Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls diaries - 22. kapitola

09.01.2012 (17:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1821×

22. kapitola

Simča:

Je to už pár dní, co proběhla Týnina velká narozeninová párty, která otřásla snad celým Forks, ale od té doby se skoro nic nestalo. Dny ubíhaly stejně jako před tím a s klukama to nemohlo být lepší. Všechny jsme měly své protějšky a byly nanejvýš spokojené. Jediné, co nám tu pohodu kazilo, byly ty cizí upírky. Bela Swanová, Alice Brandonová, Rosalie Haelová a Nessie Swanová. Jméno u poslední mi připomínalo jméno mořské příšery a navíc to byla sestra Belly, mé sokyně. Ale kluci nás bránili jako lvi, až se zdálo, že holky začínají povolovat. Vypadalo to, jakoby jim konečně došlo, že nemají šanci, jenže najednou se to začalo obracet. Nechápala jsem to.

Když jsem jednoho dne čekala po škole na Edwarda, abychom jeli na oběd, na který mě pozval, vyšel z budovy po boku té Belly a něčemu se smáli. Jevili se jako staří známí, kteří se náramně baví. Jakmile byli pár metrů ode mě, hodila po mě Bella zvláštní pohled, rozloučila se s Edwardem a vydala se ke svému autu. Červenému Ferrari.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se ho překvapeně. On se ale jen usmál, objal mě kolem pasu a políbil na rty. Nechala jsem ho, aby mě chvilku líbal, pak jsem se však odtáhla a podívala se na něj se zdviženým obočím. Požadovala jsem vysvětlení.

„O nic nešlo.“ Přešel to mávnutím ruky, otevřel mi dveře od spolujezdce a čekal, až nastoupím. Chtěla jsem začít protestovat, ale nakonec jsem si povzdychla a nastoupila. V autě jsem se ho na to zeptala ještě jednou, ale odpovědí mi byly pouze samé nechápavé pohledy.

A takhle to bylo stále častěji a nejen u mě. Emmett s Rosalie začal trávit více času, než se Viky líbilo. Hodně se kvůli tomu hádali. Janina zase byla často zamlklá. Vidí, jak Jasper dolézá za Alice a ji to zraňuje. Nic však neříká a uzavírá se do sebe. No a Jacob… Jacob dokonce pozval Nessie k našemu stolu. Naštěstí odmítla, ale Týna stejně málem vyletěla z kůže. Bylo to hrozné. Padlé na hlavu.

U mě se navíc začala projevovat nějaká viróza. Často po ránu zvracím, bolí mě hlava a jsem stále unavená. Pořád bych jen spala. Zřejmě to budou ty nervy. Bolí mě vidět Edwarda, jak tráví čas s jinou. Jediné, co mě trošku utěšuje, je, že v tom nejsem sama, i když je to sobecké. Holky jsou na tom úplně stejně, až na ty nevolnosti. A kvůli tomu si kamarádky začaly dělat ještě větší starosti. A dnes ráno, když jsem se opět dávila nad záchodovou mísou, jim došla trpělivost.

„Musíš jít k doktorovi, tohle není normální,“ ozval se za mnou Vikyin naštvaný hlas. Počkala jsem, až se můj žaludek zklidní, a zvedla se. Aniž bych něco řekla, došla jsem k umyvadlu, opláchla si pusu a konečně se k ní otočila.

„Nemusím, je to jen obyčejná chřipka, nic víc,“ pokrčila jsem rameny a chystala se odejít. Viky mě ale chytla za paži a donutila zůstat na místě.

„Kdyby to byla „obyčejná chřipka“, ležela bys v horečkách v posteli a neměla sílu se ani zvednout. Ty ale horečku nemáš. Tohle není chřipka, tu snad ještě poznám, ne?“ Její slova dávala smysl, ale odmítla jsem to dát najevo.

„Ono to přejde,“ řekla jsem, vytrhla se jí a zamířila si to do ložnice. Nesnažila se mě zastavit. Normálně bych zavolala Edwardovi, aby přijel, ale jelikož je náš vztah tak trochu na jehlách, musím to zvládnout sama. Sbalila jsem si věci do školy a chtěla vyjít ven, ale moje tři kamarádky mi zatarasily cestu.

„Jestli si myslíš, že tě necháme jít do školy, tak jsi asi padlá na hlavu. Ty se teď hezky otočíš a půjdeš si lehnout. Renée řekla, že dnes bude doma a bude se o tebe starat.“ Dělají si srandu?!

„To určitě. Jsem naprosto v pořádku, takže nechápu, proč bych nemohla jít do školy. A v žádném případě se nehodím Renée na krk, aby mě obskakovala jako služka.“ Moje slova holky ještě více rozzuřila, ale já se na ně nekompromisně podívala. „Už jsem řekla, takže mě nechte projít.“ Holky si nakonec povzdychly a uhnuly. Prošla jsem futry a seběhla schody. Dnes bylo řízení na Týně, takže jsem si sedla na zadní sedadlo našeho auta a čekala, než holky přijdou. Netrvalo to ani pět minut a vyjely jsme.

Jako už nesčetněkrát jsme zaparkovaly hned vedle auta kluků, kteří se k nám okamžitě hrnuli. Bylo to ale jiné. Dříve jsem se na Edwarda zářivě usmála, objala ho kolem pasu a nechala se jím líbat, dokavaď nás někdo nevyrušil. Dnes mě jenom líbl na tvář, usmál se a okamžitě se otočil směrem k Belle, ke které si to šinul jak o život. Vyvaleně jsem ho pozorovala.

„Co to…“ zašeptala jsem, ale moje slova se ztratila ve Vikyiných nadávkách směrovaných na Emmetta.

„Asi budu zvracet,“ řekla Janina, když viděla Jaspera, jak bere Alice do náruče a několikrát za sebou se s ní otáčí dokolečka.

„Svatá pravda,“ pokývala jsem hlavou s pohledem upřeným na Edwarda. Jenže já to myslela doopravdy. Ve vteřině jsem si zachytila vlasy, popošla za auto a vyzvracela žaludeční šťávy. Snídani jsem už vyhodila doma.

„Simi?“ Přiběhly ke mně okamžitě holky a Janina mi podala kapesník.

„Díky,“ usmála jsem se na ni zbědovaně a utřela si rty.

„Na, vypláchni si pusu, ať necítíš tu hroznou pachuť,“ nabídla mi Týna vodu na pití. Čekala jsem, že alespoň tohle přiměje Edwarda, aby ke mně přišel a zeptal se mě, jestli jsem v pohodě, ale on ne. Nevěnoval mi jediný pohled a akorát se zasmál něčemu, co právě řekla Bella.

„Nechceš se vrátit domů?“ vytrhl mě z myšlenek Vikyin hlas.

„Ne,“ řekla jsem pouze a vyšla bez dalšího slova do školy. Holky jsem nechala za sebou.

Celý den jsem s ním ani jednou nepromluvila a mně pomalu začalo docházet, že to je asi konec. Jak je vidět, moje noční můry se plní. Tak strašně moc jsem chtěla věřit jeho slovům, že mě miluje a nikdy mě neopustí. A já jim dokonce jeden čas věřila, ale mělo mi dojít, že to je hloupost. Jsem jenom obyčejná holka, která není ani plnoletá, sotva dostala občanku, ne to ne, jelikož za měsíc oslavím své šestnácté narozeniny, ale stále si připadám o tolik mladší než on. A to ani neberu v potaz, v jakém roce se narodil. Jeho věk beru od přeměny. To je ale jedno. Hlavní je, že náš vztah končí.

Dny plynuly stále dál a i když jsme si to s klukama neřekli nahlas, bylo jasné, že je konec. Už jsme ani ve škole neparkovali vedle sebe. Ale to není zdaleka to nejhorší, i když pro holky je. Já mám o mnohem, mnohem větší problém. Jsem si totiž na sto dvacet procent jistá, že jsem těhotná. Nechtěla jsem tomu věřit, ale když se mi ani po měsíci a půl nedostavila menstruace, došlo mi to. Ty ranní nevolnosti, nálady, chutě, prostě všechno to zapadlo do sebe. A já absolutně nevím, co mám dělat.

S Edwardem jsme nikdy nepoužívali ochranu ani jsem nebrala antikoncepci. Několikrát mě ujišťoval, že upíři děti plodit nemohou a jsou imunní i proti lidským nemocem, takže to nebylo zapotřebí. Ale jak je vidět, mýlil se. Holkám jsem to zatím neřekla, vlastně to neví absolutně nikdo. Bojím se to někomu říct, dokonce i holkám. A musím přiznat, že jsem totálně zoufalá.

Říkala jsem si, že bych se tajně objednala na potrat, ale protože nejsem plnoletá, bez zákonného zástupce to nejde. A možná to dítě ani nebude normální, nebo lidské, to je jedno. Bylo by riskantní to řešit s nezasvěcenými doktory. Jediné řešení byl Carlisle, o kterém nám vyprávěli kluci. Nikdy jsme se s ním ani s Esme nesetkali, ale jak je vidět, nastal čas to změnit. Je zvláštní, že nás ani po třech měsících neseznámili se svými nevlastními rodiči. Jenže to má háček. Musela bych to říct Edwardovi a já mu to v žádném případě říkat nechci, i když mi svědomí káže, abych mu to řekla. Má právo to vědět, je to i jeho dítě. Opět jsem byla v koncích.

***

Byl pátek a s holkama jsme zrovna jely ze školy. Zamlčené, jako vždy. Jenže já se připravovala na velký tah. Dnes jsem se rozhodla, že o svém těhotenství řeknu holkám. Ubíjelo mě to držet stále v sobě a potřebovala jsem se s tím někomu svěřit. A holky mají podle mě právo to vědět, nikdy jsem jim nic nezamlčovala, až do teď. Proto jsem jim doma sdělila, že s nimi potřebuji mluvit. Společně jsme se vydaly do našeho pokoje, usadily se každá na své posteli a já se zhluboka nadechla. Klid, jen klid, uklidňovala jsem se v duchu.

„Jsem těhotná,“ vypadlo ze mě najednou. Čekala jsem nějakou reakci, ale nic se nestalo. Fajn, tak znovu. „Čekám dítě.“ Stále nic. „Budu mít upíří dítě s Edwardem.“ A nastal… křik.

„Panebože!“ zapištěla Viky.

„Ježíšikriste!“ vykřikla Janina.

„Do prdele!“ vypadlo z Týny nahlas, velmi nahlas. Ještě štěstí, že Renée s Charliem nejsou doma. Holky se ke mně shrnuly a začaly objímat jak pomatený.

„Co budeme dělat?“ zeptala se nešťastně Viky.

„Musíme s tím něco udělat,“ přidala se Janina.

„Pomůžeme ti, neboj,“ řekla Týna.

„Jasně, jsme s tebou,“ přikývla Viky.

„Na sto procent,“ přisadila si Janina. Se slzami v očích jsem se na ně usmála a všechny je objala, opět.

„Děkuju vám, ale i když se mi budete snažit pomoct, není jak.“ Už jsem to nedokázala udržet a absolutně se rozbrečela.

Holky mě začaly hladit po hlavě a vybízely, abych to v sobě nedržela, ať se pořádně vybulím.

„Musíš to říct Edwardovi, on ti poradí,“ řekla Janina, když jsem vybrečela snad všechny slzy, které jsem měla v  slzném kanálku.

„Já vím, ale přesto mu to říkat nebudu.“

„To musíš! Jiná cesta není! On ti poradí!“ vykřikla Viky.

„To určitě, odkopnul mě jako psa! Nahradil mě tou upíří děvkou! A ani se neodvážil mi to říct do očí!“ zuřila jsem. Všechno se ve mně vzbouřilo a já měla strašnou chuť do něčeho bouchnout. Muselo to být těmi hormony, protože nikdy v životě jsem nic takového necítila.

„Simi, víme, že to pro tebe musí být těžké, ale pochop. I když tě nechal, určitě tě nenechá na holičkách, když čekáš jeho dítě. Prostě mu to musíš říct.“ Janina mě přemlouvala, ale stále jsem si stála za svým. A stále budu, nepovolím, i kdyby mě měly mučit.

„Nebudu za ním dolézat. Já to nějak zvládnu i bez něj. A to je moje poslední slovo.“

***

Po velice dlouhém a velice promyšleném víkendu nastalo pondělí a já se chystala tu hořce sladkou novinu oznámit Edwardovi. Celou sobotu a neděli jsem o všem přemýšlela a nakonec v neděli v jedenáct večer došla k závěru, že mají holky a moje svědomí pravdu. Musím mu to říct, protože jiné řešení není.

Proto jsem dnes po škole zamířila k jeho autu s úsmyslem ho požádat, aby mi věnoval kousek svého času, když vtom jsem ho uviděla stát s Bellou v těsné blízkosti. On mě sice nezaregistroval, ale ona ano. Strašně zvláštně se na mě podívala, usmála se a přitáhla si Edwardovu hlavu k sobě. Jejich rty se setkaly několik metrů před mýma očima. Vidět je, jak spolu tráví čas, nebylo zdaleka tak strašné, jako vidět je líbat se spolu. Bohužel mi z úst vyletělo jedno veliké zalapání po dechu, až jsem se musela zachytit cizího auta, vedle kterého jsem stála. To je přimělo odtrhnout se od sebe a zaregistrovat moji osobu. Nevím, čím to bylo, ale když jsem se Edwardovi zadívala do očí, měl je zvláštně zamlžené, zakalené. A na pár vteřin se mu vyjasnily do té krásné zlaté, kterou tolik zbožňuji.

V té chvíli se na mě tak zmučeně podíval, až jsem měla chuť ho obejmout a políbit. Vypadal, jako by ho něco strašně bolelo, trýznilo zevnitř. A v očích měl vypsanou něhu, se kterou se na mě vždy díval. Nechápala jsem to. Ale najednou se mu zase zakalily a jeho grimasa se změnila. Bylo to, jako bych tam ani nestála, jako by se díval do prázdna. A nakonec se ode mě odvrátil, vzal Bellinu tvář do dlaní a sám ji políbil. To mě zlomilo. Se vzlykáním, které absolutně nebral na vědomí, jsem udělala pár kroků dozadu a rozběhla se ke svému autu. Holky tam na mě čekaly, zdrcené jako já. Nevěděla jsem, co se jim stalo, ale bohužel mě to v té chvíli ani nezajímalo. Stále jsem měla před očima Edwarda s Bellou v objetí a mě s jeho dítětem v břiše. Tohle nezvládnu.

Doma jsme byly za pár minut a jakmile jsme došly do našich pokojů, začaly se holky svěřovat, že viděly kluky líbat se s holkama. Já je ale nevnímala. Nedokázala jsem to. Až teď mi zřejmě došlo, že otec mého dítěte se na mě absolutně vykašlal. Nevěnoval mi ani minutu, pitomou minutu! Ne, nemohu mu to říct. Nikdy se to nesmí dozvědět. A já tu v žádném případě už nemohu zůstat.

„Holky,“ řekla jsem nahlas a zvedla k nim hlavu. „Chci odtud odjet. Chci domů, do Čech. A už se nikdy nevrátit.“

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls diaries - 22. kapitola: