Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 16. kapitolka

05.10.2010 (19:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1122×

ÚPLNÉ DNO

Za dívkou přijeli rodiče, dívka s nimi neprohodila ani slovo, a když jí její otec oznámil, že tu hlasovou zprávu nemyslel vážně, a že je mu líto, že se to všechno stalo kvůli němu, dívka jen vykulila oči a při vzpomínce na autonehodu a jejich následcích jí vytryskly slzy. Sestra její rodiče vyprovodila z pokoje a vysvětlila jim, že dívka utrpěla šok takových rozměrů, které si nedokáže nikdo představit. Rodiče to chápali a dokonce dívčin otec prodal dům a koupil bezbariérový byt v centru Forks, kde měl s dívkou bydlet, protože dívčina matka se o ochrnutou dívku starat nemohla.

Dívka se po fyzické stránce uzdravovala velmi rychle. Po půlroce seděla zdravá na vozíčku, tašku na kolenou a odjížděla chodbou na parkoviště. Když vyjížděla hlavními dveřmi, uviděla místo nehody. Všechno se jí vrátilo... Rána, stočení volantu, náraz, poslední pohled na milující osobu. Naposledy ho viděla se zavřenýma očima, jak dopadá na volant a tím si rozdrtí hrudník a probodne si srdce. Mohla za to ona. Od nehody nepromluvila, jediná osoba, se kterou komunikovala alespoň písemně, byl lékař, který jí zachránil život a naposledy viděl Jacoba ještě živého. Ten lékař byl jediná osoba, jejíž přítomnost v pokoji jí nevadila…

Na parkovišti už na dívku čekal otec, který jí pomohl do auta. Dívka si zapnula bezpečností pás a litovala, že si ho nezapnul chlapec, když ji vezl na vyšetření do nemocnice. Dívka ho viděla namísto svého otce. Viděla znovu poslední okamžiky jejich pokaženého snu, který neměl šťastný konec.

Dívka celou dobu, co ležela v nemocnici, přemýšlela, proč přežila. Dostala snad druhou šanci? Přemýšlela nad tím, jestli se to všechno mělo opravdu stát. Došlo jí, že chtěla pohádku, která v reálném světě neexistuje. Svět je moc krutý na to, aby mohla být navždy šťastná.

**********

Bella:

Seděla jsem v autě, podařilo se mi přesvědčit tátu, aby mě pustil do školy. Jsou tam obeznámeni o mém stavu, tedy učitelé. Ne, že bych se tam těšila, ale už mě nudilo být pořád zavřená doma. Táta dlouho protestoval, ne kvůli vozíčku, to ne, ale kvůli tomu, že nemluvím. Nikdo neřekl nic tak závratného, aby bylo potřeba mu odpovědět. Neměla jsem potřebu něco říkat. Slova byla moc těžká. Věděla jsem, že když promluvím, bude moje láska a vzpomínky pryč. Nechtěla jsem ztratit to poslední, co mi po něm zbylo.

„Bells, vystupuješ,“ řekl s úsměvem táta. Jen jsem kývla a otevřela dveře. Táta už obešel auto a složil vozík. Už mi nepomáhal nasedat, nechtěla jsem, aby si mysleli, že jsem mrzák, co není soběstačnej. Přes to všechno, co se stalo, jsem se nažila nezapomenout na údery a posilovala. Byl to alespoň jeden světlý bod.

Kývla jsem tátovi na rozloučení a rozjela se do budovy A kde byla kancelář. Je prvního září a tudíž všichni stojí co nejdéle venku. Všichni koukali, všichni mě znali, všichni se pochlebovali. Ignorovala jsem je a jela za svým cílem. Když jsem zjistila, že do ní vedou schody.

Nebyl nikdo, koho by napadlo, že by mi mohl pomoc, a i kdyby... Odmítla bych. Schody už jsem zvládla, zvládnu je znovu, sílu na to mám. Otočila jsem to zády ke schodům a předtím je spočítala – dvanáct, ach jak šťastné číslo, pomyslela jsem si ironicky. Začala jsem pomalu stoupat po schodech nahoru a počítala. Když jsem dopočítala, ještě kousek jsem popojela, a pak se otočila.

Dojela jsem do kanceláře a nastavila ruku. Táta jim řekl, že od nehody nemluvím, tedy věděli, že je o nic nepoprosím. Sekretářka mi s milým úsměvem podala papíry a řekla mi, že bezbariérová cesta, je koridorem, od kterého jsem dostala klíč. V papírech byl plánek a rozvrh, dle kterého jsem se okamžitě rozjela k učebně. Je první den, díky tomu dostanu pokyny od vyučujících, skvělý.

Víte, jak se na nové škole představujete? Já mám sepsaný pravdivý příběh, propůjčím ho vyučujícímu, ať si to přečte, když chce. Jsem smířená s lítostnými pohledy. Jo, půjdu do druháku, tedy normálně, jak bych šla, kdyby se nic v minulém roce nestalo. Jo, dělala jsem rozdílovou, ale udělala. V nemocnici, a potom doma, jsem se hodně učila, nechtěla jsem opakovat.

Dojela jsem do třídy těsně před zvoněním, všichni už byli v lavicích a vedli živé rozhovory, jaké měli prázdniny. Poslední volná lavice byla ta první u dveří. Mně to vyhovovalo, bylo to jednodušší, než se motat mezi lavicemi. Jen, co jsem zasedla k lavici (místo židle vozík), vešel profesor. Všichni ztichli a postavili se na pozdrav, jen jsem pokynula hlavou a učitel mi pokynul zpět. Když se zezadu ozvalo: „Proč si naše nová spolužačka nestoupne jako my ostatní?“

Profesor se na něj káravě podíval a já se otočila, kdo to řekl. Byl to kluk, taková chudinka.

„Miku Newtone, nemyslím si…“ utnula jsem profesora pohledem, jen jsem dojela k němu dokázat mu, že se postavím, sice s pomocí lavice, ale postavím. Měla jsem dost silné ruce, aby mě udržely.

„Ale, máš nějakou potřebu mi něco dokázat, mrzáku? Bez cizí pomoci si nedojdeš ani na záchod,“ řekl pohrdavě a třída se rozesmála. Asi čekal něco jiného, než jsem udělala. Opřela jsem se o lavice a tím se postavila, docela koukal, když jsem zatnula svaly na rukou. Hleděl na mě s opovržením a podkosil mi pravou ruku, okamžitě jsem ležela na zemi. Rozesmál se. To k nám už šel profesor. Zastavila jsem ho rukou, když mi chtěl pomoci a sama si sedla na vozík.

„Vidíš? Jsi mrzák!“ Rýpnul si ještě Mike. Na to jsem k němu popojela. „Si myslíš, že se tě bojím?“ Měl bys mít alespoň respekt, pomyslela jsem si a darovala mu zlomený nos. Profesor to nijak neřešil a nechal mě dojet zpět na mé místo.

„Slečno, násilí neschvaluji, ale věřím, že občas je to nejlepší způsob, jak docílit, aby se k nám okolí chovalo jako k rovnému,“ řekl a já mu podala papír. Začal číst a pochopil.

„Takže, chtěl bych vám všem představit novou spolužačku. Jmenuje se Isabella Swan a je jí sedmnáct let. Je ochrnutá od autonehody dvanáctého listopadu loňského roku. Spolu s ní byl v automobilu její přítel Jacob, který svým zraněním podlehl. Od autonehody nechodí a nemluví. To je celé, co chce říct,“ vysvětlil profesor a věnoval se povinnostem. Spolužáci si šuškali, ignorovala jsem je.

***

Ze třídy jsem vyjížděla jako poslední a na chodbě vídala ty lítostné pohledy. Měla jsem chuť se rozeběhnout pryč, to ale bohužel nejde.

Jela jsem po chodbě koukajíc do země a vzpomínala, jako častokrát. Když mi najednou někdo chytil vozík, trhl a mě tím vyklopil. Letěla jsem přímo k zemi. Ke dnu, na kterém se už devět měsíců plácám a ne a ne se odrazit. Zabrzdila jsem to o dlaně a pohlédla na škodíce – Mike. To mu ten nos nestačí?

Zasmál se a ostatní se přidali. Že by to byl místní frajírek, asi ano, ale pak se  mnou (zřejmě) objevil někdo, kdo byl v hierarchii výše než on. Bez otázky mě zvedl do náruče a Mike mu bez keců předal vozík. Zahleděla jsem se do tváře toho, kdo odrovnal pohledem Mikeovo ego a neviděla v ní lítost, ale vztek.

„Jsi v pořádku,“ vyslovil otázku krásným sametovým a naštvaným hlasem. Jen jsem kývla a on posbíral moje věci, položil mi je na kolena a vezl mě do další třídy. Na kus papíru jsem naškrábala vzkaz: Jsem v poho. Nemusíš se o mě starat!

Jen se sklonil k mému uchu a já od holky, kterou jsme míjeli, slyšela zasyčení a zašeptal: „Mě to nevadí, navíc, Mike si nedá pokoj, dokud nedosáhne tvého psychického zhroucení a ty sis toho už zažila víc, než kdokoliv ze starců.“

Měl krásný hlas a byl moc milý. Dovezl mě do učebny a posadil se vedle mě. To už jsem nevydržela a začala psát: Ty máš stejný rozvrh jako já?

„Jo, mám, akorát jsem nestihl první hodinu,“ řekl a postavil se na pozdrav profesorovi.

>Jak se jmenuješ?

„Jsem Edward Culen,“ odpověděl a já slyšela učitele, jak mi říká, abych se představila. S prosebným pohledem jsem Edwardovi podala papír s textem a on začal číst…

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 16. kapitolka: