Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 3. kapitola

07.08.2010 (14:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1786×

Ranit

Myslela jsem, že v nich bude Michael a byla bych i radši, ale stál v nich Charlie! Okamžitě jsem slezla a zakryla se dekou, ale bylo to prd platné, Charlie soptil, chrlil lávu a nadával. 

„Isabello, okamžitě se obleč a ty,“ ukázal na Jakea, „taky, já ti jí svěřím a ty toho takhle využiješ.“ Tak a dost, nehodlám poslouchat, jak nadává jemu.

„Charlie, využila jsem toho já, no oba, vlastně to bylo spontánní a byla bych ráda, kdybys klepal, když vcházíš do mého pokoje, už nejsem malá, co ty víš, můžu tu být nahá nebo dělat věci, který nejsou pro tvoje oči,“ vyjela jsem na něj a objala Jakea. „Jestli se ti nelíbí, co tvoje 16-ti letá dcera provádí po nocích, tak ji pošli do děcáku, protože já Jacoba miluju a nehodlám se ho kvůli tvým předsudkům vzdát.“

Charlie vyvalil oči a šinul si to ke mně, chytl mě za ruku a tahal mě z postele. Tak, to je oříšek, být to někdo jiný než Charlie, už má nataženo, ale on je můj otec. Co mám dělat?

„Tak, holčičko, jestli si myslíš, že to, že ti je víc než ti bylo, znamená, že ti nedám pár na zadek za drzost, tak to se pleteš,“ řekl a já si všimla, že Jake si oblékl trenýrky. Celý se třásl.

„Charlie, pusť mě,“ křikla jsem a trhla rukou, na to mě chytl pevněji a já zasykla.

„Charlie, pusť ji,“ řekl Jacob a já si vybavila slova která říkal: ‚Nikdo ti neublíží, nedovolím to!‘

„Jacobe, mlč, s tebou si to vyříkám až po ní! Pochybuji, že Billy bude nadšený z toho, co jsi udělal!“ křičel Charlie a já se snažila vyprostit z jeho stisku. Snažila jsem se ho praštit, ale byl moc daleko. „Isabello, co si myslíš, že jsi udělala, Jake je starší a nemyslí to s tebou stejně, jako ty s ním.“ Jak ví, co si myslím?

„Jak můžeš říct, že víš, co si myslím? Navíc, pokud vím, tak je mu osmnáct a je snad lepší, když tě zaučí zkušený než panic, ne?“ křičela jsem na něj a nepolevovala v pokusech dostat se z jeho dlaní.

Na moji otázku neodpověděl, za to mě zahrnul další: „Jak dlouho se s ním znáš?“ Na to mě postavil na nohy, jen na vzdálenost rukou. Teď mám možnost se bránit a udělám to, když bude třeba. Dej mi jednu jedinou záminku a letí ti moje pěst do obličeje. Budu se bránit, pocit bezmoci nechci zažít, už nikdy! „Pár hodin a předpokládám, že jsi s ním do pelechu zalezla po pár minutách,“ pokračoval a prsty na ruce, kterou svíral, mi začaly modrat a brnět.

„Ne, Charlie, známe se už od dětství, vzpomínáš?“ Byla jsem naštvaná a ani jsem se nedivila, obviňoval mě z činnosti, která mě přivedla na svět, tenhle zatraceně složitej a zároveň skvělej svět, i když plnej nástrah. Charlie mě chytl za ramena a v očích mu plála zloba a brutalita. Naštvaně spojil černé obočí a na čele se mu vyrýsovaly vrásky.

„Jenže jste se 6 let, šest dlouhých let neviděli a za ten čas se změnila spousta věcí!“ řval na mě a obličej mu rudl. Necítila jsem se provinile, byla jsem i přes okolnosti šťastná za svoje činy. No jo no, holka, jsi zamilovaná!

„Máš úplnou pravdu, spousta věcí se změnila.“ Na Charlieho tváři se zračila trocha spokojenosti, ta ale zmizela s následujícími slovy: „Já! Ty! Jake! Fakt, že nejsme kamarádi, co si hrají, i když tohle tak trochu hra je. Charlie, už to tak bude, jsme milenci…“ Nenechal mě dopovědět, přistála mi jedna na tváři. Vzpomněla jsem si, že Renée mě chtěla jednou uhodit, ale potom, co jsem jí chytla ruku a zasmála se jí do očí, už to znovu nezkusila.

Tvář mě rozbrněla. Hej! Na tohle nemá právo! Křičel ve mně hlas. Ucítila jsem na zádech lehce Jakeův teplý dech a než jsem se vzpamatovala z první měla jsem druhou z druhé strany. Tak tohle je moc!

Jedním rychlím pohybem jsem mu strhla ruce z mých ramen a pravou rukou jsem mu natáhla do nosu. Uslyšela jsem křupnutí, a pak si Charlie chytl nos, toho jsem využila a ustoupila od něj.

„Charlie, už nikdy na mě nevztahuj ruku, jinak skončíš hůř než s přelomeným nosem,“ sykla jsem a když jsem se otočila, Charlieho ruka mě chytla za loket.

„Charlie, ty jsi Bellu neslyšel?“ otázal se Jake naštvaně a odstrčil Charlieho ode mě. Odešla jsem k oknu a oblékla si podprsenku, kousek od ní ležely kalhotky.

„Mladá slečno, já jsem ještě neskončil‘“ zahuhlal Charlie a přistoupil blíž, Jake ho zadržel.

„Ale já ano!“ odsekla jsem a sebrala Jakeovo tričko z pelesti, tam nevím, jak se dostalo. Jake na mě spiklenecky mrkl a jemně pokynul ke dveřím. Koukla jsem se k oknu a Jake pochopil, spustil Charlieho z dosahu a vzal krabičku cigaret do kapsy od riflí. Můj otec sledoval každičký můj pohyb.

„Co si myslíš, že děláš?“ řval na mě, pořád mu nedošlo, že odcházím.

„To, co uznám za vhodné a nechtěj mi v tom bránit,“ sykla jsem a nechala Jakea, aby mě schoval ve svých rukách, když jsme procházeli kolem Charlieho, ten se nás snažil zadržet, ale marně. Seběhli jsme dolů a Jake si spěšně obul boty a z kapsy vytahoval klíče. Hodil mi je a podal mi helmu, nastartovala jsem s helmou na hlavě a Jake si sedl za mě, což jsem nechápala.

U lesa jsme si místa vyměnili. V dáli byla slyšet policejní siréna, jak protíná noční klid a já věděla, že pojedeme hodně rychle, zavřela jsem oči a ucítila vítr na holých nohách.

Siréna pomalu ztrácela na intenzitě i díky úzké lesní cestě. Pevně jsem se držela kolem Jakeova pasu a měla sevřená víčka tak silně, že mě začaly bolet oči. Jake kličkoval a tišil mě, že za chvíli zpomalí a taky tak učinil, jen co přestal slyšet policejní automobil. Po pár metrech zastavil úplně.

„Bells, schválně jsem jel sem, přestože moje chata je úplně jinde. Charlie tě bude hledat a já nechci, aby tě našel, tedy zatím. Musí vychladnou a jemu nestačí noc, musí mít víc času a musí o tebe mít trochu strach,“ mluvil obličejem stočeným ke mně. Jeho hlas byl plný obav a strachu, ale ne o něho, spíš o mě. Ve všem jsem s ním souhlasila, ale stejnak, i kdyby řekl, že mě hodí lvům, tak to bude správně. Kývla jsem a pevně ho stiskla.

„Jeď teď opatrně, prosím. Nemáš helmu a nechci tě ztratit,“ kuňkla jsem z pod helmy a Jake se usmál.

„To ti na mně opravdu tolik záleží? Charlie měl pravdu. Skoro mě neznáš, jen jeden den – den plný vášně…“ Nechal větu doznít v tichu lesa narušovaným naším dechem.

„Jakeu, ještě nikdy jsem nic podobného nezažila, k nikomu necítila. Jsi, stal jsi se středem mého světa. Kdybys zemřel, šla bych za tebou. Kdybys odešel a byl bys šťastný, nechala bych tě, přestože bych zemřela, protože bez slunce se nedá žít. Chci být jen s tebou! Miluju tě!… A jestli to necítíš stejně, nebudu ti to mít za zlé, nebudu tě z ničeho obviňovat. Je to v pořádku, ale řekni mi to, ať vím, na čem jsem.“ Poslední slova jsem řekla smutně, zlomeně. Psychicky jsem se připravovala na realitu, že budou pravdivá. Do hlasu se mi vedral jeden vzlyk. Jeden osamocený vzlyk, který se pak stal obklopeným dalšími svého druhu. Jak moc by mě ranilo, kdyby řekl má slova? Co bych udělala? Dala mu helmu a vystoupila za jízdy? Opravdu ho tolik miluji? To jediné je bohužel pravda a vím to, na ostatní odpověď neznám. Ach, jak smutné, jaká škoda.

„Blázínku! Jestli existovaly provazy, které mě pojily s rodinou a přáteli, tak se smotaly do jednoho – tlustého, pevného – a přimkly mě k tobě a to v prvním momentu, kdy jsem ti pohleděl do očí. Uvěznily mě a já ty své nemohl odtrhnout. Jsi můj den, můj svět, moje světlo, moje galaxie, ve které se bez tebe nedá žít. Jsem ochotný napálit si kulku mezi oči – za tebe. Za fakt, že budeš žít. Už nikdy nedovolím, aby na tebe Charlie a nebo kdokoliv jiný, vztáhl ruku,“ řekl to tak opravdově, nelhal, poznala jsem to. Víc jsem ho stiskla a on nastartoval a vyjel.

Měla jsem zavřené oči a byla mi zima. Tohle odležím. Jeli jsme dlouho - možná 3 hodiny a já si uvědomila, jak Jake musí být unavený. Poklepala jsem mu na rameno a on zastavil, všimla jsem si, že jedeme po silnici na sever. Byla mi stále větší zima a Jake tak krásně hřál.

„Nechceš vyměnit? Řídíš už dlouho, měl bys si odpočinout,“ špitla jsem do rozednívající se krajiny a potlačila otřesení zimou. Jake se zasmál.

„Bells, řídil jsem 6 hodin, myslím, že těch 15 mil už zvládnu. Navíc jsou lesem, bez směrovek, netrefila bys. Je příjemný zjistit, že se dá spát i na motorce, tvoje pravidelné oddechování mě uklidňovalo.“ Zastyděla jsem se.

„Já jsem spala?“ S tvářemi jako rajčaty jsem se zeptala, ale Jake to nemohl vidět, ne přes černě zbarvené ochranné sklo na helmě.

„Ano, dlouho a nepřestávala ses mě křečovitě držet, nevadilo to, alespoň jsem věděl, že nespadneš.“ Byl otočený ke mně a já se tomu nebránila a sundala si helmu a políbila ho. Usmál se a nandal mi ji zpět.

„Omlouvám se, byla jsem asi unavená,“ řekla jsem potichu a on se zasmál. Asi jsem ho pobavila.

„Neomlouvej se! Ne, za tohle. Je to normální, bylo toho na tebe hodně a já slibuji, že se vyspíš v normální posteli s polštářem a peřinou.“ Nastartoval a po tom, co jsem se ho pevně chytla, po pár metrech sjel z cesty. Jeli jsme asi 45 minut hustým lesem a já si všimla dřevěného srubu, jen kousek od skalnatého srázu k moři. Zamrazilo mě a nejen z toho, že jsem měla promrzlé prsty i přestože z Jakea sálalo teplo.

4

shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 3. kapitola: