Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 10. kapitola

31.08.2010 (17:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1667×

DEVĚT

Je to čtrnáct dní, týden, co se to stalo a mně se pořád zdají ty sny. Sny plné hrubosti, nechtěných polibků a doteků. Pokaždé mě probudí milovaný hlas. Pokaždé křičím ze spaní. Pokaždé se probudím s pláčem. Jake chodí do práce třikrát v týdnu. Když tu není, pohltí mě obavy a strach, ale je to lepší a lepší.

Nedokážu ho políbit, nedokážu vydržet jeho dotek na svojí pokožce. Jak dlouho to bude ještě trvat? Jak dlouho v sobě budu mít ten blok? Tvrdí, že mu to nevadí, že to chápe, ale kde je jistota? Jednou ho to omrzí a najde si někoho, kdo mu dá svoje tělo, kdo se nebude vyhýbat jeho dotekům, kdo je přijme a bude je opětovat.

Nenávidím se za to, že se to děje. Několikrát jsem zkoušela vydržet to, přenést se přes to, ale vždycky jsem se rozplakala a odvrátila se od něj. Vždycky mě jen políbil do vlasů a odběhl ven. Na verandě jsem našla jeho oblečení a věděla, že někde běhá a čistí si hlavu. To jsem já ostatně dělávala taky, akorát že já jsem sedávala s nohama z útesu. Hledívala, vlastně teď hledím na moře, jak se pere s kameny. Jak do nich naráží, jak se je snaží odstrčit, aby mělo více místa. připomíná mi mě, když jsem se bránila Michalovým dotekům. Byla jsem bezmocná, stejně jako bylo moře proti tomuhle útesu. Mohlo ho jenom hladit a omílat, ale nezničí ho, nikdy!

Občas si ke mně lehnul rudohnědý vlh a hřál mě svojí srstí záda. Drbala jsem ho za ušima a přemýšlela, jestli je pravdou, co si myslím. Většinou usnul, nebo odběhl na verandu, kde se oblékl a přišel zpět v lidském těle. Připomněl mi, že už je pozdě, nebo že tu sedím už dlouho a měla bych se jít ohřát domů. Jenže já bych se chtěla ohřívat o něj ne o oheň, který hořel v chatě.

Je konec září, to znamená, že už nějakých osmnáct dní mě Charlie hledá. Neměla jsem touhu mu volat ani ho vidět. Byla jsem tady šťastná, tedy v rámci možností. Byla jsem s člověkem, kterého miluju a chránila bych ho před kulkou. Udělala bych pro něj všechno.

Znovu přišel, zase si lehl k mým zádům a nechal se drbat. Když jsem přestala, drknul mi do lokte a já musela drbat dál. Připadal mi jako můj mazlíček, akorát byl krapet přerostlý. Byl stejně vysoký jako já, možná o kousek vyšší. Pobručíval mi u stehen, kde měl stočenou hlavu a usínal. Už mockrát mě napadlo, že zkusím, jaké to je padat, ale pak si to vždy rozmyslím, když vidím Jakeovy, jak lidské tak vlčí, oči.

Usnul a já se znovu zamyslela, tentokrát nad dny, které jsme spolu strávili. Ať to byl první, či dnešek. Ubírala jsem se počtem dnů, když jsem došla ke dni, kdy jsme jeli z nemocnice a stavovali jsme se v obchodě. Bylo myslím 12. září, myslím, že pondělí. Začala jsem počítat a až po třetím přepočítání jsem si byla jistá, že počítám správně. Dneska by mělo být 27. září. Pořád dokola mi vycházelo to samé číslo – devítka. Před devíti dny jsem měla začít menstruovat.

Jak moc pravděpodobné to je? Kondom jsme použili jednou a to u mě v pokoji. Kolikrát to bylo potom? Hodněkrát. Pravděpodobnost? Vysoká. Začala jsem zmatkovat. Doteď vyrovnané drbání Jakea za ušima přestalo. Ruce jsem vložila do klína a Jake se vzbudil. Okamžitě odběhl na verandu a vracel se zpět.

Co mu mám říct? Svedu to na stehy! Seděla jsem a vrtěla se jako bych měla roupy. Co když se pletu? No, radši si to nechám zjistit, než abych to nevěděla a pak si zkazila život. Zkazila bych si tím život? Bylo by s Jakem. Miluju ho. Ne! V šestnácti matkou? To je moc tohle. Třeba se jen bezdůvodně stresuju. Třeba mi hráblo. Asi bych si měla dojít i na psychiatrii.

„Bells, stalo se něco?“ Je to tady, vyptávání a dotazy. „Udělal jsem něco špatně?“

„Ne, jen, měla bych si nechat vyndat ty stehy. Nějak jsme na ně zapomněli. Prosím, stejnak si chci promluvit s psychologem ohledně toho pokusu o znásilnění a o těch snech,“ řekla jsem a on se zamračil.

„Víš, že mi můžeš říct všechno a ty stehy zvládnu vyndat sám. Je to opravdu nutné? Je hodně pravděpodobné, že už i tady budou tvoje fotky na plakátech: ‚Hledám dceru!‘ s telefonním číslem k vám domů, na policii a na Charlieho mobil,“ řekl, ale stačil jemný prosebný pohled a hned se mnou souhlasil.

„Dobře, chceš se převléct, nebo jedeš tak, jak jsi? Stejnak jsem si tam potřeboval něco zařídit,“ řekl a pomohl mi se zvednout. Už jsem jen popajdávala a u auta jsem byla celkem rychle. Nasedla jsem a za několik desítek minut už mě Jacob vyhazoval u nemocnice. Po cestě jsem si žádných plakátů s mojí podobiznou nevšimla, a tak jsem byla celkem v klidu. Zaťukla jsem v ambulanci na sestřičku za plexisklem a ona se na mě mile usmála.

„Dobrý den, mohu nějak pomoci?“ zeptala se běžným, zabraným tónem a prohlédla si mě. Jen jsem její úsměv oplatila.

„Jdu na vyndání stehů, nějak jsem na to zapomněla a jdu později, než jsem měla,“ řekla jsem a sestřička se zachmuřila. „Omlouvám se, ale neměla jsem čas, pohřbívala jsem babičku, nikoho jiného nemám, kromě táty, který byl ze smrti svojí mámy tak na prášky, že nebyl schopen cokoliv udělat.“

„Dobře, chvíli si počkejte, pan doktor momentálně ošetřuje, je to jen na chvíli,“ řekla a pokynula mi k lavicím. Jen, co jsem se usadila, vycházel z ordinace kluk asi patnáct. Měl zavázané oko. Sestra z ordinace si mě pozvala dovnitř, jen jsem jí řekla, co potřebuju a po chvilce jsem už odcházela ven. Sestřičky za plexisklem jsem se ještě ptala, kde najdu gynekologii a na psychiatrii jsem se vybodla. Snad to bude dobré.

Došla jsem do třetího patra a zabočila vpravo, kde se na mě zdálky usmíval lékař věku odpovídajícímu věku Charlieho. Jen jsem mu úsměv oplatila a on se začal vyptávat. Do teď se bavil s jednou budoucí maminkou, měla dost velké bříško a dost se prohýbala v zádech.

„Dobrý den, slečno, mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se mile a loučil se s pacientkou.

„Ano, jste doktor gynekologie?“ Jen kývnul. „Tak bych o tom mluvila radši v soukromí.“ Pozval mě do ordinace a já se divila, že je tu tak prázdno. Posadil mě do křesla a sám zasedl na druhou stranu stolu.

„Takže, co vás trápí?“ Začal rozhovor a otevřel novou složku. Zřejmě má málo pacientek, a tak si každou pamatuje. „Budu potřebovat vaše jméno, datum narození, rodné číslo a kartičku od pojišťovny.“

„Jmenuji se Isabella – dvě el – Swanová, narodila jsem se 13. září 1987 a rodné číslo je 875913/0987,“ odpověděla jsem na dotaz a podala mu kartičku.

„Takže je vám sedmnáct?! Jak vám tedy mohu pomoci?“ Zopakoval podruhé a já se zastyděla. „Pojďme rovnou k věci. Ve vašem věku se jedná především o antikoncepci a vyšetření proti rakovině, strefil jsem se?“

„Ne, já mám podezření, že jsem těhotná,“ řekla jsem a červenala jsem se.

„Ach tak, jak dlouho se vám zpozdila menstruace?“ Byl to lékař, proč jsem se styděla?

„Je to devět dní,“ odpověděla jsem a ruce se mi potili jako před velkým zápasem.

„Na ultrazvuku ještě nebude nic vidět, vezmu vám krev a za tři dny budou výsledky, nebo vám je mohu zavolat,“ řekl a pozval mě k lehátku. Vyhrnula jsem si rukáv a on mi odebral krev.

„Přijedu si pro výsledky osobně,“ řekla jsem nakonec a podávala jsem si s ním ruku.

„Slečno, ještě mi řekněte, kolik je vašemu příteli?“ Trochu vlezlá otázka, ne?

„Za pár měsíců mu bude sedmnáct,“ lhala jsem, měla jsem důvod. „Na viděnou za tři dny.“

„Nashle.“ Dál jsem se jím nezabývala, Jake už na mě čekal na parkovišti. Musela jsem spěchat. Jen co jsem vběhla na parkoviště, uviděla jsem Jakeovo auto, ale on v něm nebyl, bylo zamčené, kde je? Vrátila jsem se do nemocnice a slyšela v rozhlase: „Hledá se slečna Swanová, má se dotavit k ambulanci v prvním patře.“

Naštvaně jsem vyšla schody a tam seděl Jake a hlavu měl v dlaních. Bylo mi ho líto. Stejně měl čekat v autě. Pohladila jsem ho po vlasech a on zvedl ustaraný obličej, ten se ale rozjasnil, když mě uviděl.

„Kde jsi byla, sestřička říkala, že ses ptala na gynekologii, ale myslel jsem, že se spletla.“ Zašklebila jsem se pod náporem pravdy. „Nebo se nespletla?“ Posadila jsem se vedle Jakea.

„Ano, byla jsem na gynekologii,“ odpověděla jsem poraženě a čekala nával otázek. Žádné nepřišly, byl úplně zticha a koukal do ničeho. „Jakeu!“

„Promiň, co jsi říkala? Zamyslel jsem se, promiň. Pojď, jdeme domů,“ řekl a bral mě za ruku. Nechala jsem ho, přestože mi ten dotek vadil. Došli jsme do auta, kde jsem se nepoutala, už z pocitu, že jsem možná těhotná, jsem věděla, že bych se neměla poutat. Budu schopná toho drobka zabít?

„Co jsi říkala v té ambulanci, Bells?“ zeptal se znovu. Jen jsem si povzdechla a sundala jeho ruku z klíčků v zapalování. Bude se muset uklidnit.

„Dobře, slib mi, že nenastartuješ, dokud nebudeš zcela klidný.“ Přikývl. „Fajn. Byla jsem na gynekologii, za tři dny si musím pro výsledky.“

„Pro jaký výsledky?“ To mu to nedochází? Nevadí. Když už jsem upřímná.

„Bral mi krev, výsledky testů budou za tři dny,“ odpověděla jsem a pevně doufala, že mu to dojde. Nevypadal na to.

„Dobře, zavezu tě sem, ale musíš mi slíbit, že mi řekneš, jak dopadly,“ řekl a nastartoval. S klidem vám mohu říct, že následující tři dny byly nejdelší v mém životě. Nic nefungovalo, jak mělo. Všechno mi padalo. Už jsem nepřemýšlela o Michalovi, ale o tom, co budu dělat, když budu těhotná. Jake se mě dotýkal častěji a mně to tolik nevadilo. Stále dokola jsem zakopávala, několikrát jsem se málem opařila. Spala jsem ještě hůř než předtím. Stále mě budily noční můry, ale i strach, že se mi otočí život.

„Jdeš, Bells? Měli bychom vyrazit,“ řekl už z auta. Ještě jsem si oblékala mikinu. Je sobota 1. října. Jak je to dlouho, co jsem utekla? Jak je to dlouho, co jsem byla málem mrtvá a znásilněná? Něco málo přes dva týdny.

„Už jdu,“ houkla jsem a už nasedala do auta. Cestou jsme byli potichu a já zase přemýšlela. „Jakeu, nechceš tam jít se mnou?“

„Proč? Bojíš se, co ti řeknou?“ zasmál se, netušil, kvůli čemu jsem si ty testy nechala dělat. Poslední dobou se mi vyhýbal. Přestože ty tři dny byly naplněny více doteky než předešlých čtrnáct dní.

„Ne, jen mě napadlo, že by sis to rád poslechnul. Teda já nevím, jak budou ty výsledky znít, ale jsem si jistá, že budu potřebovat oporu.“ Zatáčeli jsme na parkoviště a Jake vystupoval taky. Á, že jsem se ho ptala.

Do ordinace jsme došli v klidu a jen co vyšel můj doktor ze dveří ordinace, rozklepala se mi kolena. Jake mě chytil kolem pasu a dovedl mě do ordinace. Doktor se na mě jen usmál a nechal mě posadit se do stejného křesla jako poprvé.

„Takže, slečno Swanová, výsledky testů už mám.“ Instinktivně jsem stiskla Jakeovi ruku, „a jsou pozitivní. Jen netuším, jestli mám gratulovat.“ Když řekl to slovo ‚pozitivní‘, zatmělo se mi před očima. Jacob zkameněl a moje ruce se třásly ještě víc než před tím. Nevěděla jsem, co říct. „Měla byste být ve třetím týdnu. Dejte svému rozhodnutí čas. Volbu máte do druhého měsíce, což je osm týdnu. pro vás pět, ale věřím, že čím více času tomu dáte, tím jistější si svým rozhodnutím budete.“

„Děkuju, asi bych měla jít,“ řekla jsem a zvedala se z křesla. No, ty mžitky se změnily v tmu a já se probrala na ordinačním lůžku. Tohle je tedy situace.

„Bells, jsi v pořádku? Jestli ano, tak půjdeme domů. Je tam spousta maminek,“ řekl s úsměvem na tváři. >Maminek< při tom slově jsem se ušklíbla. Nebyla jsem na to zrovna v dobrém věku, ale nedokázala jsem si představit, že bych měla někoho připravit o život.

„Ano, půjdeme,“ kývla jsem hlavou. Zvedl mě do náruče jako peříčko a odcházel. „Na shledanou.“

SHRNUTÍ

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 10. kapitola: