Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 27. kapitolka

09.11.2010 (11:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1210×

Začátek

„Edwarde, můžeš za mnou jezdit. Miluju tě, jen jedu na pár měsíců pryč,“ říkala jsem, když se se mnou loučil u vlaku. Odjížděla jsem do rehabilitačního centra. Chtěl jet se mnou, zakázala jsem mu to.

„Ale, Bells, proč nechceš, abych jel s tebou?“ ptal se naléhavě, když mi pomáhal do vlaku. Byl čerstvý únor a já měla v plánu, že na dálku dostuduji střední ve Forks a pak nastoupím opět v září snad už po svých.

„Můžeš u mě být každý víkend, tobě cesty nedělají problém. Máš můj telefon, e-mail. Budu jen pár set kilometrů od tebe. Slibuju, že nebude den, kdy bych na tebe nemyslela,“ slíbila jsem a políbila ho. Vlak už troubil na odjezd.

„Miluju tě, Bells,“ řekl naléhavě v odchodu…

„Já tebe víc,“ křikla jsem za ním a setřela zbloudilou slzu.

Jen co se vlak rozjel přišla mi zpráva: „V pátek večer mě tam máš. Kdyby se cokoliv dělo, volej!“

Odepsala jsem pouhým „ok“. Tohle bude těžký půlrok, ale jediné, co vím je, že chci stát. Chci jít vstříc mému osudu.

Upřímně, cesta vlakem trvala několik hodin. Bála jsem se, co bude. Netušila jsem, co mě čeká. Ale věděla jsem, že se mi stýská už teď. Povzdechla jsem si a vyjela z vlaku, kde na mě už čekal taxík.

Řidič mi vyšel naproti a šel pro kufr s mým jménem. Ostatní věci mi měl přivézt Edward právě o víkendu. Usmála jsem se, dojela jsem k taxíku. Otevřela a to už mi chtěl řidič pomoct, slušně jsem odmítla a nasedla. Vozík dal řidič na místo vedle mě a rozjel se směr rehabilitační středisko.

Když jsem vjížděla do obrovské budovy nahlas jsem polkla. Bude to těžké. Číslo mého pokoje bylo ve čtvrtém patře ve východní části. 121 číslo mé s písmenem D, vyjela jsem nahoru, zřízenec mi přinesl kufr a já "vstoupila" do pokoje se stolem, skříní, oknem, postelí a nočním stolkem.

Postel byla větší než pro jednoho, ale menší jak pro dva. Před oknem byla bílá záclona, na okně kaktus a žaluzie. Na nočním stolku malá lampička. U stolu chyběla židle. U vchodových dveří byly dveře do koupelny s vanou a toaletou s umyvadlem. Všechno bylo uzpůsobeno mému tělesnému stavu.

Vzpomněla jsem si na slova recepční: „V sedm máte první rehabilitaci. Nejlépe v teplákách. Je to třetí patro na konci druhé chodby. Doktor Hanal.“ Podívala jsem se na hodinky a s hrůzou zjistila, že je šest. Nestihla jsem se ani zabydlet. Otevřela jsem kufr a oblékla si první „sportovní“ oblečení, které jsem našla. Věděla jsem, že to nebude nic příjemného.

Už jsem tu byla jednou. Dělali mi testy, jestli má rehabilitace vůbec cenu. Zjistili, že je až 25% možnost, že budu opět chodit. Toto číslo mě potěšilo, před rokem mi nedávali šanci žádnou. Oblékla jsem se. Medailonek sundala z krku a položila ho na stoleček. Z kufru na mě koukal malý fialový zajíček, který v ruce držel srdíčko. No tipněte si, od koho je. Zasmála jsem se.

Když jsem dojela na místo rehabilitace, stál tam starší lékař a usmíval se. Dojela jsem k němu a napřáhla pravou ruku: „Isabella Swanová, těší mě.“

„Francis Hanal, váš hlavní lékař a terapeut,“ řekl a podal mi papíry. „To mi, prosím, vyplňte a teď se podíváme, jak na tom jste.“ Celou dobu se usmíval. Byl velmi milý a vstřícný.

Pomohl mi na lehátko a vzal do ruky propisku. Začal od pánve a šel směrem dolů: „Až to neucítíte, tak řekněte.“ Úplně jsem to přestala cítit asi patnáct centimetrů nad kolenem. Měl celkem pozitivní výraz. Pak zkusil procvičit kotníky, po něm kolena a nakonec kyčle. Něco si u toho zapisoval a měl úsměv na tváři.

„Podle předchozích vyšetření, která jste podstoupila před týdnem, by se váš stav mohl zlepšit na stav původní. Nejprve musíme obnovit citlivost v celých končetinách, pak budeme posilovat, a když se bude všechno hezky vyvíjet, tak byste za tři měsíce mohla sama pokrčit nohy. Takže, uvidíme se zítra v osm ráno.“

Když jsem vyjížděla z ordinace, viděla jsem hodiny, bylo půl deváté. Tolik? Uvědomila jsem si, že jsem se neozvala ani Edwardovi, ani tátovi, že jsem na místě. Co nejrychleji jsem se dostala do pokoje. Našla telefon a zasmála se. 28 nepřijatých hovorů a několik nepřečtených SMS.

Vytočila jsem Edwardovo telefonní číslo, hned mi to položil a volal zpět. Cítila jsem se provinile, že jsem zapomněla na jeho obavy o můj život. Byl vždycky tak kouzelný.

„Ahoj, Edwarde, promiň. Já..., měla jsem rehabilitaci,“ začala jsem se omlouvat a bylo mi opravdu líto, že jsem se mu neozvala. Kolikrát už si asi říkal, že se mi něco stalo a chtěl mě jít hledat.

„Měl jsem strach, že se ti něco stalo,“ řekl s úlevou. Asi bych se taky bála nebýt on upír a nevědět, že je nezranitelný, tedy v mezích lidského světa. Usmála jsem se, „a jak to probíhalo?“

„Řekl mi, jak to bude probíhat. Nechci tě zklamat, Edwarde, ale jsem dost unavená. Zítra se ti ozvu. Miluju tě,“ zívla jsem do telefonu. Zasmál se: „Dobře, zítra. Taky tě miluju.“

Zalezla jsem do koupelny a hned do postele. Když jsem se doskládala pod peřinu tak, abych s cítila co nejvíce v bezpečí, nemohla jsem usnout. Přemýšlela jsem nad svým životem, nad tím, jak se line vesmírem, tím nekonečným shonem a uvědomovala si, že mě u té linie drží, dnes mě u ní drží jedna jediná osoba – Edward. Byl ale čas, kdy mě na ní držel Jacob, John, přátelé, Reneé a Charlie.

Jen jsem se probírala okamžiky, které postupně ovlivňovaly můj život a zjistila jsem, že jediný, který bude doufám dobrý, bude ten jediný kladný. Všechno ostatní bylo tak záporné a z větší části špatné. Začala jsem doufat, že další moje kroky budou jen dobré. S pocitem úlevy jsem do třech hodinách přemýšlení usnula a za dalších pět hodin, jsem se nevyspalá probouzela tím otravným budíkem a snažila se stihnout rehabilitaci v osm, kterou mám napsanou na těch blbejch bílejch papírech.

Celá ufozkaná jsem dojela do místnosti, která byla stejná jako včera. Prázdná, tichá, klidná, s mužem v bílých lékařských kalhotách a košili s krátkým rukávem. Držel něco v rukách a já se ve spěchu omlouvala. Jen se usmál a posadil mě na stůl.

Některým, se minulá kapitola zdála uspěchaná. Jiným bylo líto, že jsem nerozvedla Belliny pocity. Dalším se to líbilo. Snad se mi tato kapitolka povedla. Vybrala jsem si téma, o kterém jsem na těchto stránkách ještě nečetla a věřte, že s ním mám docela problémy. V příští kapitole se můžete těšit na Edwardův pohled. V dalších kapitolách se bude objevovat asi častěji než předtím. Mám určitý nápad, který bych chtěla zrealizovat 3:)

Tuhle kapitolku, bych chtěla ze srdce věnovat především KaciKacce. Moc mi pomáhá a já vím, že já jsem opak. Spíše ji zahrnuji problémy, než abych jí od nich pomohla. Snažím se být její oporou (no, moc mi to nejde). Další poděkování patří i vám, protože vy jste ti, kteří mě nutí stále vymýšlet nové a nové věty a odstavce. Jinak už bych s tím asi sekla nadobro...

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 27. kapitolka: