Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 4. kapitola

22.03.2011 (10:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 4226×

4. kapitola

Omámeně jsem se za ním dívala. Byla jsem dokonale vykolejená naším setkáním. A moje hlava byla plná zmatku…Jak to věděl? Jak ho to vůbec mohlo napadnout?

Nejprve mě napadlo, jestli neumí náhodou číst myšlenky. To mi přišlo jako jediné možné vysvětlení. Ale tuhle možnost jsem hned vyloučila…

Ne, on není jako oni. Ne, tím jsem si jistá. Ne, on je normální. Nemá studenou kůži a zcela jasně jsem cítila, jak mu pod hradbou svalů bije srdce… Jasně jsem cítila teplou hebkost jeho rtů…

Nevěděla jsem, jak si to vysvětlit. Ani nevím, jak dlouho jsem jen tak stála a dívala se na jeho odcházející záda. Stála jsem a dívala jsem se před sebe i dlouho dobu poté, co mi zmizel z dohledu. Byla jsem tak konsternovaná, že jsem se nacházela ve stavu jakéhosi transu. A z něj mě vytrhl až protivně švitořivý hlas Jessicy Stanleyové.

„Bello! Kde jsi byla?! Už jakou dobu tě tady hledám!“ oznámila mi vyčítavě a dívala se na mě zpod přimhouřených očí. Pak, poté, co zjistila, že na to vůbec nereaguji, že se neomlouvám, mi nasupeně strčila do ruky kelímek s pitím.

„Prosím! Ale nezvykej si, že tě budu obsluhovat pořád! Pak přicházím o to nejlepší!“ řekla. Po jejím naštvaném tónu jako by se země slehla. Místo toho se jí v hlase objevilo hluboké zaujetí. V duchu jsem si povzdechla, protože mi bylo jasné, co bude následovat – oznámení nějakého šokujícího drbu…

„Neuvěříš mi, co jsem před chvílí viděla! Normálně, tady na tom rohu, co stojíš, se po sobě plazili jakýsi strašně sexy kluk v černém s nějakou buchtou! Ach, jak ráda bych byla na jejím místě…“ povzdychla si.

„Sice jsem ani neviděla jeho obličej, ale to málo, co jsem viděla, mi stačilo. Hned bych ho brala…“

„A jak víš, že byl sexy, když jsi ho ani pořádně neviděla?“ zeptala jsem se s mírně nechápavým výrazem.

„No, víš… Ten jeho zadek… Uhm…“ Protočila jsem oči. Co jiného by se od ní asi tak dalo čekat, že?

Pak jsem si povzdechla i já a s neradostným rezignováním jsem ji chytila za ruku a táhla od tohohle divného místa.

Ona si snad ani nevšimla, že ji vedu pryč. Stále jen mluvila a mluvila, až mě z toho začala bolet hlava a měla jsem pocit, že zanedlouho budu mít úplně zalehlé uši.

„Víš, zajímalo by mě, kdo to byl. Stoprocentně vím, že jsem ho tu ještě neviděla…“

„A to můžeš vědět jak? To se každému díváš na pozadí?“ skočila jsem jí do řeči a povytáhla jsem přitom obočí. Mělo by mě překvapovat, že odpověď na mou otázku byla kladná…?

„Ach jo… Proč se něco takového nikdy nestane mně? Od někoho takového bych se klidně nechala svést i v takovém špinavém, zapadlém koutku…“

Vykulila jsem oči. To snad nemyslí vážně? Už jsem jí chtěla začít dávat kázání, když v tom mě její další slova naprosto připravila o dar řeči.

„Bůhví, co to bylo za holku. Určitě nějaká cuchta, co ho sbalila na kdoví co. Nevím, co na ní viděl. Sice jsem neviděla ani na ni, měla jsem výhled jenom na tu rozkošnou prdelku, ale určitě vím, že ta holka se se mnou nemohla srovnávat,“ vyřkla verdikt a afektovaně pohodila vlasy.

„Určitě to byla nějaká ošklivka, šedivá myš. Ale tak to bývá vždycky…! Ty nejhorší vždycky dostanou to nejlepší zboží!“ postěžovala si a čekala, až ji začnu litovat.

Přepočítala se. Nejenže mě právě nevědomky urazila, protože já moc dobře věděla, kdo byla ta „cuchta“, a pak… V jejím proslovu jsem ucítila jasnou narážku. Nemyslím si, že si byla vědoma toho, co řekla, ale já poznala, co tím myslela…

Nerovný pár. Ano, to mi něco říkalo. Krásný kluk a nezajímavá holka. Jaká ironie, že si stěžuje zrovna mně, že? Vždyť si v podstatě stěžuje na mě…

Ach, ano. Její snaha získat Edwarda s časem nevyprchala. Právě naopak, zdálo se, že čím déle jsem s ním byla, tím více na něm lpí. A nepotřebovala jsem ani jeho schopnost číst myšlenky, abych znala její budoucí plány…

Jednou, ve škole, na dívčích toaletách, je totiž sdělovala světu svým afektovaným hlasem. Vylévala si srdíčko u jedné ze svých věrných kamarádek a neměla ani ponětí, že jsem tam také…

„Až se vrátí, bude můj. Nevypadá to, že by s naší milovanou Bellinkou udržovali i nadále důvěrné vztahy. Stačí se na ni podívat. Vypadá jako zombie, naprostá nicka. Ani bych se nedivila, kdyby byl rád, že se jí zbaví… Až se vrátí, ukážu mu, o co přišel, když si vybral ji místo mne. Uvidí, o co se dobrovolně ochuzoval. A pak… Pak bude jen a jen můj…“

Od té doby jsem se s ní bavila jen minimálně, její společnosti jsem se víceméně vyhýbala. Jenže… Časem to přestalo jít. Od té doby, co zjistila, že jsem se najednou stala oblíbenou, se ke mně lepila čím dál více. Snad se dalo i říct, že zapomněla, že já jsem její bývalá sokyně. Jako by mě považovala za naprosto jiného člověka, než jsem byla předtím…

Ano, v podstatě to byla pravda. Ale ona to brala stylem – stará „Edwardova“ Bella odešla, zemřela… a nová Bella, její velká kamarádka a nejoblíbenější osoba ženského pohlaví v celém jejím Vesmíru, ji zcela a úplně nahradila.

Někdy to bylo až protivné, ale raději jsem to nechala být. Pochybuji, že její pidimozeček by pochopil, kdybych se jí snažila něco vysvětlovat. A teď jsem měla alespoň pokoj od jejího věčného, rádoby nenápadného obviňování a ukřivděných pohledů…

Najednou se kolem nás začala linout jakási divná melodie. Jak se o chvíli později ukázalo, byl to Jessičin mobil. Příšerný vkus na vyzvánění.

„Prosím?“ zašvitořila do mluvítka.

„Ach, to víš, že ano,“ odpověděla afektovaně na jakousi otázku.

„Jistě. Za půl hodiny? To by šlo…“

„Dobře. Počkej na mě v parku. Uvidíme se…“ odvětila a ukončila hovor. Pak, jakoby se teprve teď vzpomněla na mě, se plácla přes pusu.

„Kruci! Já zapomněla, že ty ještě nemáš vybraný ten kostým! A já musím být za půl hodiny u… No, to je jedno, prostě musím už jít! Bello, prosím, nezlob se na mě! Tohle je vážně smrtelně důležité!“ přesvědčovala mě s výrazem štěněte.

„Já ti to vrátím! Večer přijedu a pomůžu ti se nachystat! Jenom mi, prosím tě, odpusť!“ žadonila. Pak se rychle podívala na hodiny a spěšně se začala loučit.

„Ještě jednou promiň… A teď už musím jít, měj se.“

Dívala jsem se za ní, jak odchází, a v duchu jsem si oddychla. Konečně! Už jsem myslela, že opravdu budu muset jít nakupovat s ní. Ano, bylo něco jiného jít s ní do toho příšerného krámu s hrůzostrašným materiálem, ale přece jen, jestli jsem chtěla, aby moje maska zůstala utajena, potřebovala jsem si kostým vybrat sama. Takže se mi skvěle hodilo do krámu, že Jessica musela tak narychlo odejít…

Po chvíli přemýšlení jsem se vydala směrem, kde ležel obchod, ve kterém se prodávaly výhradně šaty na plesy. V podstatě tam i vznikaly, tudíž si je člověk mohl nechat okamžitě upravit, pokud bylo potřeba. Měly tam opravdu šikovné švadleny, které dokázaly skoro zázraky…

Zatím jsem v něm vždy sehnala to, co jsem potřebovala, takže jsem doufala, že stejné to bude i protentokrát. Ten obchod jsem měla opravdu ráda…

Věděla jsem, že moje přání bude znít neobvykle, ale nepochybovala jsem, že mi budou moci vyhovět. Ostatně, právě proto jsem šla právě tam.

Chvíli trvalo, než jsem se k němu přemístila. Avšak když jsem vstoupila dovnitř, zapomněla jsem na dlouhou cestu, kterou jsem musela protrpět, než jsem se sem dostala. Všechno bylo zapomenuto ve chvíli, kdy jsem vešla a celou mě zahalila vůně a pestrost šatů, které byly rozmístěny po celé prodejně, rozvěšené na krásných figurínách.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptala se mě vlídně prodavačka, jedna z mých známých. S úsměvem jsem jí sdělila své přání. Na chvíli se zamyslela a pak krátce zakývala hlavou.

„Myslím, že tu máme něco takového. Prosím, pojďte za mnou,“ vybídla mě a vedla mě dozadu, až ke skladu. Pak k mému velkému překvapení odemkla dveře a pustila mě do velké místnosti, kde v úhledných řadách stály stojany, na kterých byly těsně vedle sebe pověšeny šaty různých střihů, barev, délek… Bylo jich tu snad ještě víc, jak v celé prodejně.

Ohromeně jsem zalapala po dechu a dívala se, jak ta hodná paní z jednoho stojanu vyndává jedny z mála zabalených šatů.

„Máte štěstí. Tyhle byly už zamluveny, ale paní, která si je objednala, si je nevyzvedla. Tak, podívejte se na ně,“ vybídla mě a vyndala je ven z obalu.

„Samozřejmě by se k nim musel dodělat ten šál, ale v tom by neměl být problém. Co říkáte?“ zeptala se mě mile a s úsměvem sledovala mou reakci.

Zírala jsem na tu krásu před sebou a představovala jsem si, jak asi budou vypadat, až si je obleču. Ach, ano. Rozhodla jsem se. Tyhle jsou ty pravé…

3. kapitola || Shrnutí || 5. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 4. kapitola: