Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 22. kapitolka

25.10.2010 (10:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1129×

Ticho

pondělí, 25. listopadu

„Edwarde, v klidu odjeď. Já to přežiju. Táta mě do školy hodí. Neboj se, nějak to zvládnu,“ přesvědčovala jsem Edwarda po telefonu. Začala jsem mluvit. Táta byl nadšenej stejně jako škola. Bylo to o něco jednodušší a studenti mě víc brali, až na Mikea.

„Já ti věřím, ale Mikeovi ne,“ řekl a slyšela jsem, jak vrčí při Mikeovu jménu. Povzdechla jsem si.

„Potřebuješ výlet. Chceš. abych byla šťastná, tak jeď, protože když nepojedeš, budeš ještě odtažitější,“ mluvila jsem do telefonu a začala se rozčilovat. Tuhle debatu jsme vedli už asi třetí den a on opravdu potřeboval lov.

„Ale, Bello, já mám o tebe jen strach,“ řekl a povzdechl si. „Dobře, pojedu tedy s ostatními. Večer budu u tebe.“

„Jen nespěchej, já budu v pohodě a kdyby se mi něco stalo, tak je v nemocnici Carlisle, ne?“ Poškádlila jsem ho a dodala: „Budu opatrná a teď už nasedněte do těch aut a jeďte!“

„Tak zatím, lásko,“ rozloučil se Edward a zavěsil. Fajn, je deset. Jo to je super. To pudu spát tak za hodinu.

„Tatí? Hodíš mě zítra do školy?“ zavolala jsem jestě do koupelny, táta mi to potvrdil a dál to neřešil. Věděl, že jsem s Edwardem a párkrát chtěl začít s rodičovským rozhovorem, ještěže to poznám, a tak ho utnu hned v zárodku.

***

„Dobrou, tati, zítra ráno. Nezapomeň,“ řekla jsem a zavřela dveře do pokoje. Ještě jsem se koukla do diáře, co že to mám zítra umět, ale nic jsem nezjistila, tak jsem ho zavřela a hodila na stůl, spadl a vypadl z něj papírek – zítra kolem desátý večer tu už budu. Sakra, kdy se sem dostal?

Lehla jsem si do postele a otevřela knížku. V Edwardově pokoji jsem našla jeho deníky, aniž by o tom věděl, vypůjčila jsem si je i s posledním svazkem. Jedna z vazeb byla stará s daty z druhé světové války. Když jsem byla sama, tak jsem jimi listovala a četla jeho myšlenky. Zaobíral se různými problémy, které ho tížily. V té době nebyl upírem moc dlouho a stále si přál zemřít. Jeho snem bylo být vojákem a tento sen si už nikdy nesplnil. Neviděl cíl, za kterým by měl jít.

Jindy se na stránkách objevovaly noty neznámých skladeb. Jednu jsem si opsala a zkusila ji zahrát, když jsem byla u Cullenů a Edward tam nebyl. Byla krásná, dokonalá a byla zapomenutá. Zahrála jsem ji, když se Edward vrátil, ale nic neřekl, nic neudělal.

Popisoval dívky, které k němu tíhnou, jak vypadají. Dělával náčrtky jejich tváří, ale nikdy k nim nic necítil. Zatímco ony by ho chtěly nejraději hned a na místě, on byl vždy jen slušný gentleman a byl k nim neutrální. Žádné se nedvořil a tajně se s žádnou nescházel.

Pročítala jsem řádky deníku a začal mi zvonit telefon. Natáhla jsem se pro něj na stůl a usmála jsem se, když jsem zjistila, kdo volá…

„Ano, Edwarde? Stalo se něco?“ zeptala jsem se na oko rozespale a užívala si tón jeho hlasu.

„Promiň, já jsem tě vzbudil, neuvědomil jsem si, že už budeš asi spát.“

„Ne, to nevadí, nevzbudil si mě. Četla jsem si. Co potřebuješ?“ zopakovala jsem otázku, zaklapla deník, zabořila se do polštářů a poslouchala jeho hlas.

„Já jen. Nic důležitého. Moc jsem si na tebe zvykl,“ řekl sklesle a já slyšela, jak se vedle něj Emmett rozesmál.

„Víš on je na tobě brácha závislej. Na nic jiného nemyslí a o ničem jiném nemluví, než jak se těší, že bude s tebou. Vždyť on se ani v klidu nenají.“

„Vyřiď Emmettovi, že jsme na tom stejně. Ty by ses ale měl přestat bát a užít si lov,“ poslední slovo jsem zašeptala.

„Ještě sedíme v autě. Už mockrát jsem držel palec na zeleném tlačítku a chtěl ti zavolat, ale pak jsem si to rozmyslel, nešlo to! Tak ti volám. Za chvíli bychom měli být v Kanadě. Dneska jedeme legálně, jindy jsme vetřelci,“ zasmál se Edward a pokračoval. „Těším se, až tě zítra uvidím. Je to pět hodin, co jsme se viděli a už se mi stýská.“

„Mně se taky stýská, lásko, ale měl by ses teď pár hodin stát šelmou. Budu se opakovat: ještě větší odtažitost bych nesnesla. Neboj se, všechno bude v pohodě. Žádnej stres, ano? Nechci, aby ses mi vrátil ještě v horším stavu, než jsi byl před odjezdem.“ Emmett se začal smát jako obvykle vážné věci a odpověděl za Edwarda.

„Neboj, my se postaráme o to, aby se věnoval lovu a ne telefonním hovorům a to od chvíle, kdy vystoupí z auta. Teď má ještě asi hodinu, aby se s tebou vykecal. Jinak hezký školní a slunečný den zítra. Buď venku, ať chytneš nějakou živější barvu.“

„Díky, Emmette, že se mi o něj postaráš,“ zasmála jsem se do telefonu, „ale pochybuju, že ještě hodinu vydržím. Je sice fakt, že jsem si četla skoro tři hodiny, ale zítra v sedm vstávám.“

„To je pravda, měla by jsi odpočívat,“ potvrdil mi Edward, „a já slibuju, že přijedu jako z dovolené. Vyměněný, odpočatý, svěží a zítřek ti vynahradím.“

„Dobře, jsme domluveni a teď už šťastný zbytek cesty, zdar v lovu a šťastnou cestu zpět domů, pokud možno bez nehod a těším se, tak zítra ahoj,“ loučila jsem se a z druhé strany se ozvalo jen:

„Miluju tě, Bells. Pa pa zítra.“ Zavřela jsem oči a spala…

***

„Tudu tududu tudududu tudududududu…“  Nesnáším ranní budík. Nesnáším jeho zvuk. V poslední době mě ráno probouzel Edward a budík byl jen, aby Charlie nic nepoznal.

Típla jsem budík, pomalu sedla na vozík a odjela do koupelny, kde jsem vykonala ranní hygienu. Dnes obtížněji než jindy jsem se oblékla. Dnes mi bylo úplně jedno, co si vezmu. Byla jsem nevyspalá, mrzutá a ráno mi nikdo nezpříjemňoval.

Dojela jsem do kuchyně, nasnídala se, sbalila si věci i s noťasem a vyjela před barák, kde už čekal táta. Pomohl mi do auta a jeli jsme směr škola. Nechtělo se mi tam, ale strašně. Když byl se mnou Edward, tak si Mike nic nedovolil, obzvlášť posledních 14 dní, co jsme spolu (já a Edward) začali chodit, se mi vyhýbá. Dneska tu ale nemám nikoho z mých bodyguardů.

Se slovy na rozloučenou mi taťka podal batoh a odjel. Sklopila jsem hlavu, abych viděla pod kola a vzpomněla si na časy, když jsem se dívala pod a před kola motorky ve Pheonixu. Kde jsou ty časy? Daleko, pryč. Povzdechla jsem si. S batohem na kolenou jsem dojela do učebny a začala brouzdat na netu. Jak nudná bude hodina bez doplňujících zajímavostí mého Edwarda? Bez jeho vtipných poznámek, nenápadných doteků? Napovídání? Jedna velká nuda.

***

Den ubíhal pomalu. Na obědě jsem seděla sama, tedy až do doby, než jsem pro posměch musela opustit místnost, jinak bych zešílela. V čele posměchu stál Mike a jeho přátelé a jejich přítelkyně. Jen, co jsem vyjela z jídelny, uslyšela jsem Mikeův hlas: „Nesneseš posměch, mrzáku?“

„Nejde tu o posměch… Ten bych zvládla, jde tu o kvalitu posměchu, je dětinský,“ odsekla jsem a jela dál na dívčí záchodky. Nijak mě nenapadlo, že by za mnou šel i na ně…

„Neschováš se! Ne dnes, když můžu splatit ten nalomenej nos. Ne dnes, když tu nemáš prince,“ řekl a mě zamrazilo. Proč mám opět pocit bezmoci?

Doufám, že se vám kapitolka líbila a zanecháte mi komentář. Pokud se nelíbila, napište proč, prosím. Pokusím se to změnit. Chtěla bych poděkovat Burunce Kultové, která mi pomohla vymyslet zvuk budíku a Kacikacce, která je mojí oddanou kritičkou a čtenářkou. Radí a pomáhá. Děkuju i vám, kteří to čtete. přesto, že nevím, kolik vás to čte. Dostávají se mi maxinálně čtyři komentáře, což mě mrzí, ale nic s tím nenadělám. Děkuju za přeštení vaše SGB15

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 22. kapitolka: