Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 29. kapitolka

23.12.2010 (19:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1451×

Isabello!

Bella:

Seděla jsem na vozíku v šatně u bazénu a dívala se na stěnu proti sobě. Dnes, zde v areálu centra, je tak málo lidí. Většina z nich po obědě odjela domů za rodinou. Jiné zase propustili domů, protože jim týden rehabilitace stačil. Musím říct, že se to vážně zlepšuje.

„Slečno Swan, jste tam?“ ozval se sladký hlas ozývající se od dveří k bazénu. Srdce se mi rozbušilo a chtělo okamžitě vyletět a zahřát jeho srdce. Chtělo být s ním. Ani netušíte, jak moc se těším, až se za ním jednou rozeběhnu. Dojela jsem ke dveřím a pomalu je otevřela. Zřízenec tu nebyl a Edward měl na krku cedulku: Plavčík.

„Ahoj,“ řekla jsem a usmála se. Nijak se mi nedařilo zpomalit tlukot srdce. Sklonil se ke mně a políbil mě na tvář.

„Ahoj, tak pojď, jdeme. Dostal jsem pokyny, že do té doby, co tu budeme sami, si můžeme dělat, co chceme, ale pak jsem tu za plavčíka,“ řekl a vezl mě k bazénu.

„Myslím, že máme dost času, dneska tu není moc lidí, nebo už tu mají návštěvy. Ne, jako já, která má do tří bazén,“ řekla jsem a obmotala mu ruce kolem krku, aby mě mohl lépe dostat do vody.

„Vážně? Tím líp,“ usmál se a ponořil mě celou do vody. Nečekala jsem to, ale když mě vyzvedl nad hladinu, rozesmála jsem se. Usmíval se, byl rád, když jsem se smála.

„Edwarde? Víš, co je nejkrásnější pocit za posledních pár měsíců?“ zeptala jsem se, když jsem se uklidnila, to už mě držel jen kolem pasu, abych se neutopila a tak, aby mi viděl do očí, přičemž jsem se topila v těch jeho.

„Ne? To, že jsme se po týdnu viděli?“ zeptal se a políbil mě na čelo. Jemně jsem zakroutila hlavou a chytla jsem mu tvář do dlaní.

„Cítit, že mě držíš v náručí, že se mne dotýkáš. Nemuset si to jen představovat.“ kdKž jsem tohle řekla, zvedl jeden koutek a rukou mi sjel od pasu na stehno a zpět. Cítila jsem to, možná to bylo tím, že má chladnou ruku, možná láskou, jen jsem věděla, že tohle všechno má smysl.

Nic neříkal, jen pohltil moje oči a jemně mě políbil. Měkce, laskavě, něžně, láskyplně, skoro až hřejivě.

­­­***

„Bells, lásko, vstávej, je poledne, měla bys jít alespoň na oběd, když jsi nebyla na snídani. Navíc už tady byla několikrát sestra a klepala, jestli jsi v pořádku. Ty jsi teda odpověděla, že ano, ale byl to vážně je zvyk ze spánku,“ říkal s úsměvem na tváři, kterou měl nad tou mojí.

„Ahoj.“ Chvilku jsem zpracovávala, co se děje. Naštěstí můj mozek v tuhle hodinu dokáže začít pracovat velmi rychle. „Jenže, co když se mi z postele vůbec nechce? Co když bych se chtěla vrátit do toho krásného snu, který se mi zdál?“

Mám obrovskou výhodu, že mi nemůže číst v hlavě. Protože kdyby četl, pak by věděl, že se mi nic nezdálo.

„A copak tak krásného se ti zdálo, že chceš znovu začít snít?“ Je tak předvídatelný, nebo je to možná ta jeho zvědavost. Vždycky, když chce, abych mu řekla to, nač myslím, tak mu oči ztmavnou do čokoládové, je to roztomilý.

„To se nedá popsat slovy, to se dá jen vidět, nebo případně dělat, ale v našem případě jen vidět ve snu, protože je to vážně nereálný, tedy z větší části. No, teda nechci nás nějak podceňovat. Nijak tebe, nijak mne… Já jsem se do toho nějak zamotala,“ začervenala jsem se.

„Nikdy ti lhaní moc nešlo, zaprvé tě prozradí oči a pak ty sama, takže s pravdou ven!“ řekl nesmlouvavě a já sklopila hlavu.

„Dobře, nechce se mi od tebe ani na krok,“ uznala jsem porážku. Asi se budu muset naučit lhát.

„Já taky nechci, abys někam šla,“ řekl a objal mě největší silou, která nestačila k ublížení mému tělu. Teď by mi ale malinko modřin nevadilo, chtěla jsem ho cítit po celé ploše mého těla. Chtěla jsem vytvořit bublinu, do které nikdo nemůže. Takovou jako naposledy u klavíru u něj doma.

„Tak proč mě posíláš k obědu? Ty tedy dokážeš zkazit sobotní probuzení, to ti teda povím,“ řekla jsem naoko naštvaně. Zareagoval okamžitě.

„Chceš tím říct, že bys radši spala dál?“ Čišela z něj nevěřícnost. Odtáhl se, aby mi viděl do obličeje.

„To jsem neřekla, jen to probuzení mohlo být sladší. Navíc, proč jíst, pít a dýchat, když jsi moje všechno?“ Hledal v mých očích hru, ale žádnou nenašel, nebyla tam, tohle byla pravda.

„Co myslíš tím sladší?“ zeptal se zvědavě. Sakra, to jsou vážně tak hloupí, že je musíte kopnout, aby pochopili? Nic jsem neřekla, jen jsem přitiskla svoje rty na ty jeho.

***

„No tak, Edwarde, nechceš mi zakrývat oči pokaždé, když tam bude scéna, která podle tebe nevyhovuje mému věku a psychickému rozpoložení, že ne?! Navíc mám takový pocit, že mi Emm jednou říkal, že budeš asi ještě čistej jak lilie, proto soudím, že bych ti oči měla zakrývat já, když už.“ Sakra, tohle jsem neměla načínat, neměla jsem na to ani myslet. „Jsem byla těhotná," dořekla jsem potichu a rezignovala na to, že bych ještě viděla kousek Prci, prci, prcičky.

Nijak to nekomentoval. Otočila jsem hlavu na stranu od něj a nechala tiše kanout slzy. Tedy až do doby, než se z mé hrudi i přes moje protesty vydral první vzlyk. Okamžitě odsunul počítač a chlácholil mě.

„Promiň,“ hlesla jsem a odtáhla se. Nemůžu tušit, jak se cítí on, stejně jako on nemůže vědět, jak se cítím já. Posadila jsem se na posteli, nohy stáhla dolů a shrbeně seděla a se stékajícími slzami přemýšlela.

„Za tohle se neomlouvej,“ řekl a obmotal mi svoje ledové a pevné paže kolem pasu. Znovu se mi z prsou ozval vzlyk. „Tohle nikdy nezmizí, ať se snažím jakkoliv, nikdy nezapomeneš.“

„Edwarde, přestaň se obviňovat z něčeho, za co vůbec nemůžeš. Už na to nebudu myslet, ani nechci, jen se mi občas moje minulost připomene,“ zašeptala jsem a položila si na něj hlavu. Jen seděl, držel mě a nepouštěl.

„Jo, to znám, aniž bys to čekala, tak se prostě objeví vzpomínka,“ konstatoval a políbil mě do vlasů na temenu hlavy.

„Objeví se a pokazí přítomnost, kterou si užíváš, tedy částečně. Jak je to vlastně s tím, co mi řekl Emm?“ zeptala jsem se a jemu zčernaly oči.

„Jen částečně? Jak to jako myslíš?“ snažil se odvést mojí pozornost.

„Hej! Já jsem se na něco ptala!“ vyhrkla jsem a přetočila se k němu čelem. Šlo to špatně, ale on mi vždycky pomůže.

„Řekněme, že Emmett neví všechno,“ řekl rychle a mlčel.

„Počkej, počkej, jak to sakra myslíš? Tedy jo, jsi tu už nějakej pátek, ale já jsem si myslela, že čekáš na tu pravou,“ mluvila jsem a moc nemyslela na to, co říkám.

„Jo, to jsem čekal, ale nakonec jsem to vzdal. Navíc, jak jsem mohl vědět, že tě potkám o třicet let později. Navíc pochybuji o tom, že kdyby k tomu někdy došlo mezi náma dvěma, tak bys asi nebyla zcela nadšená, kdybych byl panic,“ mluvil zcela bez emocí, nepřišlo mu to divné. Zřejmě věděl, že se na to zeptám.

„Kdyby někdy? Ty nechceš, aby k tomu došlo?“ zeptala jsem se vyděšeně. Měla jsem se možná zeptat: Já a pravá? Nebo podobně.

„Samozřejmě že chci, toužím po tobě ode dne, kdy jsem tě poprvé viděl. Řekněme si to upřímně, který kluk po tobě netouží, jen vzhlede k okolnostem, co se staly, a kdo jsme, je to trochu nerealizovatelné. Mám silné obavy o tvoje zdraví,“ řekl stroze, jako by se o tom nechtěl dál bavit.

„O moje zdraví? Vážně? Myslím si, že větší riziko bylo naštvat vlkodlaka a spát s ním, než se milovat s upírem, který by mohl být nazývaný andělem sebekontroly,“ vysmála jsem se mu. Chytl mojí tvář a v očích se mu zračila hrst zloby.

„Isabello, ty ani netušíš, kolik sebezapření a síly musím vydat, abych ti nepodlehl pokaždé, když se dotkneš mých rtů těmi svými. Nejsi jediná, kdo může podlehnout touze, sakra!“ křikl na mě v naštvání. Stáhl k sobě obočí a zlehka vycenil zuby.

„Víš ty, kolikrát mě bodlo u srdce, když jsi mě znovu a znovu odmítl? Nevíš, nedokážeš ve mně číst jako v knížce. To ti vadí, nevíš, co chci a jsem za to ráda. Alespoň to musíš zjišťovat a nedostaneš to na talíři. Kdybys ve mně četl, nikdy by k tomuhle ohnivému rozhovoru nedošlo, protože bys věděl, co chci,“ křičela jsem na něj a vymanila se z jeho dlaní.

„Myslíš si, že jsem tuhle schopnost chtěl? Nechtěl, je až na nervy jdoucí poslouchat nejen lidské červy, jak se o tobě baví jako o kusu masa, slovně. Navíc musím poslouchat jejich myšlenky, sdílet jejich představy. Není to zrovna příjemný,“ křičel. Ještě nikdy na mě nekřičel, ani nezvýšil hlas.

„Lidští červy?! Tak proč jsi se mnou? Jsem taky jenom člověk, nejsem nic víc, jen křehký, zranitelný, na nervy jdoucí bručící hmyz,“ zalykala jsem se křikem. Některá slova jako by mi uvízla v krku, skoro nešla vyslovit. Jiná pálila na jazyku, jiná trhala srdce. „Tak si jdi. Přece se lev nebude zkracovat život s mouchou. Jdi si, nenutím tě, abys tu zůstával s mouchou, jen ze soucitu, protože ztratila v životě už tolik a je na vozíku.“

„Nejsem s tebou ze soucitu, Isabello Swanová, nikdy to tak nebylo. Já tě sakra miluju,“ křičel. Až teď jsem si uvědomila hlouposti, které jsme oba řekli. Nikdy jsem jeho oči takhle černé neviděla, byl v nich až odlesk rudé. Nikdy jsem se do jeho očí víc nezamilovala. Žhnuly láskou, touhou, hněvem, strachem a vášní.

Náruživě jsem ho začala líbat, nijak se nezarazil a hrál si se mnou. Nikdy mě takhle ještě nepolíbil. Tohle byl ten nejvášnivější, nejopravdovější polibek, které jsem kdy zažila. Když mi dal prostor dýchat, přesunul se na můj krk a jen, co jsem se nadechla, vrátil se zase zpět ke rtům.

Je možné, abych se zamilovala ještě víc? Je možné, abych cítila něco silnějšího než tenkrát? Asi ano, třeba by tahle láska překonala otisk. Možná byl osud to, co se stalo. Možná, že se opravdu v každém neštěstí skrývá štěstí.

***

Upřímně řečeno, víkend plný polibků, slov a objetí utekl až moc rychle. S Edwardem uteče vždycky všechno rychle. Najednou je pondělí ráno a já vstávám z jeho objetí a jedu na rehabilitaci s tím, že už ho potom neuvidím. Uvidíme se až za měsíc, což je opravdu dlouhá doba. Poslední polibek a slova lásky a zavírám dveře od pokoje s tím, že on musí oknem.

Edward:

Tak strašně rád bych nás zamknul v pokoji a nenechal nikoho, aby mi jí vzal, byť jen na čas. Vždyť tohle je jak vězení. Dobře, já vím, není plnoletá, ale to ani já, tak co je tady za problém.

Zamkla dveře a mně nezbylo nic jiného, než se odebrat k odchodu. Za celý víkend jsme nikde nebyli, a ani mi to nijak nevadí. Jen se trochu děsím následků té hádky. Přestože dokázala nemožné, zamiloval jsem do ní snad ještě víc. Její bojovnost mě ohromila.

Snad jsme se přes to tímto překlenuli a bude všechno dobré, ba možná i lepší. Sakra, jen kdyby věděla, jak málo stačilo a měla by, co chtěla. Po čem tak strašně touží, stejně tak i já, jen se o ni bojím.

Ahoj,

hned ze začátku se chci omluvit za velmi dlouhou pauzu, snad to teď bude o něco lepší. :) Chytla mě inspirace. Navíc teď bude víc času. Snad se mým věrným i novým čtenářům bude povídka líbit a slibuju, že pokračování bude brzy! :)

Konec se neblíží, navíc můžu slíbit, že se za jen málo odstavců zmíním i o Victorii a Jamesovi. 3:) Hih, hih. No uvidíme, co napíšete pod článek. Mám pokračovat, nebo si žádáte konec, protože je nudná???

SweetgirlBella15

20. 12. 2010

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 29. kapitolka: