Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls diaries - 12. kapitola

25.04.2011 (21:30) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2233×

12. kapitola

Písnička

Viky:

Jasper odvedl Janinu na její první hodinu, stejně jako to udělal Jacob s Týnou. Zůstali jsme tu se Simčou, Edwardem a Emmettem sami.

„Simi, co máš za hodinu?“ zeptala jsem se jí a přitom študovala svůj rozvrh. Jediné, co se mi nelíbí u amerických středních je to, že máme každý jiný rozvrh a nemůžeme mít všechny hodiny spolu.

„Matematiku s panem Larsnem v učebně 204 budově B,“ odpověděla mi.

„Ach jo, já mám angličtinu někde až na druhé straně od tebe,“ povzdychla jsem si. Tohle je snad poprvé, co někde budeme všechny čtyři odděleně.

„Lásko, ukážeš mi, kde to je?“ otočila se na Edwarda.

„Samozřejmě,“ odvětil jí skoro až uraženě a políbil. Ani nevím, proč jsem se od nich odvrátila, přišlo mi to asi až moc soukromé.

„A co ty? Víš, kde je tvá učebna?“ zeptal se mě Emmett.

„Nevím, ale mám plánek školy, nějak to zvládnu,“ pokrčila jsem rameny.

„To pochybuju, ale jestli chceš, můžu ti ji ukázat?“ nabídl se mi a už mu jiskřilo v očích.

„Neměj péči, zvládnu to sama,“ odsekla jsem mu.

„Jak myslíš, kotě, jen jsem chtěl pomoct,“ zvednul ruce, jakože se vzdává.

„Nesnaž se mě vyprovokovat, hromotluku, a laskavě mi neříkej kotě,“ varovala jsem ho.

„Ale noták,“ protáhl to slovo, „nedělej drahoty.“

„Já nedělám drahoty.“

„Děláš.“

„Ne-“

„Vážení, nechceme vás rušit, ale za minutu zvoní,“ skočila nám do toho Simča. Ona tu ještě je? Jen jsem naštvaně zafuněla, otočila se na podpatku a s rychlým ahoj věnovaným Simče a Edwardovi, se vydala ani nevím kam. Nakonec jsem došla přesně tam, kam jsem nechtěla. Fajn, hold přijdu o pár minut pozdě, svět se kvůli tomu nezboří.

S rychlým nádechem a výdechem jsem zaťukala na dveře učebny 113 a vstoupila.

„Eh… omluvám se za zpoždění, jsem tu nová a zabloudila jsem,“ promluvila jsem na učitele. Třídou to zašumělo a mně bylo jasné, že teď nastane ta horší chvíle, představování. Veřejné projevy mi moc nejdou a vůbec mi nepomáhá, když to má být ještě úplně před cizími lidmi.

„To je v pořádku, slečno…“

„Figeryová,“ doplnila jsem ho. Tady v Americe naše příjmení jinak zní i píše. V Čechách to bylo Figerová, tady jsem Figeryová. Můj táta je Figera.

„Slečno Figeryová, ale příště už pozdní příchody netoleruji. A ještě, než si sednete, nechcete o sobě něco říci?“ A je to tady.

„Jistě, no…“ Hlasitě jsem polkla. „Narodila jsem se v České republice. Před rokem jsem byla na půl roku v Anglii i se svými kamarádkami, které dnes také nastoupily. No, a sem do Ameriky jsem spolu s nimi přijela studovat až do maturity.“ Svoji řeč jsem zakončila jedním velkým vydechnutím. Spousta dětí se uchechtlo a já se zamračila.

„V pořádku, můžete si jít sednout,“ pokynul mi učitel a já neotálela ani vteřinu. Vybrala jsem si místo až úplně v zadu v prázdné lavici. Sedla jsem si na židli, tašku si položila na druhou vedle sebe a o pár centimetrů sjela dolů. Teď jsem si více než kdy jindy přála být neviditelná.

Celou hodinu jsem si pečlivě psala poznámky, abych zjistila, co se tu vlastně učí, a jak velký rozdíl je to od učiva v Čechách. Naštěstí mi to přišlo naprosto stejné, takže to bude v pohodě.

Když zazvonilo, vystřelila jsem z učebny jako namydlený blesk, učitelův hlas mě však v půlce cesty zastavil.

„Slečno Figeryová?“

„Ano, pane profesore?“ otočila jsem se a popošla k jeho stolu.

„Potřebuji vědět, jak jste na tom s učivem. Jelikož jste cizinka, mohl bych vám zařídit doučování,“ nabídl se mi. Sice to od něj bylo milé, ale překvapivě doučování nepotřebuji.

„Děkuji, ale doučování nepotřebuji. Z Anglie jsem se toho spousty naučila a od americké angličtiny se to opravdu moc neliší. A s učivem je to to samé, ale i přesto děkuji.“

„V pořádku tedy, můžete jít,“ propustil mě a já se šťastně vypařila. Šla jsem chodbou s hlavou skloněnou v plánku, když v tom do mě někdo vrazil.

„Dávej bacha, náno,“ vyjela na mě nějaká bruneta.

„Viděla si mě, mohla si uhnout,“ odsekla jsem jí.

„Co prosím?“ divila se a z očí jí létaly blesky.

„Máš uši, slyšelas,“ prskla jsem na ni, nechala ji tam stát a rozešla se dál.

„Viky,“ volal na mě někdo. Otočila jsem a uviděla Simču, jak za mnou běží.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji, když mě doběhla.

„Ahoj, tak co, jaká byla první hodina?“ vyptávala se.

„Ale jo, šlo to, teda až na představování. No víš, jak to mám s veřejnými projevy,“ zakoulela jsem očima a ona se zasmála.

„Ahoj, holky,“ zjevila se přímo před námi Janina.

„Ahoj,“ řekli jsme se Simi unisono.

„Neviděli jste kluky?“ zeptala se nás.

„Ne, ale jestli hledáš Jaspera, před chvilkou jsem ho viděla mihnout se v budově C,“ odpověděla jí Simi. Janina se začervenala a s rychlým ahoj se rozběhla pryč.

„Zamilovaná až po uši,“ zachichotala se má kamarádka.

„Od tebe to sedí.“

„Já vím,“ zasmála se a já se k ní přidala. „Co máš za hodinu teď?“

„Počkej, podívám se,“ zalistovala jsem v rozvrhu. „Španělštinu.“

„Super, já taky,“ rozzářila se. A tak jsme se společně vydaly na naši druhou hodinu. Tam to probíhalo stejně jako na první, akorát že tady jsem měla alespoň Simču a seděla jsem s ní a ne sama.

Třetí byla ještě lepší, protože tu jsme měly všechny společně. Málem jsem vyprskla smíchy, když jsme tam všechny čtyři vpochodovaly a ostatní zmrzli v pohybech. Jednomu klukovi dokonce vypadla propiska z ruky a ostatní na nás koukali s otevřenými ústy.

Čtvrtá však byla zase blbá, jelikož jsem ji měla sama. Probíhala stejně jako první, až na to, že jsem si musela sednout k jedné holce, jinde místo nebylo. Byla to drobná dívka s brýlemi a černými vlasy ostříhanými na mikádo.

„Ahoj, já jsem Leila,“ představila se mi ona dívka. Tak jo, jde se na seznamování.

„Ahoj, já jsem Viky,“ usmála jsem se na ni mile.

„Tak jak se ti tu líbí? Je to velký rozdíl od Evropy?“ začínala rozhovor.

„Líbit se mi tu líbí a od Evropy to žádný rozdíl není,“ odpověděla jsem jí zdvořile.

„Jednou bych se chtěla do Evropy podívat. Střádám si na to peníze, cestování mě strašně láká,“ přiznala se mi. Jen jsem se na ni usmála.

„Já… no, mohu se tě na něco zeptat?“ ptala se mě zdráhavě.

„Jasně.“

„Já, totiž, zahlédla jsem tě na chodbě s jedním z Cullenových bratrů. Ty se s nimi znáš?“

„Víc než znám, když se to tak vezme. Moje kamarádky, Simča a Janina, ty chodí s Edwardem a Jasperem,“ zasmála jsem se, ale hned zase ztichla, když po mně učitel šlehl pohledem.

„Cože?“ vyvalila na mě vyjeveně oči.

„No, chodí spolu, je na tom snad něco špatného?“ zamračila jsem se.

„Ne, to v žádném případě, jen… že u nás na škole jsou čtyři holky. Jessica, Angela, Lauren a Darina. Chodí do třetího ročníku a od té doby, co znají bratry, se o ně pokoušejí. Ony jsou taková naše smetánka školy a každý se jim radši klidí z cesty. A nedej bože, kdyby se nějaká holka snažila s jedním z bratrů flirtovat. To by si na škole podepsala rozsudek smrti,“ vysvětlila mi. Tak mě napadá, nebyla ta holka, do které jsem vrazila, jedna z těch holek?

„Jak ty holky vypadají?“

„Jessica je bruneta s ostříhanými vlasy do podkovy a modrýma očima a jede po Edwardovi, Angela dlouhovlasá černovláska s hnědýma očima a chce Jaspera, Lauren blondýna s vlasy dlouhými na lopatky a zelenýma očima a jede po Emmettovi a Darina je také bruneta, ale s vlasy stejně dlouhými, jako má Lauren a má modré oči, jo a chce Jacoba,“ popsala mi všechny čtyři.

„Já si to myslela. Dnes ráno jsem vrazila do Jessiky a pěkně ji sjela,“ zachichotala jsem se.

„Viky, varuji tě, nezahrávej si s nimi, ony ti dokážou udělat ze života peklo.“

„Neboj, zaprvé mám tři kamarádky, které stojí při mně, zadruhé jedna z nich si nikdy nenechá nic líbit a dokáže všechny srovnat jedním pohledem a zatřetí mám na své straně i bráchy Cullenovy a jak jsem pochopila z tvého vyprávění, na ty si nedovolí ani ň.“

„To máš pravdu.“ Po zbytek hodiny jsme mlčely, a když zazvonilo, tak jsme se rozloučily a rozešly se každá svojí cestou.

Poslední dvě hodiny před obědem mi utekly docela rychle. Měla jsem je sice zase sama, ale už jsem si jakž takž zvykla.

Když zazvonilo na oběd, před učebnou na mě čekal Emmett. Když ho dívky uviděly stát na chodbě, málem sebou sekly. Co jsem zaslechla, tak je naprosto nevídané, aby se jeden z bratrů bavil s prvňákem nebo druhákem. Ha, a to ještě neví, že si ho ten prvňák dokáže pěkně srovnat.

„Nazdar,“ pozdravila jsem ho. Ještě pořád ve mně dřímal vztek z rána. Nechápu, jak ho může bavit mě provokovat, i když musím přiznat, že mě zase baví provokovat jeho. Je tak sladký, když se mě snaží na něčem nachytat. Sakra, co to melu?!

„Čau, kotě. Bráchové mi nařídili, abych tě dovedl do jídelny, oni se vydali pro holky, tak jsem tu v celé své kráse,“ vysvětlil mi.

„To jsi nemusel, brouku.“

„Ah, ani nevíš, jak mě rajcuje, když mi takhle říkáš.“

„Nech si zajít chuť,“ zašklebila jsem se na něj, ale v duchu se radovala.

„To mě ani nenapadne.“

„Jsou to tvoje plané naděje, ne moje, takže si dělej, co chceš.“

„Proč si to už nepřiznáš. Jedeš po mně, stejně jako já po tobě. Vidíš, já to alespoň řeknu.“

„Nebudu si nic přiznávat, když to není pravda,“ dohadovala jsem se s ním už zcela vytočená. Ach jo, proč jen musí mít pravdu. Ale já si prostě nemohu pomoct. Tohle naše popichování mě strašně baví a myslím, že nejsem sama.

„Jsi špatná lhářka.“

„Nejsem.“

„Jsi a dál se o tom s tebou nebudu dohadovat. Ale jelikož mě tahle naše hra strašně baví, klidně to ještě pár dní vydržím. Já si umím počkat, zlato,“ mrkl na mě a ve vteřině si mě přehodil přes rameno.

„Okamžitě mě pusť!“ zavřískala jsem na celou chodbu. Úplně všichni se na nás otočili a zaujatě pozorovali. Jak jsem poznala, spousta holek by dalo nevím co, aby teď bylo na mém místě. Divím se, že ho tyhle divadélka baví.

„Slíbil jsem, že tě dovedu do jídelny a jelikož si se semnou akorát hádala, vzal jsem to do svých rukou a vyhovuje mi to,“ zasmál se a rázoval si to semnou do jídelny. Před jejími dveřmi mě pustil a já se naštvaně otočila a s ním za zadkem vešla dovnitř. Veškerý ruch uvnitř utichl a všechny oči tady se přemístily na mě. Já si toho však nevšímala a hrdě si to rázovala ke stolu, kde už seděla naše parta.

„Nějaká napružená,“ uchechtl se Jasper.

„Prosím tě, brácha, že tě to ještě překvapuje. Šel pro ni Emmett, to se dalo čekat,“ zasmál se Edward. Obdařila jsem ho ne moc hezkým pohledem a Simča se uchichtla.

„Nezajdeme pro jídlo?“ zeptala jsem se. Ostatní přikývli, a tak jsme se zvedli a odešli si stoupnout do fronty k pultu s občerstvením. Musela jsem se nepatrně usmívat, když nás celá jídelna pozorovala s bradou až na zemi. Už jsem byla na řadě, když v tom se prudce otevřely dveře a vešly čtyři holky. Každý okamžitě sklonil hlavu a hleděl si svého. Ale, místní smetánka nám dorazila.

„Slečno?“ zeptala se mě obsluha, když jsem nic neříkala.

„Jo, ehm, dám si jeden plátek šunkové pizzy a k tomu citronovou minerálku,“ objednala jsem si, ale pohled zase zaměřila na Čtyřku.

„Ty víš, kdo to je?“ zašeptala mi do ucha Simča za mnou.

„Jo, říkala mi o nich jedna holka, Leila, s kterou jsem seděla na biologii. Je to smetánka téhle školy a každý se jim klidí z cesty. Myslí si, že jsou místní královny, a už od začátku jedou po klucích. Takže být tebou si hlídám Edwarda, protože ta bruneta s krátkými vlasy po něm jede už nějakou tu dobu. Brousí si zuby na každou holku, která s ním prohodí pouho pouhé slovíčko, takže asi víš, co bude smýšlet s tebou.“

„Cc, mě nějaká káča jen tak nedostane, vždyť mě znáš,“ odfrkla si Simča, ale v očích jí zajiskřilo. Ach jo, to je celá ona, ale ještě jsem nezažila, že by z něčeho vyšla jako poraženec. Jsem tedy zvědavá, jak tohle dopadne. Simča vždycky byla ta pyšnější a má ráda pozornost. Jessica se teď určitě stane její největší nepřítelkyní a opačně.

Když jsme si koupili jídlo a usadili se zase ke stolu, vyprskla jsem smíchy, když jsem uviděla výrazy Čtyřky. Holky se otočily, kam se dívám a vyprskly úplně stejně. To zaujalo i kluky, a když na ně zpozorněli, Čtyřka hned nahodila koketní pohledy. To zase zaujalo Edwarda s Jasperem a před skoro celou školou se se Simčou a Janinou pořádně políbili. Ne, oni se přímo líbali několik minut, než jim došel vzduch. Když se od sebe odtrhli, celá jídelna ztichla. To mě přinutilo se zase rozesmát. Emmett se ke mně hned přidal, stejně jako Jacob s Týnou a nakonec i naši párečky. Když jsem se pak otočila na Čtyřku, nebyla tam. Kam šla? No, asi se na to holčičky nemohly dívat.

Odpolední vyučování uběhlo už také rychle a měly jsme za sebou první den ve škole. Doma nás samozřejmě čekala zpověď. Takže jsme začaly vyprávět v tom smyslu, že to bylo dobré, kluci nám pomáhali a líbilo se nám tam. Jsme rádi, že jsme se sem přistěhovaly, ale teď se musíme jít učit. Nějak takhle jsme se z toho vyvlíkly.

V našem novém pokoji jsem se převlékla do domácího, udělala si domácí úlohy a vyndala deník. Podrobně jsem si tam vše z dneška zapsala, a když jsem ho zavřela a uklidila, bylo devět hodin. Jako druhá v pořadí jsem se umyla, dala dobrou noc Charliemu a Renée a zalezla do postele. Jsem zvědavá, jaký bude zítřek, a musím uznat, že se těším.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls diaries - 12. kapitola: