14. kapitola a s ní Bellino velké dilema, zda pozvání přijmout či nikoli...
Přeji příjemné počtení a děkuji za případné komentáře... :)) N.
11.05.2011 (19:45) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3786×
14. kapitola
Ležela jsem na posteli a nechávala příjemné sluneční paprsky, aby mě lechtaly na tváři. Necítila jsem potřebu zatáhnout závěs a ponořit tím celý pokoj do tmy. Právě naopak – měla jsem náladu na slunce, na teplo vyzařující z jeho loučí…
Bylo už pozdní odpoledne, nedlouho do západu slunce, a já stále nebyla rozhodnutá, jestli přijmu nabídku, jež mi byla v brzkých ranních hodinách učiněna.
Nerozhodnost. Ta čišela z každé mé myšlenky, z každého mého pohybu. Bezradnost – ta čišela z každého mého nerozhodného povzdechu. Frustrace – ta naopak z bezradného pohledu v mých čokoládových očích…
A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Připadala jsem si jako časovaná bomba naplněná emocemi, která neměla daleko k vybuchnutí. Což se už v předchozích minutách projevilo…
Naštěstí to schytala jen jedna sklenička, která měla tu čest být ve velmi blízkém kontaktu s jednou ze zdí mého pokoje. A vlastně i portrét, který na oné zdi předtím visel…
Neměla jsem se k tomu uklidit střepy, které byly rozsypány snad na každičkém volném místě na podlaze. A už vůbec jsem neměla sílu zvednout tu proklatou kresbu…
Vlastně ani nevím, proč jsem ji dosud nesundala a neschovala do nejzazšího a nejtemnějšího koutku mé nevelké skříně, když už jsem ji nevyhodila…
Byl to vlastně můj portrét. Kresba, na které jsem se šťastně usmívala na toho, kdo tvořil to budoucí umělecké dílo.
Z mého pohledu se dala vyčíst nekonečná láska a neochvějná důvěra, protože v tu chvíli jsem byla snad tím nejšťastnějším člověkem na zemi. Člověkem, kterému k dokonalosti chybělo jen málo, maličko…
Portrét kreslil kdo jiný než Edward. Bylo to v době před mými osudovými osmnáctými narozeninami. Vlastně velmi krátce před nimi. Poslední harmonické chvíle, které jsme prožili v dokonalé shodě…
Na ty doby jsem vzpomínala ráda, avšak jen v takových těch melancholických chvilkách, které má občas každý. Jindy jsem se jim striktně vyhýbala, co to šlo. Něco podobného nebylo povoleno…
Potřásla jsem hlavou, abych z ní vymazala vzpomínky na minulost. Na šťastnou minulost. V tuhle chvíli jsem měla na práci něco dočista jiného, jak se zabývat událostmi minulými. V tuhle chvíli jsem se musela už konečně rozhodnout…
Hodila jsem po portrétu poslední pohled a pak jsem se zadívala z okna. Nevím, jak dlouho jsem předtím rozjímala, ale obloha mi napověděla, že to byla poměrně dlouhá doba.
Slunce bylo nyní doslova rudé, s o něco světlejší září kolem sebe. Pomalu, ale jistě se blížilo k vrcholkům stromů, čímž dávalo najevo, že pro dnešní den se jeho úloha blíží k závěru.
Povzdechla jsem si a přešla jsem pokoj. O pár sekund později jsem stála před skříní a prohlížela si její obsah. Nebylo to nic moc slavného, ale nejhorší to nebylo. A v okamžiku, kdy už jsem chtěla přibouchnout dveře té věci na oblečení, jsem našla skutečný poklad…
* * *
„Díky moc,“ loučila jsem se o dvě hodiny později s Mandy, jednou z mých dobrých známých. Byla to dívka drobné postavy a zhruba stejného věku. A co bylo na ní nejlepší, už velmi dlouhou dobu se zabývala vším, co se týkalo kadeřnictví. Což byl právě ten důvod, proč jsem ji dnes pozvala k sobě domů…
„Není zač,“ odvětila, mávla rukou a přidala lehký úsměv. S jejími plavými vlasy a rádoby nevinným úsměvem připomínala vílu a raracha v jednom. Takové dvojité balení, z každého něco.
„Až budeš příště zase potřebovat pomoct, klidně se ozvi. Budu ráda,“ oznámila mi a s tím si sedla do svého auta, které o pár minut později opustilo naši příjezdovou cestu.
„Neboj, já se určitě ozvu.“ Ta slova zněla jako slib, který jsem vyslovila víceméně pro sebe. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a pak jsem se vydala do domu, aby mi lehký vítr, který vál, nezničil to mistrovské dílo, jež mi na hlavě před pár okamžiky vytvořila Mandy.
Došla jsem do svého pokoje a podívala jsem se do velkého zrcadla, které se nacházelo těsně vedle skříně. Při pohledu na svůj zjev se mi na tváři objevil široký úsměv a oči se mi rozsvítily nadšenými jiskřičkami.
Nemyslela jsem, že to bude možné, ale vypadala jsem kouzelně. Ne krásně, ne nádherně a rozhodně ne úchvatně. Prostě a jednoduše kouzelně. Což byl přesně můj cíl…
Beze spěchu jsem si sedla za stůl a pomalu, důkladně jsem si začala nanášet líčidla na tvář. Zvolila jsem variantu, která nebyla moc výrazná. Vsadila jsem na přirozenost a zbývalo mi jen doufat, že se mi mé rozhodnutí nevymstí…
Když jsem skončila, nástěnné hodiny pověšené nade dveřmi oznamovaly, že zbývá pár minut do šesté hodiny. Člověk by neřekl, jak čas rychle letí…
Vše mi vycházelo naprosto přesně. Zbývalo mi přesně tolik času, kolik jsem potřebovala, abych se převelice opatrně oblékla. Nemohla jsem si dovolit poničit si byť jeden jediný vlásek. Vše muselo zůstat perfektní…
Po několika desítkách minut jsem opět stála u zrcadla a pozorovala svůj obraz. Nemohla jsem od sebe odtrhnout oči, protože tohle jsem vážně nečekala…
Jedině to, že jsem vypadala tak, jak jsem vypadala, mi pomohlo se definitivně rozhodnout. Takže když o pět sekund později zazvonil domovní zvonek, mrkla jsem na svou dvojnici a s povzneseným výrazem jsem sešla po schodech dolů.
Ach, ano, bylo rozhodnuto. Persefona vyřkla ortel. Pro dnešní večer bude společnicí své drahé polovičky…
Další kapitola bude pravděpodobně o víkendu, měla by být delší a můžu vám už teď prozradit, že... Světla pozornosti se na chvíli přesunou na Jeremyho, pravděpodobně bude naťuknuto něco z jeho minulosti. Těšíte se? :))
Velkou zásluhu na tom, že je tahle kapitola tak brzy, mají NatyCullen a BellaSwan1992. Jejich komentáře mě dokázaly tak nakopnout, že jsem prostě sedla a psala, nehledě na tu haldu učení, která na mě ještě čeká...
Tímto bych vám chtěla poděkovat, holky. Jste takové moje múzičky, které dokáží potěšit a povzbudit. Strašně moc vám děkuji... :-**
Samozřejmě dík patří i vám, ostatním, kteří jste mi zanechali komentář u minulého dílu. Ani nevíte, jak moc mě potěšilo, že se vám to líbilo... :))
13. kapitola || Shrnutí || 15. kapitola
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Give a second chance - 14. kapitola:
Páni, páni, páni.
Všechny emoce a pocity vyjadřuješ tak opravdově, tak hmatatelně... Jako by je člověk mohl prožívat s hlavním hrdinou, kdyby chtěl.
Opět nádhera (jop, vím, že to opakuji pořád dokola, třeba se mi ale podaří do příští kapitoly vymyslet nějaký originálnější výraz)
Jééé! Jsem tak napnutá, že už se snad ani nezmůžu k jediné větě a hned poletim dál! :D Ne, dobře... Bylo to jako vždy perfektní, líbí se mi to... Moc se mi to líbí! :D A teď už vážně mažu dál! :P
Jupí! Já jsem věděla (teda doufala), že se takto rozhodne!
Jsem moc ráda, že jsem se k této povídce vrátila! je naprosto perfektní! Sice si zakládám na dvojici E+B, protože oni k sobě patří, ale tady mi to nevadí. Je originální a prostě perfektní!
Tolik emocí?pocitů? Úžasné! Povedené! Ta Bells mě dostává .... je tak jiná!
I LIKE IT!
Už jsem ti psala, že se mi tahle "podsvětní tématika" velmi pozdává? Jestli ne, říkám to teď. Je to naprosto úžasné, ti dva mi připomínají herce, kteří hrají svoji roli - Háda a Persefonu. A jelikož bohové byli vždycky tak trošku promiskuitní, vyvozuji si z toho naději, že se objeví jeden sexy Umělec, se kterým naše drahá Barbie-Persefona zhřeší (a pak ztratí nárok být královnou podsvětí - a budu jí já!).
Na Belle v každé kapitole pozoruji změnu. Jednou je taková uťáplá, že se bojí toho, aby ji zase někdo nenechal, pak se fintí jak kdyby šla "do práce". Abych pravdu řekla, její nerozhodnost (řekla bych až dvojí život) je ukázka toho, že není zase tak "jiná", jak by chtěla být - a to se mi na tom moooc líbí.
Co můžu víc, než se klanět? Proč vždycky ty "vyžereš" všechno a na mě zbyde ze všeho jen kapka? (Nemysli si, že ti odpustím, že si mi vypila šťávu a já jsem tu na holé vodě!
I když, za tohle dílko možná i jo.
)
Takže, má poklona:
Pokračuj alespoň z poloviny tak, jako doposud, a mě nikdy neomrzí švihnout s knížkou na stůl a jít si přečíst tvou povídku. Teď povinně půjdeš uvařit večeři, pak umyješ nádobí a potom půjdeš OKAMŽITĚ psát, aby tu další kapča byla co nejdřív. Už se nemůžu dočkat Háda a jeho Šarlatové dámy.
Jop, a pak skočíš koupit popcorn, abych měla co žvýkat při nové kapitole.
Mazej!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!