Nejprve se moc omouvám za pauzu a teď k ději: Pokud jste připraveni na šok, slzy a osud, tak si Osud 1/2 určitě přečtěte. :) Psala jsem to dost dlouho, přemýšlela o tom, přepisovala, tak je to snad napsané hezky... Komenty mě podpří a kritka polepší, jsem ráda za oboje. :*
02.10.2010 (18:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1119×
OSUD 1/2
„No tak, Jakeu, pospěš si! Jestli chceme ještě dneska dojet do La Push, tak do nemocnice musíme vyjet co nejdříve!“ hulákala jsem do lesa. Jake v noci někam odběhl a ještě se nevrátil. Tohle zamrzelo. Včera jsme se dohodli, že pojedeme brzy ráno do nemocnice pro kartu, potom za Billym a nakonec to pojedeme oznámit Charliemu.
To je perfektní, tak on si někde lítá po lese, já balím a uklízím. Snažím se moc nenamáhat a on mě nechá udělat všechno samotnou. Opravdu spolehlivý budoucí otec mého dítěte.
„Jacobe! Okamžitě sem naklusej!“ Chvíli jsem stála na kraji lesa a čekala, jestli se vynoří, nevynořil. Fajn, třeba mě alespoň slyší. „Fajn, tak si tam zůstaň. Jedu do nemocnice sama, když ty nechceš! Auto si beru a sejdeme se odpoledne u Billyho!“
Zaběhla jsem do chaty a vzala do ruky kufr. S těží jsem ho zvedla, ale dalo se to. Poponesla jsem ho jen do obýváku a silně mě zabolelo v podbřišku. Pustila jsem kufr a chytla se za břicho. Bolest zesílila, sesypala jsem se k zemi a vykřikla. Bála jsem se o miminko, bála jsem se o šťastný konec, bála jsem se, že se začíná plnit ten sen, co se mi zdál.
Jacob:
Už jsem se vracel z La Push, kde jsem Billymu všechno vysvětlil a on souhlasil, když jsem zaslechl, jak na mě volá Bella. Zrychlil jsem a ona po chvíli naštvaně zavolala znovu. To už jsem byl jen kousek od chaty, a potom vykřikla, to už jsem se proměnil a vstupoval do chaty.
Bella seděla na zemi, ruce si tiskla na břicho a opírala se o kufr. Ježíš, ne, to ne. Přiskočil jsem k ní a zvedl její tvář. Její tvář byla zkřivená bolestí, ale jen, co mě uviděla, zkřivila se do zlosti.
„Jedem do nemocnice, hned!“ Rozhodl jsem a bral ji do náruče. Odstrčila mě a postavila se na nohy. Upravila si vlasy a rozešla se ke dveřím, ach ta její hrdost. Po dvou krocích se chytila za břicho, měl jsem co dělat, abych ji zachytil. Jen se na mě rozhořčeně podívala, a pak se její výraz stoprocentně změnil.
„Co se děje? Bello,“ zeptal jsem se a ona se nechala zdvihnout do náruče. Jen se usmála. Co se tu děje? Před chvílí se ještě ocitala v bolestech a teď se usmívá.
„Nic, Jakeu, už je to dobrý, jen mi pohrozilo, že se mu nelíbí, když nosím těžké věci. Věř mi, jsme v pořádku,“ zašeptala a obmotala mi ruce kolem krku. Odnesl jsem ji do auta a vrátil se pro kufr. Ke kufru jsem na korbu naložil motorku a Bella mi připomněla její tašku. Přinesl jsem ji do auta a nastartoval jsem. Bella z tašky vytáhla telefon a po dvou měsících ho zapnula (poznámka autorky: Jacob Belle ještě přinesl další věci, které měla v pokoji). Okamžitě jí začaly chodit zprávy se zameškanými hovory a počet hlasových zpráv. Všechny zprávy o zmeškaných hovorech smazala a pustila si záznamník. Všechny byly o tom, ať se vrátí, že už ji Charlie nikdy neuhodí, a že nám nebude bránit, ale poslední byla jiná: „S Renée jsme se tě zřekli. Už nás nezajímáš. Teď tě hledá stát, a až tě najde, ocitneš se v děcáku. Můžeš si za to sama. Charlie.“
Belle vypadl telefon z ruky a na tváři se jí objevila slza. Hned jsem zastavil a objal ji. Netušil jsem, co budeme dělat, věděl jsem, že v nemocnici budou vědět o jejím jméně, a že je hledaná státem Washington. Věděl jsem, že se rozplyne její sen o domově se mnou. Není plnoletá, nemůžu si ji tedy ani vzít, což bych si přál. Tím vystupuje další problém: není plnoletá, je těhotná a mě stoprocentně zavřou za únos. Teď ji ale stejně odvezu do nemocnice.
„Bells, neplakej, všechno bude v pořádku,“ broukal jsem jí do vlasů a ona se uklidňovala. Odtáhla se ode mne a uplakanýma očima se mi zahleděla do tváře.
„Jakeu, slib mi, že budeš se mnou,“ vykoktala a já věděl, že jí tohle nemůžu splnit. Jen jsem řešil, jestli jí lhát nebo jí říct pravdu. Rozhodl jsem se lhát, bude to lepší, alespoň teď.
„Ano Bell, zůstanu s tebou. Vždycky budu s tebou, jen tomu věř,“ řekl jsem a jemně ji políbil, znovu jsem nastartoval. Řekl jsem pravdu a lež. Bude muset žít s tím, že budu ve vězení. Dojeli jsme do města, kde o nás už věděli. Byli jsme objednaní, navíc jsem tu platil kreditkou a chodil mi ze zdejší rezervace plat. Bylo pro stát snadné mě vyhledat.
Bella:
Před nemocnicí stály policejní auta a Jake jel přímo do jejich spárů. On to věděl, věděl to celou dobu. Nechá je, aby nás rozdělili. Proč? Já chci být jen s ním.
„Co to děláš? Otoč to! Já nechci do děcáku a ty nechceš do vězení. Utečme, prosím,“ křičela jsem na něj. Nic, nehnul se. Soustředil se na cestu přesto, že se celý třásl a uvnitř něho se odehrával obrovský boj. Bylo mi jedno, co se stane, prostě to udělám a bude. Klidně i umřu, hlavně že budu s ním.
Přestože silně svíral volant, tak jsem v sobě našla tolik síly, abych mu uštědřila pořádnou ránu a stočila volant. Stačila rána do trojúhelníku. Vyrazit dech, stočit volant a chvíli řídit. On by se vzpamatoval a odjeli bychom z města, ale to by tam nesměl někdo postavit ten dům.
15
Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 14. kapitolka:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!