Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 33. kapitolka

17.01.2011 (07:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1219×

Wolf

Ležela jsem na zádech v jeho obětí, hlasitě dýchala, měla zavřené oči a snažila se udržet si tenhle pocit blaženosti a slasti co nejdéle. Byla jsem šťastná, bylo mi nádherně. Věděla jsem, že vedle mě leží, kouká se na mě a usmívá se. Nemusela jsem se ani podívat.

Mlčel, jen mi prsty jemně kreslil ornamenty po bříšku a hrudníku. Uklidňovalo to, snažila jsem se srovnat s jeho dechem, po chvíli se mi to povedlo. Byla jen jediná věc, která mi chyběla… Ne! Nesmím o tom takhle uvažovat. Miluju ho. On ho má. Jen není slyšet.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem do ticha a jemně praskajícího ohně. Silněji mě objal a políbil do vlasů. Jemně jsem se usmála a pak jsem byla ve vzduchu. Objala jsem ho kolem krku a nepustila ani ve chvíli, kdy mě pokládal do měkounké postele. Teprve teď jsem otevřela oči a uvízla v těch jeho. Jen mě přeskočil a lehl si vedle mě. Otočila jsem se na bok do jeho objetí, zachumlal mě do peřiny, kterou přes malé protesty vtěsnal i mezi nás, políbil mě do vlasů a na čelo a nechal mě odejít do říše, jiné říše, jejíž meziprostorem je spánek.

Je to už dlouho, co se mi v noci zdál sen, sen, z kterého vám běhá mráz po zádech, když se probudíte, a pokaždé, když si naň vzpomenete.

Stála jsem uprostřed temného vypáleného lesa. Bylo děsivě vražedné ticho a každý můj nádech a výdech se rozléhal v nicotě. Kolem sebe jsem viděla jen díky zářivé kouli nade mnou, která svítila bílým světlem. Ohořelé pahýly stromů házely stíny, které jsem si spojovala s démony a strašidly z dětství.

Všude kolem byl chlad, a když jsem se chtěla pohnou, nešlo to. Pocit, že nemohu utéct, byl teď trýznivější než kdy jindy, chtěla jsem pryč, ale nevěděla jsem kudy a jak. Chlad se mi vkradl pod kůži a nešel vytřást, vypudit.

Vít, který se míhal kolem mě v kruhu, se zastavil a zdáli se ozvalo zoufalé, masité a vraždící zavytí, které trhalo uši a srdce. Ten vlk byl zraněný, možná jen duševně. Náhle se jeho stín objevil s tím mým přede mnou přede mnou. Zastavil se mi dech.

Ty dva stíny odrážely ne tak dávnou minulost, vlk byl vysoký jako já a hlavu měl u té mé. Najednou se ale vzpomínka rozostřila a já uslyšela zavrčení, které v tento moment znamená jistou smrt. Třásla jsem se strachem a zimou, konečně se mi povedlo pohnout se z místa, ale neutekla jsem, otočila jsem se čelem k té nestvůře a pak jen vím, že jeho srst byla karamelově hnědá a jeho milující oči, ty oči, znám je až moc dobře. Pak vyskočil a s otevřenou tlamou se vrhl na můj chřtán…

„Áá," vykřikla jsem do nočního světla a vymrštila se do sedu. Skoro okamžitě mě objaly ledové ruce, které jsem uvítala. Hlasitě a rychle jsem dýchala. Objal mě silně a sedl si za mě obkročmo. Opřela jsem s o jeho hruď a ztratila se v bublině, okamžitě se mi zklidnil dech a byla jsem schopna racionálního uvažování.

Ten vlk byl Jacob, o tom není sporu. Poznala bych ho kdekoliv. Neodpustil mi, že jsem se znovu zamilovala a byla jsem šťastná. Ještě ke všemu jsem ho podvedla. Sakra, vždyť je mrtvej, to vim jistě, sakra. Proč si teda připouštím nevěru vůči němu, když to tak není. Nebo co když mě tím chce nějak chránit. Ježíš, o čem to tady uvažuješ, Isabello, andělé neexistují. Duchové ano, ale pochybuji, že umějí ovlivňovat sny. On je mrtvý, nejsem naň nijak vázána a minulost se nedá vrátit, tak co tu řeším, byl to jen sen.

„Jsi v pořádku, lásko?“ zašeptal mi Edward do ucha a pevněji mě objal. Usmála jsem se a sen vytěsnila z hlavy, okamžitě se mi ale vybavilo něco, co jsem se jednou učila ve škole a vzpomněla si, že bych se asi taky měla začít učit na závěrečky v červenci.

„Snad ano, byl to jen sen,“ odpověděla jsem a otočila se směrem, ze kterého šeptal a jemně ho políbila. Polibek mi opětoval a otočil si mě na bok.

„Sen to byl, netuším o čem, ale vypadala jsi dost vyděšeně,“ řekl a prohrábl mi rozcuchané vlasy, „chceš si o tom promluvit?“

„Ne, děkuju, tohle bys nechtěl poslouchat, navíc se o tom nechci vůbec bavit. Je to minulost. Chci na ni zapomenout a soustředit se na přítomnost, na tebe a na budoucnost s tvojí přítomností, tedy snad,“ poslední slova jsem spíš šeptala, rozhodně jsem je neříkala sebevědomě. Sklopila jsem tvář do svého klína.

„Moc dobře víš, že já budu poslouchat cokoliv, co mi budeš chtít říct,“ řekl mile a pohladil mě po zádech. „A to, že se mnou chceš být i v budoucnu, za to se nemusíš stydět. To chci a přeji si i já.“

Zvedla jsem tvář v úsměvu a políbila ho na tvář. Teprve tyto okamžiky, okamžiky s ním mi dokazují, že láska přebije úplně všechno. Že stačí pár pohledů a přestane existovat svět. Že pouta, která držíte s rodinou, vám přestanou chybět a jde vám jen a jen o toho člověka, kterého milujete, ať je jakýkoliv. Vaše okolí o něm může říkat cokoliv, ale vy se stejně budete držet toho svého. Všechny zákazy a pravidla budete rázem porušovat, jen abyste mohli být spolu.

Protože ho miluju, byla bych schopná mu říct sbohem, jen aby byl šťastný, přestože mě by zabíjela samota a prázdnota. Vím, jaké to je někoho ztratit, a kdybych přišla o něj, nadobro, asi bych zemřela žalem a úzkostí. Šla bych za ním kamkoliv, protože každé místo s ním je to dokonalé a krásné.

„Edwarde, nikdy mi neukazuj, jaké to je být sama. Vím to a nechci tě ztratit, na to jsi moc dokonalý a miluju tě tak moc, že kdybych tě ztratila a ty by ses nikdy nevrátil, asi bych umřela. Jsi ten, pro kterého se snažím být dokonalá. Slib mi, že se mnou budeš, dokud to půjde,“ řekla jsem a dívala se mu při tom do očí. Neměla jsem ráda sliby, ale tento mi připadal splnitelný, a i kdyby nebyl, mám se na co upnout.

„Slibuji, Sněženko,“ odpověděl a dlouze mě políbil. Topila jsem se v lásce, upřímnosti, pochopení. Nadechla jsem e v momentě, kdy začal laskat můj krk: „Ty jsi dokonalá. Nemusíš se pro mě měnit. Miluji tě takovou, jaká jsi teď.“

Pak se odtáhl a rychle pro něco sáhl, nevěděla jsem, co to bylo. Otočil si mě čelem, usmál se, znovu mě políbil, objal kolem pasu a zahleděl se mi do očí: „Na tenhle moment jsem čekal osmdesát let, čekal jsem na ženu, která by byla tou, co oživí moje srdce. Tou, kterou budu nade všechno milovat, budu si jí vážit a udělám pro ni vše, jen aby byla šťastná. Jsem rád, že jsem čekal až do dneška, byla by chyba udělat to předtím, nebo až po tom, kdy bych tě ztratil. Ty jsi ta pravá, co na tom, že k sobě podle přírody patřit nemáme, občas se splete i ona. Jsem rád, že jsem tě našel a že jsem ti byl kamarádem. Miluji tě, Bells, a proto se tě zeptám: Vezmeš si mě?“

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 33. kapitolka: