Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 28. kapitolka

15.11.2010 (11:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1152×

Odloučení

Edward:

„Edwarde, pohni tím svým zadkem, musíme do školy!“ křičela na mě Rosalie. Stěží jsem se odtrhl od tichého rozjímání s tužkou a deníkem. Jak těžko se kreslila její tvář, teď, když jsem ji neměl na dosah a nemohl si ověřit pravost tahů tuhou. Deník jsem odložil a během setin vteřiny stál u Rosalie.

„Fuj, stejně si na tohle tvoje rychlé přesouvání asi nikdy zcela nezvyknu,“ tvářila se vyděšeně a pak jsme se rozesmáli. Sakra, mně se do té školy tak nechce. Už včera to tam byla nuda a to jsem tam byl o tří hodiny míň, protože jsem Bells vyprovázel na vlak.

„No tak dělejte, ať nezmeškáme nic nudného,“ houkla Alice a to už jsme s Rose stáli u aut. Nasedl jsem do toho svého a předjel je. Emmett mě dohnal a začal si dokazovat, že jeho jeep je jako vždy lesem rychlejší než moje Volvo, které ho zase předhoní na silnici. On snad z toho malého dětinského kluka nikdy nevyroste.

Edwarde, měl by sis pořídit nějaké rozptýlení, když tu Bella není. Nevím, začni hrát třeba golf nebo vyučuj hraní na klavír. Nebo scvokneš. Plně tě chápu,jo! Taky by se mi po Alice stýskalo, ale musíš najít činnost, která alespoň trochu zabaví tvůj mozek přemýšlením o něčem jiném než o tom, co je s Bellou. Navíc se s ní za čtyři dny uvidíš. Budeš s ní celý víkend. Uvidíš, že když si najdeš nějakou činnost, která tě dostatečně zabaví, tak ti to i rychleji uteče.

Jaká škoda, že tuhle stupidní schopnost nemohu občas vypnout. Stejnak na ni nepřestanu myslet… I když ten Jasperův nápad s  klavírem byl dobrý, jenže jak velká pravděpodobnost je, že tam ti dotyční, řekl bych i že dámy, přijdou jen proto, aby mohli být s tím Edwardem Cullenem, který je nedostižný a okouzlila ho děvka na vozíku. Je s ní jen ze soucitu. Jo, tak na jejich myšlenky se také těším, vážně že jo!

Edwarde, Edwarde, no tak. Viděl jsi to?

Rozhodl jsem se zeptat se, co jsem měl vidět, když mi Alice odpověděla zopakováním vize. Bella mě objímá a stojí na špičkách. V ruce svírá tu sametovou krabičku, co mám v pracovním stole velmi dobře schovanou. Něco mi šeptá do ucha. Je šťastná. Jen se mi něco nezdá na jejím…

Tady vize skončila. Sakra! Byla moc krátká, abych zaznamenal to, co mi tam nesedělo. Na co se ta vize snaží sakra upozornit? Přemýšlej Edwarde, no tak, přemýšlej… Nic, k ničemu jsem se nedobral. To už jsem se ale dostal až na školní parkoviště a jen co dívky zjistili, že Bella nesedí vedle mne, tak se vyrojily jako vosy, když lížete lízátko.

Dneska je sám. Třeba už ho soucit omrzel.

Že by konečně pochopil, že Mike měl pravdu a Bella je děvka?

Konečně přišel na to, že pro něj Bella není dost dobrá…

Ach, jak mě ty myšlenky otravují. Hlasitě jsem zabouchl dveře, opřel se o střechu, snažil se vyfiltrovat všechny osoby z hlavy a čekal, než za mnou o pár desítek vteřin přijede zbytek rodiny. Vystoupily, každý objal tu svoji, Emmett s Rose za mnou přišli a Emm zašeptal: „Klid brácha. Však ony si zvyknou, že jsi zase ten odtažitý.“

Dny se táhly jak zcukernatělý med. Nebyl nikdo, s kým bych zapomněl na čas. Každodenní hovory s Bellou vždy skončily buď tak, že je unavená, a nebo usnula zatímco se mnou mluvila. Pátek se zdál nedostižný, ale přišel...

„Ahoj ,lásko, tak co, kde se sejdeme? Mohli bychom nějak vyrazit. Třeba na večeři,“ říkal jsem do telefonu, už sedíc v autě za půlkou cesty k ní. Vyjel jsem hned po skončení školy. Cesta tam trvá vlakem asi osm hodin, to bych tam mohl být za šest. Ještěže v pátek máme jen do dvanácti. No takhle, máme tělocvik, ale jsme osvobození.

„Ahoj, promiň, ale nestačilo by to na pokoji? Není mi moc dobře. Navíc jsem unavená. Ještě mě čeká hodina a půl v bazénu. Fakt se na to těšim,“ řekla ironicky, „je toho moc, ale dá se to vydržet. Připadám si, jako kdybych byla v na hloupém letním táboře, o kterém si myslím, že bude super, ale on není a plníš takové ty směšné táborové hry a chodíš na samotku, protože nejsi vítán.“

„Tak zůstaneme na pokoji. Je mi líto, že je to na tebe takový nápor. Copak ti je, že ti není dobře?“ ptal jsem se a odbočoval z dálnice na okresku, která by mě měla dovést k silnici vedoucí k ní.

„Prosím tě, není to nic vážného. Jinak by mě doktoři nechali v posteli. Je to jen normální nachlazení. Mám jen rýmu,“ řekla se studem.

„Jo, chápu. Chceš, abych ti po cestě něco koupil?“ snažil jsem se sklonit rozhovor jiným směrem. Věděl jsem, že nemá ráda, když se moc starám.

„Mně budeš stačit ty a celý víkend si budu snažit nepřipouštět, že tě neuvidím ještě delší dobu, než teď. Víš oni mi tě tu moc neschvalují. Návštěvy jsou povoleny jen jednou za měsíc,“ zakuňkla a já polkl. Tak tohle bude těžší, než jsem si myslel.

„Co kdybychom na to nemysleli až do nedělní noci?´“ říkal jsem a opravdu se na ni těšil.

„Tak jo. Za jak dlouho tu budeš?“ zeptala se natěšeně a já se zasmál. Taky jsem tak asi zněl.

„No kolem šestý bych tam mohl být,“ řekl jsem a čekal na její reakci. Velmi mě překvapila. Myslela jsem si, že má ještě nějaký program, ale ona zklamaně vydrmolila: „Nešlo by to třeba hned?“

„No hned úplně ne… Ty už nemáš žádný program? Měl jsem dojem, že jdeš ještě do bazénu,ne?“ Přišlo mi divné, že by měla pátek takhle volný, ale tak jsou různá překvapení, kterým se divím každý den.

„No to ano, ale to je až za půl hodiny a no, prostě bys tam mohl být i ty, je to veřejný bazén a je jen potřeba, aby tam byl někdo, kdo by hlídal, abych se neutopila. Hlídá mě tam plavčík a tomu by to bylo asi jedno,“ kuňkla s vírou, že podlehnu. Upřímně, kdo by nepodlehl hlásku, kterým mluví osoba vámi milovaná?! Samozřejmě, že bych tam mohl být během pár minut.

„To myslíš vážně? Poslední dobou, no od listopadu, ti není zrovna příjemné, když tě vidím víc, jak v tílku a kraťasech,“ řekl jsem s obavou. Snad zvážila i tohle. Bylo to komplikované, chápal jsem to, miluju ji, počkám, jak dlouho bude chtít, jen se bojím, aby něco neuspěchala a pak toho nelitovala. Stále se mi omlouvá, když ukončí polibek a já jí pokaždé zopakuji, že mi to nevadí, a ať to ukončí kdykoliv, jí to bude nepříjemné.

„No ono se toho za těch pět dní dost změnilo,víš? Sahá tu na mě dost mužů. Ve spodním prádle mě jich tu vidělo tolik, že bys je na prstech nás obou nespočítal. Hlavně nežárli, není na koho. Nikdo není takový jako ty. Ty jsi jen jeden,“ dodávala rychle. Často mi říkala, že miluje, když žárlím, ale prý to přeháním. Když ona nevidí to, na co myslí ti, na které žárlím.

„No dobře, tak já někam zaparkuju a budu za pár minutek u tebe, teda snad,“ řekl jsem pokořeně a na druhé straně se ozvalo nadšené: „Juchů.“

Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, ale já prostě nestíhám. Snažím se, ale moc to nejde. Tak snad mi touto kapitolkou odpustíte.

Předem upozorňuji, že v další kapitolce toho moc ze společného víkendu nebude. Chci se spíš věnovat chmurům a nudě. :D :D To byl vtip.

SHRNUTÍ

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 28. kapitolka: