Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 10. kapitola

08.04.2011 (19:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 4260×

10. kapitola

Nechtěné vyrušení. Vyrušení ve formě výkřiku, který se ozval přímo vedle mě.

„Bello!“

Neochotně jsem se odlepila od těch sladkých a velmi chtivých rtů, abych se podívala, kdo si dovolil vyrušit mne vyřčením mého jména.

Nevím, jestli jsem byla nějak dezorientovaná z mé předchozí činnosti, ale nemohla jsem najít nikoho známého…

„Bello,“ ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočila, chtěla jsem se dozvědět, kdo nás vyrušil.

Měla bych být naštvaná, ale když jsem spatřila, kdo byl oním rušitelem, všechen vztek mě okamžitě přešel.

„Lucasi!“ vykřikla jsem a hrnula se mu do náruče. Chytil mě a zatočil se se mnou. Radostí jsem se rozesmála.

„Takže jsi to ty! Nebyl jsem si vůbec jistý, že jsi to ty. Dlouho jsem tě neviděl, to udělá své…“ prozradil mi a usmál se na mě svým typickým, okouzlujícím úsměvem.

„Ani nevíš, jak jsi mi chyběl!“ ujistila jsem ho a oplatila mu úsměv. Stále jsem se ho držela jako klíště, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.

„To jsem rád,“ odvětil a pak se podíval za mé rameno. Sledovala jsem jeho pohled a uviděla jsem svého neznámého známého, jak nás sleduje zpod přimhouřených očí.

„Ach, bože!“ vyjekla jsem a vyvlékla se z Lucasova objetí. Přispěchala jsem k vládci podsvětí, chytila ho za ruku a táhla směrem, kde stál Lucas.

„Omlouvám se, zapomněla jsem vás představit,“ omlouvala jsem se a hned se jala vše napravit.
„Tohle je Lucas, můj přítel a levá ruka v jednom,“ představila jsem prvního z nich a mrkla na něj. Mrknutí mi opětoval, tohle bylo naše heslo.

„A tohle je… ehm… Můj partner při vládnutí, moje horší polovička a ten, který musí stále snášet moje výstřelky a špatné nálady,“ vykličkovala jsem z toho šikovně.

„Obávám se, že nechápu,“ přiznal Lucas po chvíli usilovného přemýšlení. Usmála jsem se a chopila se vysvětlování naší malé hry.

„Myslím, že už to chápu,“ řekl váhavě, když jsem domluvila. Věnovala jsem mu zářivý úsměv.

„Je to můj osobní Hádes.“ Přitulila jsem se k onomu jmenovanému a dala mu rychlý polibek na tvář.

Kdybych právě v té chvíli nezabořila tvář do bundy pana Neznámého, mohla bych vidět šťastný výraz v Lucasově tváři. Avšak takhle – bohužel…

„Někdo by to měl popohnat,“ ozval se po nějaké chvíli můj Hádes. Opět zamračeně sledoval tu dlouho řadu lidí a ve tváři měl vepsanou netrpělivost. Chlácholivě jsem ho pohladila po ruce a přitáhla si ho blíže k sobě.

„No jo, vlastně!“ Znenadání se Lucas plácl do čela.

„Já úplně zapomněl! Dnes slouží Mel…“ odmlčel se a začal prohrabávat kapsy od džínů.

„Tak, tady je,“ řekl po chvíli, když konečně vyhrabal svůj mobil.

„Nebojte, dostanu vás dovnitř dřív, než stačíš zmrznout, Bello,“ oznámil nám, mrkl na mě a pak už se plně věnoval telefonu. Vytočil jakési číslo a po chvíli začal s kýmsi hovořit.

„… vyzvedneš nás?“

„Dobře, budeme čekat u vchodu,“ odvětil a kývl na nás, abychom ho následovali. Pochopitelně jsme tak učinili, přece jen, už jsme tu stáli strašně dlouho a zima byla čím dál větší…

Sotva jsme došli ke vchodu do divadla, otevřely se dveře a zevnitř vykoukla drobná hnědovláska. Věnovala nám úsměv a popohnala nás, ať rychle vstoupíme. Z řady čekajících se ozvaly protesty, ale dívka je několika gesty a úsměvy uklidnila. Pak se připojila k nám.

„Ahoj, jsem Melissa,“ představila se nám a natáhla před sebe ruku. S chutí jsem ji chytila a potřásla jsem jí. Byla jsem jí vděčná, že mě vysvobodila od toho počasí venku.

„Těší mě.“

„I mě,“ odvětila a pak přistoupila k mému společníkovi.

„Melissa.“

„Bellin pokorný služebník.“ Jeho odpovědi se moje nová známá zasmála a pak si nechala nadiktovat číslo naší rezervace. Pak nás na chvíli opustila, a když se vrátila, donesla nám objednané lístky. Poté nás nasměrovala ke správnému sálu a vrátila se k Lucasovi.

Chytila jsem se nabízené ruky mého Háda a nechala se vést k cíli naší cesty. U dveří do sálu jsem neodolala a otočila jsem se. Uviděla jsem Melissu v Lucasově objetí, zrovna ve chvíli, kdy se k ní skláněl.

S úsměvem na rtech jsem se odvrátila a nechala se odvést k místu, kde jsme měli strávit další asi dvě hodiny promítání.

Jak můj nádherný společník předpověděl, tak se i stalo. Sotva film začal, těsně po průvodních titulkách, jsem se namáčkla k němu a drtila jsem mu ruku v ocelovém sevření. Ach ano, bála jsem se. Hodně jsem se bála. A kdo za to mohl?

Přesně tak. Ten spokojeně se tvářící člověk, který seděl na vedlejším sedadle a očividně si užíval mou blízkost. Alespoň to tak vypadalo, soudě podle jeho výrazu a úsměvu na rtech.

Dá se říct, že jsem se na sedadle udržela jen díky němu. Nebýt jeho, už dávno jsem z kina utekla. Ale jeho přítomnost na mě měla zázračné účinky, takže jsem zůstala i přesto, že jsem byla vyděšená jako malý žlutý kanárek sledující mlsného kocoura, jak se k němu plíží.

Avšak vše má svůj konec a já se po dvou takřka nekonečných hodinách konečně odlepila od své drahé polovičky na dnešní večer a spokojeně jsem si vzdychla. Pak jsem protáhla ztuhlé svaly a nechala se za ruku odvést ze sálu a o chvíli později i z celého komplexu zdejšího kina.

Předpokládala jsem, že půjdeme k autu a hned odjedeme, avšak mýlila jsem se. Jak jsem se nedlouho poté dozvěděla, na seznamu dnešních společných činností byla i procházka spoře osvětleným městem.

Za jiné situace bych namítala, avšak s ním jsem se na procházku těšila. Jindy bych se bála a nešla po temných uličkách po setmění, ale tentokrát to bylo jiné – měla jsem svého ochránce.

„Tak jak se ti líbil film?“ zeptal se do ticha můj společník. V jeho hlase jsem slyšela pobavení, avšak rozhodla jsem se, že budu tolerantní a prominu mu, že si ze mě dělá legraci.

„No, dá se říct, že byl takový, jak jsem očekávala… Splnil všechna má očekávání,“ odvětila jsem klidným tónem.

„Všechna očekávání, hm? A ta byla?“ vyzvídal.

„Skončit ve tvém náručí,“ odpověděla jsem mu sladce. Pak jsem se na něj vyzývavě podívala, čekajíc na jeho reakci.

Začal se smát. Nejprve jenom trošku, nejspíš se kvůli mně snažil krotit. Avšak po chvíli už se nemohl udržet a smál se naplno.

Sledovala jsem ho se shovívavým úsměvem a čekala, až se uklidní a přestane se smát. Trvalo to poměrně dlouho a i poté se uchechtával. Ale už mohl alespoň mluvit…

„Teď jsi mě dostala, Persefono…“

„To byl účel, Háde,“ zacukrovala jsem, jako bych mluvila s malým dítětem. Což se mu pochopitelně nelíbilo…

V očích se mu zablýsklo a pak se ke mně začal pomalu posunovat, jako šelma čekající na správný okamžik ke skoku.

„Tak ty si ze mě budeš utahovat, ještěrko…“ zašeptal mi do ucha, když se dostal do mé těsné blízkosti. V odpověď jsem pouze něco neurčitého zamručela a objala ho kolem pasu.

„Teď to budeš muset odčinit,“ upozornil mě a šibalsky na mě mrkl. Pouze jsem zakývala rameny nahoru dolů, žádný problém. Pak, když se ke mně začal pomalu sklánět, jsem ho objala kolem pasu a jala se provést usmiřovací rituál…

Líbali jsme se jen chvíli. Rozhodně se to nemohlo vyrovnat polibku před kinem, když jsme čekali na lístky, avšak nevadilo mi to. I tak jsem si to užila, protože i letmý polibek s tímto cizincem stál za to…

Dívala jsem se mu do očí, čelo opřené o to jeho. Najednou mi na mysl přišla otázka, na kterou jsem už dávno chtěla znát odpověď…

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se do ticha, které bylo přerušováno pouze naším dýcháním a tlukotem našich srdcí.

Usmál se na mě a pootočil hlavu, aby skončil ústy u mého ucha. Pak do něj šeptem odpověděl na mou otázku…

Oplatila jsem mu úsměv a pak jsem do panujícího ticha zašeptala:  „Jeremy… Nádherné jméno…“

9. kapitola || Shrnutí || 11. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 10. kapitola: