Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 24. kapitolka

27.10.2010 (07:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1407×

Já nevím, Edwarde. Naposledy jsem se snažila před tím utéct...

...ale to se nic moc nestalo, ale teď… Já vážně nevím.“ Opět se mi po tvářích kutálely slzy jak hrachy. Začala jsem vzlykat, a už se to hroutilo opět jako domeček z karet – tedy moje psychika. Opravdu jsem chtěla vrátit čas, ale to bohužel nešlo.

„Mohli bychom třeba někam odjet. Na chvíli utéct, a pak se vrátit s čistou hlavou – oba – a vyříkat si to s ním, jak uznáme za vhodné. Prostě se rozhodnout v neutrálním prostředí. Prostě na chvíli utéct,“ řekl, když sjel ke krajnici. Pohladil mě po vlasech a usmál se na mě. Nevěděla jsem, tak jsem zdvihla ramena a oplatila mu pohlazení.

„Myslíš, že bychom mohli jet k tobě? Chtěla bych chvíli hrát,“ zeptala jsem se a viděla jsem, že mu to nevadí. Nevím, jestli pochopil, nebo mu bylo jedno, kde mě bude utěšovat.

„Proč ne,“ řekl jen a vyrazil směr Cullenovi. Byla jsem tichá, stírala jsem tiché slzy otočená k okénku. Jen jsem poznala stromy, které značily cestu ke Cullenům. Dodalo mi to trochu bezpečí a to přestože jsem seděla vedle Edwarda, který by za svojí přítomností nikomu nedovolil, aby mi ublížil.

Když jsme dojeli před dům a Edward mě nesl dovnitř, všimla jsem si, že dnes nebe, oproti včerejšku, velmi změnilo barvu. Včera krásně modré bez mráčku a dnes si na něm hráli čerti se sazemi. Popotáhla jsem a všimla si, jak Edward tichounce zavrčel.

„Kam chceš odnést?“ zeptal se a opět mi sundával boty. Sobě je nechal a nesl mě halou do obýváku. Ukázala jsem na klavír, a když mě k němu posadil, zeptal se ještě: „Chceš být sama?“

„Asi ano, ale nemusíš chodit ven, klidně zůstaň někde poblíž, jen potřebuju čas,“ řekla jsem a otevřela poklop na klavíru. Jen se usmál a byl v kuchyni. Položila jsem prsty na klávesy a už poněkolikáté si všimla, že jsou značně ochmatané. Už dávno z nich byl opotřebován lak. Prsty jsem měla položené na opracovaném dřevu a zahrála pár tónů. Bezmyšlenkovitě jsem pouštěla tóny do obývacího pokoje a nevnímala nic, než jejich krásný zvuk linoucí se dlouhou a dlouhou dobu, dokud ho nevystřídá jiný, a než nedozní ten poslední.

Sáhla jsem po notách, které vždy ležely na křídle, a otevřela složku s mým jménem. Do teď se mi nikdy nepovedlo ji zahrát. Nešlo o hlasitost zvuků, ale o kombinaci tónů. Zahleděla jsem se do not a položila prsty znovu na klávesy. Začala jsem hrát bez toho, abych se dívala na prsty. Hleděla jsem pouze do not a hrála. Nad ničím jiným jsem nepřemýšlela, pouze jsem podle not mačkala černé a bílé klávesy.

Až když jsem dohrála poslední tón, tak jsem si uvědomila, že se mi poprvé povedlo ji zahrát, jen s drobnými chybkami. Zakroužila jsem hlavou, prokřupla prsty, otevřela další skladbu a hrála. Nezáleželo mi na melodii, na tempu. Ne, to jsem nevnímala. Hlavní byly míchající se noty pod mýma očima. Dávala jsem do hraní všechnu zlobu, strach, nicotu, špínu, a pak, v půlce tónu, jsem přestala hrát…

„Edwarde?“ řekla jsem s otázkou jeho jméno a on pomalu přistoupil od schodiště. Usmíval se, sedl si vedle mě a uklidil noty.

„Ano, Bells?“ zeptal se a já jsem zamrkala. Potřebovala jsem, aby mi řekl, že už je všechno v pořádku. Spodní víčka tvořila vodní hráz, která se chystala přetéct. Teď byla chvíle, kdy jsem potřebovala utěšit. Protože odešly emoce a zůstala čistá a nefalšovaná pravda…

„Ššš, Bellí, už je to v pořádku. Už ti nic neudělá.“

Tahle slova ale nemohla jen tak vzít ten fakt a odnést ho pryč. Ten fakt tam zůstal a nechtěl se pustit. Nebylo to, jako když by se vám zdál nějaký sen a vy jste se probudila a zapomněla na něj, ne! Na tohle se nedá jen tak zapomenout.

Objal mě. Jeho paže utvořily kolem mého drobného hrudníku a břicha krunýř, pod který se dostala jen jeho slova: „Nedovolím, aby ti znovu ublížil… Neplakej, Bellinko… Už je dobře, jsem s tebou… Miluju tě, lásko… Nikdy tě neopustím… Srdce moje, jsi to jediné, pro co chci existovat a jsem moc sobecký na to, abych si tě nechal vzít… Slyšíš? Nikdo ti neublíží, už jsem s tebou…"

„Nepouštěj mě,“ kuňkla jsem a víc se k němu natiskla. Zabořila jsem mu hlavu pod bradu a smáčela mu košili…

„Nepustím!“ odpověděl

Chtěla jsem takhle zůstat pořád. Nechtěla jsem, aby se měnilo místo, čas… Přece si nemůžu přát víc, než mám. Objímal mě a já slyšela, jak přijíždějí auta. Ne! Nechtěla jsem, aby se mnou hýbal. Teď mi bylo dobře, teď jsem byla v mezích normy šťastná. Teď jsem měla to, co jsem potřebovala – lásku.

Edward se ani nepohnul, krom kolíbání mne samé. Pohupoval se mnou stále ze strany na stranu, a asi věděl, že mi je takhle dobře. Možná to poznal. Už jsem nevzlykala, jen mi po tvářích tekly nezadržitelné slzy a pevně jsem doufala, že si mě nebudou všímat a půjdou si po svém. Proč se vždycky mýlím?

Najednou do domu vtrhnuly tornáda a začaly mě zahrnovat otázkami: Co se ti stalo? Proč pláčeš? Bolí tě něco? Jsi nemocná? Můžeme ti pomoct? a podobně. Existovala pouze jediná osoba, která mi v tuto chvíli dokázala pomoct, seděla jsem v jejím objetí. Držela mě a nepouštěla.

„Nechte mě být,“ křikla jsem a obmotala Edwardovi ruce kolem krku. Pak jsme stáli u něj v pokoji a já se znovu rozvzlykala. Položil mě na postel a já se ho nehodlala pustit. Jak malá hysterická holka. Jen mě pohladil po tváři, sundal moje ruce a ležel vedle mě. Opět mě objímal a opět mi říkal, že je všechno v pořádku. Přitiskla jsem se k němu, on mě více objal a přikryl. Se slzami jsem se mu podívala do obličeje…

„Miluju tě, Edwarde,“ kuňkal jsem, zavřela oči a poddala se vzlykům…

Rozdrnčel se mi telefon, nechtěla jsem ho zvedat, ale zvedl ho Edward. Jen jsem viděla Edwarda, jak zachmuřil obličej v přemýšlení. To bude asi táta a on přemýšlí, co mu má říct.

„Dej mi ho, Edwarde,“ kuňkla jsem stále v pláči. Jen se na mě podíval s otazníky v očích a přitiskl mi telefon k uchu. Nadechla jsem se a poslouchala…

„Isabello, kde jsi? Ráno mi tvrdíš, jak ti není dobře, a když ti volám, tak jsi u Edwarda. Tohle jsme si nedomluvili. Okamžitě domů!“ křičel taťka do telefonu a byl vážně naštvaný.

„Já nechci domů! Já chci zůstat s Edwardem,“ vzlykla jsem do telefonu oproti svojí vůli.

„Ty pláčeš? Copak se stalo?“ zeptal se vyděšeně a byl jako mílius.

„Nic, jen mě nech u Edwarda, prosím. Vážně by mi to hodně pomohlo,“ kuňkla jsem a táta přestal protestovat. Asi nechtěl, aby se opakoval loňský rok.

„Tak dobrou, a když ani zítra nebudeš v pořádku, tak do školy nemusíš. Hlavně, abys byla v pohodě,“ řekl nakonec a zavěsil. Byl vykolejený mým hlasem? Jeho tónem? Táta nikdy neměl rád citové projevy. Nemohl se na mě dívat, když za mnou jezdil do nemocnice. Nechtěl mě už nikdy vidět nešťastnou, a asi moc dobře ví, že šťastnou mě udělá jen to, co chci - Edward.

Podala jsem Edwardovi telefon a podívala se mu do tváře, jen mě po té mojí pohladil a stiskl mě v objetí.

„Nevadí ti, když tu zůstanu?“ zeptala jsem se ho a on zakroutil hlavou na nesouhlas. Zavřela jsem s úlevou oči a snažila se vybavit ty jeho do detailů, nešlo to, pro dokonalost jsem se musela podívat. Obnovila jsem obrázek v mojí hlavě a s jeho očima pod mými víčky jsem se zaposlouchala do jeho čistého, klidného, vyrovnaného broukání…

Snad se mi povedla. Snad jsem opět splatila dobu vašeho čekání :)

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 24. kapitolka: