Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 15. kapitolka

03.10.2010 (07:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1217×

(u téhle písničky jsem to psala a přije mi, že se k tmu hodí)

OSUD, krutý to osud (2/2)

Během jedné vteřiny se stala spousta věcí. Jake ještě nenabral dech, nestihla jsem volant stočit zpět, auto narazilo šedesátikilometrovou rychlostí do vysoké budovy. Jakea náraz vymrštil na volant a já letěla na přední sklo. Ucítila jsem silný náraz mými zády na sklo, uslyšela jeho roztříštění a cítila bolest, přes tohle všechno jsem ale ještě před zavřením očí otevřela ústa pro poslední „miluji tě“, ale nevyšlo z nich nic jiného než zasténání a klesla mi víčka.

Jen matně jsem slyšela hlasy a cítila doteky. Někdo mě na něco pokládal a nandával mi něco na obličej. Probrali mě něčí ruce a starostlivý obličej. Byla jsem mimo, cítila jsem, jak mi hoří záda a když jsem se podívala směrem k mým nohám, zahlédla jsem naše sešrotované auto a hasiče, jak kolem něj běhají s hydraulickými nůžkami. Z oka mi vytekla slza. Zabila jsem ho? Rukou jsem odstrčila tu, která mi přidržovala věc, která mi znemožňovala mluvit.

„Jakeu! Né! Prosím, né!“ vykřikla jsem a to už se mě doktor snažil zpacifikovat. Našla jsem sílu ho udeřit. Byla jsem nepříčetná. Tam, v tom autě, je můj Jacob a jim se nedaří ho odtamtud dostat. Z motoru šla pára a já začala plakat.

„Slečno, vnímáte mě? Slečno, uklidněte se!“ Nic, nehodlala jsem se uklidnit, stále jsem opakovala Jakeovo jméno. Chtěla jsem to vrátit, ale věděla jsem, že to nejde. „Píchněte jí morfium…“ Nevnímala jsem ho, stále jsem křičela a pak byla tma a ticho.

Nikdo:

Dívka volající chlapcovo jméno usnula klidným spánkem, ze kterého plynule přejde do anestesie kvůli operaci, která jí snad zachrání život. Má mnoho vnitřních zranění, která vedla k potratu a má četné zlomeniny. Zatím ale lékaři nevědí, že se dívka bude vypořádávat nejen se ztracením očekávaného miminka, ale i s ochrnutím dolních končetin, protože náraz poškodil míchu. Teď ale zpátky do toho, co se tam děje.

Hasiči se snaží dostat chlapcovo tělo z hořícího auta. Chlapec jeví jemné známky života, ale všichni věří, že přežije. Když už se konečně lékaři prostříhali vrakem, tak zjistili, že chlapec má zcela rozdrcený hrudník. Bude velmi těžké, spíše nemožné ho zachránit. Chlapec stěží dýchá a přítomný lékař posuzuje jeho stav s trpící tváří. Tento lékař bude za okamžik zavolaný k operaci dívky, která právě podstupuje potřebná vyšetření. Pomáhá hasičům vytáhnout chlapce z auta. Když chlapec leží na lehátku, začíná mu lékař pomáhat, ale ví, že to nemá moc velkou cenu. Vezou ho okamžitě na sál, okamžitě, jak jen to jde, mu otevřou hrudník. Každému z lékařů se zastaví dech, když vidí rozdrcená žebra a protržené srdce. Každý nevěří tomu, že ten chlapec stále ještě žije. Začínají se zachraňováním srdce, věří, že při jeho síle ho stihnou zachránit, stačilo by zastavit krvácení, ale všechno se odehraje jinak. Chlapec ztrácí vědomí a přestává dýchat v okamžiku, kdy je krvácení zastaveno a lékaři se pouštějí do spravování kostí.

Lékaři okamžitě začínají s resuscitací odhaleného srdce, ale po několika minutách je chlapec prohlášen za mrtvého. Zemřel v devět hodin a padesát čtyři minut dopoledne.

Hlavní lékař sundal rukavice a odcházel ze sálu, zatímco ostaní zavírali chlapcův hrudník. Nestihl si ani sednou na lavičku v šatně a dát hlavu do dlaní, když mu zadrnčel telefon. S pomalý pohybem ho zvedl a uslyšel naléhavý hlas sálové sestry, která si ho žádala k dívce, která teď ležela na sále a bojovala o svůj život stejně silně, jako ten chlapec, který teď leží pod prostěradlem. Neváhal a vyběhl na chodbu, která vedla k sálu, kde ležela dívka.

„Ne, ona bude žít, dnes mi pod rukama neumře další člověk, ne tak mladý!“ řekl si pro sebe a pustil se do práce. Byl tolik odhodlaný ji zachránit, že mu bylo jedno, jak dlouho je na sále a že by potřeboval oddech. Operoval dvacet hodin v kuse a když dodělal poslední steh a předal dívku do rukou sester, tak věděl, že dívka nemá vyhráno a že je velmi pravděpodobně, že se už nikdy nepostaví na nohy. Se strhanou tváří se došel převléknout a odešel na pokoj lékařů, kde se svalil na postel a zavřel oči. Za víčky se mu míchal každý detail operace. Viděl dívčinu mladou tvář a věděl, že až se probudí, bude jí muset oznámit tři špatné zprávy, které ji nejspíše natolik rozruší, že je pravděpodobné, že se zblázní.

Dlouho nemohl usnout, ale nakonec se mu povedlo vytěsnat tu dívku z hlavy a usnout. Jen co se mu tohle povedlo, pronásledoval ho ve snu ten chlapec, kterého nedokázal zachránit, mluvil k němu, chtěl, aby té dívce řekl, že bude navždy s ní, jen musí věřit a prosil ho, aby té dívce řekl, že ji bude navždy milovat.

Lékaře probudila sestra s tím, že se dívka probouzí, její stav, že se od včerejška zlepšil a že teplotu nemá, což bylo dobré znamení. Lékař se tedy zvedl a po cestě na JIP přemýšlel, kdy jí to řekne. Usoudil, že posečká, dokud nebude zcela stabilizovaná.

Když vešel do pokoje a spatřil dívčiny oči, jak tikají po místnosti, uvědomil si, že mohla nastat dočasná amnézie. Trochu si oddechl, že si možná nebude nic pamatovat a tudíž se ani nebude vyptávat, neměl doufat!

Hned jak dívka spatřila lékaře, strhla si z úst kyslíkovou masku a začala se ptát. Bylo jí jedno, že se jí lékař snaží vysvětlit, že se nesmí unavovat. Bylo jí to fuk. Jediná věc, která ji zajímala, byl ten chlapec, který teď leží v márnici. Bylo mu velmi zatěžko té dívce oznámit tu zprávu, která změní její sen a to zcela.

„Slečno, je mi to líto, ale…“ Dívka ho rukou přerušila, nechtěla to slyšet! Nechtěla slyšet, že ho zabila.

„Né, prosím, řekněte, že to není pravda. Prosím, že se to nestalo. Prosím… On nemohl umřít, ne, on ne! Vždyť on je ten nejsilnější, on je ten, který mě zachránil. On měl být ten navěky. Takhle to nemělo být. Měli jsme být šťastní. Né!“ Plakala a lékař ji nechal. S tímhle jí nijak nepomůže, s tím se musí vyrovnat sama. Stál u přístrojů a kontroloval záznamy, čekal až se uklidní a doufal, že se nebude ptát. Oznámil jí tu nejhorší zprávu, teď čekaly jen dvě. Dívka se uklidnila a s uslzenýma očima se mu zahleděla do tváře.

„Řekněte mi všechno, co mi máte říci teď. Potom už možná nebude příležitost,“ řekla odhodlaným hlasem připraveným na další ránu do srdce. Tahle dívka ztratila bod žití, už jí nemohlo nic ublížit tak, jako smrt toho chlapce.

„Možná se vám to bude zdát jako šílenství, ale ten chlapec se mi zjevil ve snu, měl jsem vám vyřídit, že bude navždy s vámi, jen stačí věřit a že vás navždy miluje,“ říkal lékař se smutkem v hlase a chtěl pokračovat… „Není to šílenství, já na tohle věřím,“ řekla dívka a zadržovala slzy.

„Musela jste ho hodně milovat,“ konstatoval lékař a po chvíli ticha pokračoval vážným hlasem. „Slečno, řekla jste, abych vám řekl všechno teď, využiji toho, přestože se mi to neříká lehce. Zranění, se kterými jsme bojovali se neslučovaly se životem plodu, který ve vás rostl,“ řekl lékař a čekal na dívčinu reakci, nic se nedělo a tak pokračoval. „Vím, že je toho na vás dnes hodně, ale je tu ještě jedna zpráva o vašem zdravotním stavu, nevypadá to na moc šancí, že by se znovu obnovila funkčnost vašich dolních končetin,“ dokončil svůj proslov lékař a dívka jen kývla hlavou na souhlas. Byla tichá, mlčela a lékař věděl, že bude zázrak tuto dívku ještě někdy rozesmát.

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 15. kapitolka: