Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 19. kapitolka

09.10.2010 (10:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1170×

z minula:

„Řekni, že máš noty, prosím,“ říkala jsem a když kývnul na souhlas, tak jsem zajásala. Odnesl mě ke klavíru a posadil na stoličku. „Budeš muset hrát se mnou, nemůžu šlapat na pedály.“

„Bude mi potěšením,“ řekl a otevřel noty na první stránce. Měl krásný rukopis. Noty psal asi často. Koukla jsem po notách a položila prsty na klávesy. Hrál hlubší části skladby a já hrála ty vysoké. Začala jsem a on jen sledoval moje prsty, které se snažily hrát tak, jako hrál on. Po chvíli snahy, jsem to vzdala a začala hrát známou písničku. Edward se hned chytil a hrál se mnou.

Bouřka

„Jde ti to,“ řekl a dohrál poslední tón. Usmála jsem se a sáhla pro noty, které ležely rozházené na klavíru. Všechny byly napsány jeho rukou. Jen jsem vydechla a dívala se na názvy.

„Ty jsi hudební virtuóz? Kolik si toho složil?“ zeptala jsem se a otevřela noty s velmi poetickým názvem: 12. Zasmála jsem se a položila prsty na klávesy a začala hrát. Edward mi nesoustředěně stoupal na pedály a při tom hypnotizoval moje prsty. Potřebovala jsem se rozehrát, teď už mi noty nedělaly problém. Bylo to snadné jako čtení známé knížky.

Přisedl si až úplně ke mně a protože písnička byla ve vyšších tónech začal do ní hrát v tónech hlubších, které krásně ladily s tóny původními a já byla šťastná. Po dlouhé době jsem byla šťastná.

Když jsme dohráli, koukla jsem na Edwardovy hodinky a uvědomila si, že bych měla jet domů. Podívala jsem se přes prosklenou zeď ven a uviděla bouřku. Foukal silný vítr a já slyšela, jak se venku vyvrátilo pár stromů. Otřásla jsem se. To jsem si toho nevšimla dřív?

„Edwarde, já... měla bych jet domů,“ řekla jsem a on se zadíval stejným směrem, jako jsem s hrůzou hleděla já. Jen mě objal, políbil do vlasů a byl pryč. Za vteřinu byl zpět s mým telefonem, ze kterého vycházela známá písnička. „Zvedni to, Edwarde!“

Edward to zvedl a pustil do éteru, už seděl u mě a poslouchal Charlieho hlas. Charlie nebyl naštvaný, měl strach.

„Ahoj, předpokládám, že budu mluvit s tebou, Edwarde, takže spustím hned. Nemám moc času. Venku se síla větru má ocitat až na 32 metrech za sekundu,“ mluvil Charlie s vystresovaným hlasem.

„To je skoro orkán,“ konstatoval Edward a nechal Charlieho dál mluvit, zatímco já jsem se rozklepala strachy. Ono slovo orkán nezní hezky, když venku vidíte něco, co orkán ještě není a stejně to vyvrací a láme stromy.

„No a já musím zůstat v práci. Takže bych byl rád, kdybys Bellu odvezl domů, abych se o ni nemusel bát.“ Já ale samotná být nechci!

„Charlie, nevidím problém s tím, aby u nás Bella přenocovala. Navíc, mám pocit, že cesta  lesem v tomhle počasí není moc bezpečná,“ mluvil klidně Edward a já ho chtěla zastavit, ale táta souhlasil všemi deseti. Rezignovaně jsem sklopila hlavu, když se Edward loučil i za mě.

Náhodně jsem mačkala klávesy a přemýšlela, co budu dělat. Doma se umyji sama, udělám si jídlo sama, všechno zvládnu sama, ale tady? Je tu moc schodů a stejně mám vozíček u Edwarda v autě. Budu zbytečně zabírat něčí postel a budu je v noci zbytečně budit… No já jsem kravka, vždyť oni nespí. Nahlas jsem se zasmála.

Edward se na mě koukal, jako na blázna a když jsem zvedla hlavu začal se smát taky. Přidal se. Nevím, jestli se smál mně, nebo něčemu jinému, ale smál se. Vzala jsem si od něj telefon a zasunula ho do kapsy od mikiny, která byla stále zapnutá, povzdechla jsem si.

„Kdy přijedou ostatní?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase, že mě vyhodí. Jen se usmál a stáhl si mě na klín. No i pro normálního lidského kluka jsem lehoučká. Tím spíš, že moje nohy pomalu a jistě ztrácí svalovou hmotu. Kde jsou ty časy, co jsem měla padesát kilo? Jo, ty vlastně skončily, když jsem zabila Jakea. Sakra, musím to někomu říct, už to nedokážu dusit. Edward mi nestačil odpovědět na otázku a já vyslovila čin, který mě nejvíc trápil a kvůli kterému jsem se noc co noc budila se slzami v očích a který jsem mu v pokoji neřekla. „Zabila jsem ho!“

Edward chvíli koukal a pak mě objal, pusa mi sama začala mluvit. Nechtěla jsem, aby mě viděl tolik plakat, ale on sám říkal, ať to ze sebe dostanu, ať se vypovídám. Řekla jsem mu celou tu autonehodu, to co si pamatuji, řekla jsem to do detailů a on jen poslouchal a utěšoval. Když jsem se dostala k momentu, kdy mi doktor oznámil, že se mi život v sekundě změnil, rozplakala jsem se ještě víc. Objala jsem Edwarda kolem krku a tiskla jsem se k němu, jako by mohl zabránit rozpadnutí mého srdce. Konečně jsem si to přiznala, konečně jsem to řekla, konečně jsem to uzavřela.

Pevně mě držel a nepouštěl. Cítila jsem se v bezpečí. Jeho chladné tělo mi dodávalo pocit bubliny, která je kolen nás a nikomu nedovolí, aby do ní prostoupil. Byl jen on, já a vzpomínky, které odcházely pryč, pryč z mé hlavy, z mého nitra a z mého srdce. Začala jsem se uklidňovat, už mým tělem zmítaly jen vzlyky bez slz a já, ještě mokrýma očima, uviděla Jakeova ducha. Vyděsila jsem se, vykřikla a duch zmizel. Měl mírumilovný obličej a jen se usmíval.

„Co se stalo, Bells, čeho ses lekla?“ vyděsil se Edward a podíval se mi do obličeje. Nic jsem neřekla, jen mi znovu začaly téct slzy. Ne, nechtěla jsem před ním být ještě slabší, než jsem, ale nedokázala jsem tomu zabránit. Edward se je snažil setřít, ale bylo jich mnoho a mně se nedařilo je zastavit. Koukala jsem na něj jako na anděla, který mi propůjčuje svá křídla a nenechá mě plácat se na dně. To on mi znovu ukázal, že není všem dnům konec.

„Bude to dobré, jsem s tebou. Neodejdu, zůstanu…“ Utnula jsem ho pohledem.

„Ne! Žádné sliby!“ vyhrkla jsem a on mě jen přitisknul na svojí hruď. Žádné srdce, žádný dech, jen kámen, co nejeví známky života. Jak to o něm uvažuju? Vždyť on je dokonalý, je krásný, je svalnatý. Není sobecký, není egoista, je ze staré školy a to, že se zastavil v určité části života, mu můžu jenom závidět, stejně jako mu můžu závidět, že je svobodný, nezávislý a zdravý. Nemůže se mu nic stát a srdce, srdce má na rozdávání, plné lásky a míru.

„Promiň, Edwarde, nechtěla jsem, abys mě viděl takhle,“ řekla jsem a utírala poslední slzy. Vzlyky už ustaly a chvění v rukou už taky nebylo tak vážné. Jen mě pohladil po tváři a políbil na čelo.

„Blázínku, každý občas potřebuje plakat,“ řekl a zvedl nás a odnesl mě na pohovku.

„Nerada lidem ukazuju, jak jsem slabá,“ kuňkla jsem a schovala obličej do jeho hrudi. Pohladil mě po vlasech a jemně na ně políbil. Vtom se ozvala ohromná rána a já zvedla hlavu pohledem upřeným do večerního šera za okny. Blízko spadlo několik stromů. Vyděšeně jsem hleděla ven.

„Neboj, ty stromy nejsou tak blízko, aby zasáhly dům,“ zašeptal a já polkla. Chtěla jsem mu věřit, ale nějak mi v tom někdo bránil. „A kdyby si to nějakej ten strom řinul přímo na tebe. Nic se ti nestane, nedovolím to.“ Jo, to mě celkem uklidnilo.

„Dobře! Spoléhám na tebe,“ řekla jsem a usmála se. To ho potěšilo a jemně mě políbil. Zvedl se a někam se mnou šel. Ha, je to kuchyň. Asi slyšel můj žaludek. Posadil mě na kuchyňský pult a zády mě opřel a sloupek. Usmála jsem se.

„Až budeš mít příště hlad, tak si řekni. Sice tady toho moc nebude, ale už jen kvůli náhodě tu něco máme, takže...“ Otevřel lednici. „Můžu ti nabídnout: vajíčka, jogurt, mléko, džus a nějaký ovoce tu taky bude. Máme dokonce i pečivo, což není obvyklý, ale Alice se tady prostě nezapře.“

„Alice?“ zeptala jsem se a ukázala na vajíčka a džus. Jen se usmál, vzal je a zavřel lednici. Na sporák dal pánvičku, nalil na ni olej a zapnul plotýnku.

„Jo, jo, Alice. Má dar. Vidí budoucnost, ale jen relativní. Mění se podle rozhodnutí lidí ve vizích. Kolik chceš těch vajíček?“ Ukázala jsem dvě a on udělal tři. To si budu muset pamatovat, že mu mám říct o jedno míň, abych to potom snědla. Moc jsem nesledovala, co do těch vajíček dává, přemýšlela jsem o tom, jestli Alice uvidí všechny moje rozhodnutí. Z přemýšlení mě vyrušil Edward.

„Bells, je to hotové,“ řekl a já ucítila vůni vajíček s bazalkou. Donesl mě ke stolu a já začala jíst. Měla jsem hlad, ale tři vejce a dva krajíce chleba jsou opravdu dost. Snědla jsem půlku vajíček a půlku krajíčku chleba. Víc se toho do mě nevešlo.

„Na to, že vařit nemusíš, vaříš výborně,“ pochválila jsem mu jídlo, „ale bylo toho trochu moc.“

„Jo, všiml jsem si, že jsem ti měl věřit. Stejně si myslím, že málo jíš,“ poznamenal k závěru a odnesl nádobí do dřezu. „Nejsi unavená? Je dost pozdě. Jo a odpověď na tvojí předešlou otázku, kdy se vrátí ostatní, ti nepovím, protože to sám nevím.“

„Aha, já, já nechci nikoho vyhodit z postele, takže mi bude stačit zem,“ řekla jsem a červenala se jako rybíz na sluníčku. Jen vyvalil oči a zasmál se.

„Ale! Nikoho nevyhodíš, protože ti já sám tu svojí nabídnu,“ řekl a vzal mě do náruče.

„Ne, já… Kde budeš ležet ty?“ Moje uvažování bylo absurdní. Nenašla jsem v něm ani jeden normální bod. Bod, který by nedokazoval, že se s ním cítím svá. Zatím jsem se stále utvrzovala v tom, že se chovám jako dítě.

„Nemusím ležet nikde, můžu celou noc sedět, chodit, můžu tě pozorovat nebo jít ven. Jenom nemusím spát. Nikdy neusnu, navždy budu bdít,“ mluvil a nesl mě do jeho pokoje.

„Ne, jestli mám spát v tvojí posteli, nevyhodím tě z ní.“ Stála jsem si za svým a on se usmál. Právě mi došlo, že o to se celou dobu snažil. Žasla jsem nad jeho cílem. Ne, že by mi to vadilo. Jen jsem se bála, jestli to není moc uspěchané. Je sice pravda, že jsme spolu poslední měsíc byli pořád, ale on byl ten, co mi pomáhal s učením a školou. Byl to můj kamarád, ale dneska jsem si uvědomila, že je něco víc.

„Dobře, tak já v ní budu s tebou, ale nečekej od toho něco víc,“ řekl s výrazem absolutně nečitelným. Zasmála jsem se. „Jsem rád, že se zase směješ. Ošidila jsi svět o osmý div světa.“

Usmála jsem se a rozcuchala mu hlasy. Jen se usmál a položil mě na postel... Zítra bude sobota. Táta bude určitě v práci kvůli počasí, budu doma sama. No, nebudu si kazit večer – noc. Bylo něco po deváté a když jsem odvracela zrak od hodin, zjevil se přede mnou Ed.

„Jo, našel jsem u Alice nějakou košilku, která bude spíše zakrývat, než odkrývat tvoje tělo, našel jsem i spodní prádlo, jen mi řekni, jak se budeš mýt. Pochybuji totiž, že když tě uvidím nahou, tak to rozdejchám,“ vypověděl rychle a já se rozesmála. Je kouzelný, jak se snaží. V ruce držel kus černé síťky a v druhé měl osušku.

„Doma mám vanu,“ odpověděla jsem mu a on zmizel ve dveřích, které vedly na chodbu. Za chvíli jsem slyšela tekoucí vodu a věděla, že to pochopil. Když se objevil zase u mě, měl prázdné ruce a hned mě na ně bral. Usmála jsem se.

„Jo, koupel samotnou jsem už pochopil, ale jak to uděláš před ní?“ Měl to ale všetečné otázky, hošan. Nedivím se mu, taky bych byla zvědavá. „Ježíš, promiň, já jsem si neuvědomil, že ti to nemusí být zrovna příjemné.“

„Jsi roztomilej, víš to?“ Akorát jsme vcházeli do koupelny. „Posaď mě na vanu a pak už to zvládnu sama.“

„Vážně to zvládneš?“ strachoval se a pokládal mě na vanu. „Já jen, že jsem to s tou sebekontrolou trochu přehnal. Klidně ti pomůžu.“

„Já to zvládnu, nech mi tu ručník a tu košilku a já, až budu oblečená, tak na tebe zavolám, jo? Zvládám to doma, zvládnu to tady,“ řekla jsem pevným hlasem, přestože jsem cítila, že se projeví moje nešikovnost a já spadnu buď do vody, nebo sklouznu z hrany a bouchnu se do hlavy. Nic neřekl a odešel.

Nastal úkol asi ze všech nejtěžší: Sundat si jeansy. Jo, byla jsem zvyklá, ale vždycky mi to šlo hůř. Rozepnula jsem si knoflík se zipem a pomalu kousek po kousku s přenášením váhy z jedné ruky na druhou, jsem si vždycky kousek stáhla kalhoty i s kalhotkami. Upřímně, nebyl to lehký úkol. Když se mi povedlo kalhoty sundat ze zadnice, tak už to bylo snadnější, stačilo se ohnout a stáhnout je. Nic složitého. Pak následovala horní část oblečení a to už byla úplná hračka. Konečně svlečená jsem si lehla-sedla, no dalo by se to tak nazvat, do vany a začala se umývat.

Snad se ten dílek líbí vám stejně jako mně a potěšíte mě i záporným komentkem. To oni mě inspirují a podporují v dalším psaní...

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 19. kapitolka: