vím taky, že není jednoduché o tom mluvit, ale se mnou můžeš. Poslechnu si cokoliv a neodvrátím tvář. Budu ti věřit, už vždycky,“ šeptl jsem.
„Sakra! Ta zkouška, já na ni zapomněla…“ vyděsila se a absolutně napřímila páteř. Vždycky si dokáže vybrat jen to nejdůležitější z hovoru.
Bella:
Vážně jsem tak sklerotická? Vážně už je březen? Sakra! Budu s tím muset něco udělat. Jen tři měsíce na látku z pololetí ze všech předmětů. To nemůžu dát. Nemůžu zvládnout naučit se čtrnáct předmětů za tři měsíce.
„Klid, Bells, máš tři a půl měsíce. Uvidíš, že to vládneš. Rozdílovou už jsi jednou dělala, vzpomínáš? Navíc, každý z učitelů ti rád pomůže,“ řekl mile a stiskl mi ruce.
„Jenže já se neumím učit tak rychle jako ty. Navíc nevím, co se učit,“ kuňkla jsem a svěsila jsem ramena.
„No tak, no tak, co to slyším. Kde je ta bojovnice? Kde je moje Bella?“ ptal se a zvedal mi bradu. Neměla jsem sílu se usmát, ani odvrátit tvář a bojovat proti jeho síle, která táhla moji tvář proti té jeho.
„Vybojovala si tebe, už nemá sílu bojovat za něco jiného, než jsi ty,“ řekla jsem, co jsem cítila. Tak jsem se snažila, aby si nenašel jinou. „Když tu jsi a nikde jiná, ví, že se nemusí strachovat, proto si odešla odpočinout.“
„No, řekněme, že tuhle část jsem neslyšel. Poprosím kantory, aby ti napsali, co a jak a pak ti to sem dovezu. Ano?“ V očích se mi zablesklo. On sem pojede dřív než za měsíc. Ano, to jsem potřebovala slyšet. Do žil se mi vrátila krev, už jen díky příslibu. Usmál se, když se mi zahleděl do očí.
„Tak dobře,“ konstatovala jsem a políbila jeho neodolatelné rty. Když jsem se odtrhla, pohleděla jsem vstříc šeru, které bylo za oknem. Párkrát jsem zamrkala a polkla.
„Copak?“ zeptal se, když spatřil můj vyděšený obličej.
„To už zapadá slunce?“ vyblekotala jsem a zavřela oči. Ne, dnešek nesmí skončit, nesmí skončit tenhle víkend, ne, já nechci, aby skončil. Všechno je moc krásné. Moc krátké.
„No tak, přece se nebudeš mračit už teď? Nechci už dneska vidět žádné slzičky, takže je zažeň. Máme ještě neděli a skoro celé pondělí, navíc o víkendu přijedu, slíbil jsem to, vzpomínáš?“ mluvil tak krásně. Jako by nikdo kromě mne neexistoval. Vážně si ho nezasloužím.
„Hmm, vážně přijedeš?“ řekla jsem se zájmem a on se rozesmál. Sakra, tak strašně jsem chtěla ho povalit do těch polštářů a začít ho líbat.
„Ano, přijedu, ale jen abych tě unesl a nevrátil. Pomůžu ti s tou školou a v centru nám nemůžou nic říct, protože...“ nechal mě větu dokončit, věděla jsem, že to tu tak funguje.
„Protože se budeme brát.“ Trochu jsem se při té skutečnosti otřásla, a až teď si uvědomila, že ani nevím, jak ten prstýnek vypadá. Podívala jsem se na ruku a na ní se třpytil bílý kroužek, vyskládaný kamínky a v jeho středu byl kamínek ve tvaru srdce, měl rudou barvu a byl broušený do špičky. Vypadal nebezpečně.
Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 36. kapitolka:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!