Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diares - 25. kapitola

21.03.2012 (21:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1769×

25. kapitola

Janina:

Seděla jsem doma na posteli a přemýšlela. Co bude se Simčou. Se mnou. S námi se všemi.

Všechny jsme měly zlomená srdce a Simča k tomu všemu ještě byla těhotná, což se rovná naprosto parádní kombinaci. A ke všemu teď ani nemůžu být ve škole s holkama, protože mi je blbě. Asi chřipka.

No, máma zůstala doma a opatrovala mě. Fakt důkladně. Tak, že už jsem to nevydržela a zavřela se v pokoji s tím, že si jdu lehnout. Ve skutečnosti jsem hledala na internetu nějaké informace a upírech, a pokud to bylo možné, tak i o jejich dětech.

Moc mě neuklidňovalo vědomí, že ať jsem si přečetla legendu, jakou jsem chtěla, nikdy to nekončilo: A žili šťastně až do smrti!

Většinou zemřela matka dítěte – démona, jak jej nezývali v legendách. Umínila jsem si, že budu muset Simče zakázat hledat na internetu. Nechci, aby věděla, že je to pro ni nebezpečné. Tedy pokud ty legendy mluví pravdu.

No, a co se stalo s dětičkami, které přežily? Obvykle vyrostly a začaly terorizovat široké daleké okolí, protože jim nikdo nestihl říct, že se to nesmí.

Prostě paráda.

Naštvaně jsem si povzdechla, nechala notebook notebookem a přešla k oknu, kde jsem si sedla do výklenku. Kdysi jsem překecala tátu, aby mi tam zařídil něco jako menší pohovku, takže jsem se tam mohla učit nebo odpočívat a ještě si užívat výhled ven.

Dnes ale nebylo nic, co by se dalo užívat. Venku lilo jako z konve a v dálce už několikrát zahřmělo. Snad jakoby i příroda vycítila moji špatnou náladu.

Zničeně jsem si opřela hlavu o sklo, které příjemně studilo, a sledovala provazce deště, co hlasitě padaly níž a níž. Po chvilce mi došlo, že brečím spolu s oblohou. Malinko jsem se pousmála a setřela si slzu. Brečet spolu s oblohou. Jak hloupé, že?

Pravda je, že mě po jeho odchodu už nic chytrého nenapadalo. Prostě už jsem to nebyla já. Kus mě jakoby chyběl. Bylo to srdce? Nebo duše?

Měla jsem nutkání zavřít oči, ale neudělala jsem to, protože v tu chvíli zajelo na naši příjezdovou cestu nějaké auto. Cizí – nikdy jsem ho neviděla.

Zvědavě jsem sledovala mužskou postavu, co z něj vystoupila. Přes déšť a i díky jeho kapuci jsem mu však neviděla do tváře.

Asi o minutu později jsem uslyšela zvonek. Taky jsem došla k názoru, že nemá cenu se tím zabývat, protože mu otevře mamka, která dala dneska komorníkovi i kuchařce volno. Stejně tu byli jen na přání táty, aby se mamka nemusela starat o dům a jídlo.

Takže jsem už vážně zavřela oči a nechala se unášet svými tesknými pocity. Vzpomínala jsem na něj. Protože i když to bolelo, bylo to to jediné, co mi zbylo. Vzpomínky na něj.

„Jani?“ ozval se v mé hlavě jeho hlas. Ach, jak krásně zní. Skoro jsem zapomněla. Vůbec mi nevadilo, že jsem vlastně cvok, když slyším hlasy. Byla jsem na chvilku šťastná. Takže jsem se zaposlouchala víc, jestli znovu nepromluví.

„Jani?!“ pronesl důrazněji a já si zároveň uvědomila dvě věci.

Za prvé – znáte ten divný pocit, když na vás někdo kouká? A za druhé… ten hlas mluvil bez přízvuku a až dost pozdě mi došlo, že vyslovil moje jméno česky.

Trhla jsem sebou a otevřela oči. A uviděla jeho. Jazze.

Stál tam přede mnou. Promoklý a nadlidsky krásný. Chvíli jsem na něj byla schopná jen zírat, než jsem si uvědomila, že je tady. U mě v pokoji. Co tu, kruci, dělá?

„Jaspere?“ vyhrkla jsem překvapeně.

Přišel o krok blíž a asi byl trošku překvapený, že jsem mu řekla celým jeho jménem a ne přezdívkou. No, myslím, že já byla překvapená víc.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se hned a sedla si tak, abych k němu byla čelem.

„Přijel jsem za tebou… utekla jsi… neměl jsem šanci ti vysvětlit –“

„Ale mně nemusíš nic vysvětlovat! Já to chápu. Vybral sis sobě rovnou. Vlastně tě úplně chápu. Jen nechápu, proč jsi zrovna teď tady,“ přerušila jsem ho a konec svého proslovu zvedla do otázky.

„Fajn, já ti to vysvětlím, ale prosím, nepřerušuj mě, ano?“ zaprosil. Pokrčila jsem rameny a pozorně ho sledovala, protože se znova přibližoval. Měla jsem nutkání couvnout, ale nebylo kam. Měla jsem nutkání padnout mu do náruče, ale nebylo proč. Takže jsem raději zůstala na místě.

„To s Alicí. Všechno to byl klam. Ty holky jsou nějak nadané! Nikdy bych ti neublížil, věř mi. Miluju tě,“ zašeptal, ale to už byl u mě a vzal mě za ruku. Nechápavě jsem vzhlédla a podívala se mu do očí.

„Ale proč –“

„Celou dobu nás ovládaly. Alice vidí do budoucnosti a viděla samu sebe se mnou po boku.
Ale přišly pozdě – už jste tam byly vy a vize se změnily. Viděla nás dva spolu. A nechtěla se vzdát, žádná z nich. Proto vám začaly vyhrožovat a strašit vás. Ten hřbitov, noční hrůza, posouvání věcí v kuchyni. To vše byly ony!

Ale na vás to nezabíralo, tak na nás použila Rosalie svoji moc a donutila nás dělat vše, co chtěla. Nešlo se tomu bránit, prostě jsme to museli udělat.

Ale když jste odjely… když jsi odjela… Něco se změnilo. Najednou mi to secvaklo v hlavě a já byl volný. Vlastně všichni. Potom jsme si na ně došlápli a zjistili pravdu.

No, a potom jsme hned vyrazili za vámi. Ten měsíc bez tebe byl strašný a já si teprve teď uvědomil, jak moc tě miluju a jak jsem ti ublížil. A bojím se, že moji omluvu nepřijmeš. Bojím se, protože už bez tebe žít nedokážu.

Bál jsem se, že už tě nikdy nenajdu. A bojím se stále, že mě pošleš tam, odkud jsem přišel. Vlastně bych tě úplně chápal, ale nedokázal bych…“ nedokázal to ani dopovědět.

Do očí mi vyhrkly slzy.

„Ale proč já? Co je na mně tak výjimečného? Jsem jenom obyčejná lidská holka, co ještě není ani plnoletá. Proč sis vybral mě?“ ptala jsem se tiše a zoufale.

„Celý svůj život jsem žil jenom z násilí, dokud jsem nepotkal Cullenovy. Zlepšilo se to, ale stále jsem byl sám. Proč ty? Vlastně sám nevím. Možná proto, že jsi i na člověka doopravdy krásná. Možná proto, že mě stále fascinuje tvoje ztřeštěné dětské já a zároveň to, jak dokážeš ve vteřině obrátit kartu a chovat se dospěle. Možná taky proto, že když jsi zjistila, co jsem zač, neutekla jsi s křikem pryč. Zůstala jsi se mnou, i když jsi věděla, že to pro tebe může být nebezpečné, a neodsoudila jsi mě za to, jaký jsem byl dřív. Taky proto, že jsi vlastně přišla na to, co jsem zač, sama – s holkama, ale v podstatě sama. Nemuseli jsme vám napovídat. A taky možná proto, že od té doby, co ses na mě prvně usmála, se mi už žádný den nezdál tak nudný a fádní. Pokaždé, když jsem s tebou, nic mě netrápí – ani má minulost, která mě po celé ty roky užírala,“ řekl s obrovskou něhou v hlase a láskou v očích.

„Jazzy, já…“

„Můžeš mi odpustit? Slibuji, že už ti nikdy takhle neublížím. Radši bych se nechal roztrhat na kusy a spálit než –“

„Ne! Takhle nemluv!“ vyjekla jsem a zastavila ho. Pousmál se a váhavě natáhl prsty, aby mě pohladil po tváři. Neodtáhla jsem se. Když to uviděl, usmál se naplno.

Asi mu to taky dodalo odvahu, protože se ke mně najednou sklonil a políbil mě.

Byl to dlouhý a něžný polibek, ve kterém bylo řečeno vše. A já… nemohla jsem mu nic zazlívat. Nemohla jsem mu neodpustit. Vlastně už ani nebylo co.

Po tváři mi teď tekly slzy proudem.

Odtáhl se ode mě a prstem mi je setřel. Zasmála jsem se.

„Není co odpouštět,“ zašeptala jsem potom a skočila mu kolem krku. Bylo mi fuk, že je promočený a tudíž dvakrát tak studený. Byla jsem dokonale šťastná a nic jiného než on mě momentálně nezajímalo.

Ale po chvilce jsem se odtáhla.

„Jak ses sem vlastně dostal? A co ta čeština?“ nadzvedla jsem obočí. On se podrbal ve vlasech a omluvně se usmál.

„Tvoje matka mi dala deset minut. Vysvětlil jsem jí, kdo jsem. Teda napůl. Ááá… česky umím tak nějak už pár desetiletí,“ prohlásil a kajícně se usmál. Já zalapala po dechu a zčervenala.

„To znamená, že všechn,o co jsme si s holkama mezi sebou povídaly – vy jste…“ nedokázala jsem to ani dopovědět, jak mi najednou bylo trapně.

„Vám rozuměli,“ kývl a usmál se.

Složila jsem si hlavu do dlaní. Když jsem se trošku uklidnila, zeptala jsem se na další věc, co mě tížila.

„Nejsi tu sám, viď?“

„Ne.“

„Ale my už se do Ameriky nevrátíme,“ povzdechla jsem si.

„S tím se počítá,“ uklidnil mě. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Mám jen deset minut, později ti to vysvětlím. Ale rozhodně teď nikam nejedu,“ prozradil mi a mně se ulevilo. No, ale pak jsem si vzpomněla na Simču a zabrousila pohledem k notebooku, kde byly stále otevřené stránky na těch pitomých legendách. No, a on můj pohled následoval.

Ve vteřině vysel pohledem znovu na mně. Rychle jsem vyběhla a počítač zaklapla.

„Jani ty –“ začal trošku zvýšeným hlasem.

„Klid! Ne, není to tak, jak si myslíš,“ utnula jsem ho.

„Ale co ta stránka a –“ Znovu mě začal rentgenovat pohledem.

„Ne, nejsem těhotná… já ne,“ dodala jsem a uhnula pohledem. Přišel ke mně blíž, donutil mě zvednout hlavu a zadíval se mi do očí.

„Ty ne?!“

„Ne. To Simča,“ zašeptala jsem. On potom pustil moji bradu a odvrátil se.

„Jak mu to mohla udělat?“ zeptal se sám sebe.

„Co? Komu?“ nechápala jsem.

„Edwardovi! Jak ho mohla podvést?“ otočil se na mě a v očích měl nechápavý výraz.

„Cože?“

„Upíři nemohou mít děti. Hledáš u špatného zdroje,“ zašeptal a znovu se odvrátil. Opatrně jsem ho obešla a stoupla si k němu.

„Nehledám. Simča by Edwarda nikdy nepodvedla. To dítě je jeho. A vy jste se pletli, což je teď mimochodem trošku problém,“ vysvětlila jsem mu.

„Ale… nikdy žádné upíří dítě nebylo, pokud nepřeměnili vyloženě malé dítě, a to je zakázané,“ kroutil hlavou.

„No, upírky asi mít děti nemohou… Přece se neměníte. Ale Simča není upírka. A kluci můžou mít děti v kterémkoliv věku, ne?“ nadhodila jsem svoji domněnku.

„Já… to mě nenapadlo,“ zamumlal.

Mě ale najednou napadlo něco jiného.

„Ty sis myslel, že jsem tě podvedla?“ zeptala jsem se.

„Co?“

„Když sis to myslel o Simče a předtím sis myslel, že já jsem –“  

„Byla to chyba… Ale ano. Vlastně bych se ti nedivil,“ pokrčil rameny. Povzdechla jsem si a objala ho.

„Já tě taky miluju. A nikdy bych to neudělala, jasné?“ domlouvala jsem mu, zatímco jsem mu hleděla do očí.

„Já vím. Byla to chyba, podezírat tě z něčeho takového,“ omluvil se.

„Jo, byla to kravina.“

„Co bude Simča dělat? Dá to pryč?“ zeptal se náhle.

„Ne, proč by měla?“ nechápala jsem.

„Myslela si, že ji Edward opustil, ne?“

„To na tom nic nemění,“ zakroutila jsem hlavou.

„Ty bys to pryč nedala?“ stočil řeč ke mně. Zpříma jsem se mu zadívala do očí.

„Ne. Nedala.“

„Ty mě asi vážně miluješ,“ podivil se.

„A ty mě,“ souhlasila jsem taky podiveně. Oba jsme se tomu pak zasmáli. Nakonec nás i smích přešel, protože se ke mně znova sklonil a políbil mě.

Týna:

Hnusný počasí!

Měla jsem příšernou náladu. Jacob mě zradil. Odjedu domů a máma na mě ani nemá čas. Ke všemu tu narazíme na dalšího upíra a ještě svý bejvalý. No, a navrch tohle psí počasí.

Seděla jsem na hodině angliny – takže nuda. Klidně bych si tam mohla jít stoupnout místo učitelky a neměla bych sebemenší problémy přednášet za ni. Většinou se tak nenudím, protože mám ájinu s Janinou, ale ta je dneska doma, protože je jí zle. Takže to byl fakt perfektní den.

Když zazvonilo, naštvaně jsem shrábla věci do tašky a vydala se před školu, kde jsem čekala na holky. Jasně, že šly pozdě, protože je ještě v šatně zdržel Milan s klukama. Proto já do šatny raději nelezu.

„Promiň, že jsi musela čekat, už jdeme!“ omlouvala se Simča téměř za letu. Ještě si pozapínala kabát a za ní v závěsu plála Viky s omluvným výrazem ve tváři.

„To je v poho,“ zamručela jsem, natáhla si kapucu co nejvíc do čela a vykročila do deště. Šla jsem s hlavou sklopenou, holky vedle mě.

Nedával jsem pozor na cestu, takže jsem do někoho vrazila. Vzhlédla jsem a už se chtěla začít omlouvat, ale najednou by se ve mně krve nedořezal.

Naproti mně stál Jacob a starostlivě si mě měřil.

„Neuhodila ses?“ strachoval se.

Já od něj ale odskočila.

„Co tady děláš?“ vyjekla jsem a najednou jsem nebyla schopná vnímat dění kolem sebe. Byl tu jen on a já. A ten pitomý déšť.

„Přijel jsem za tebou,“ prohlásil.

„Zjistit, jestli mi můžeš ublížit ještě víc? Fajn, myslím, že se ti to povedlo. Můžeš jít!“ vyjela jsem na něj.

„Týno, chci se ti omluvit! To předtím… nedělal jsem to ze svobodné vůle!“

„Jasně, ona tě k tomu nutila, co?“ zařvala jsem na něj a bylo mi absolutně fuk, že tu mým spolužákům děláme divadélko.

„Ano! Nutila, ale to je složitější. Přijel jsem sem, protože tě miluju. Ano, miluju tě. Tebe a ne tu zrzavou slepici!“ zahřměl.

„Nevěřím ti! Seber se a jeď si za ní zpět!“ ječela jsem na něj a až pozdě si uvědomila, že mi poprvé řekl, že mě miluje. Miluje?

„Týno, prosím… nechci už být bez tebe, všechno ti vysvětlím, slibuju, jen… pojďme jinam,“ zaprosil.

„Ne. Víš ty co? Já jdu domů a je mi úplně fuk, kam půjdeš ty a jak se tu domlu-“  A vtom mi došlo, že se domluví dobře.

„Vy jste nám lhali! Mluvíte česky!“

„Ano, ale Týno…“

„Ne! To je fuk, nechci slyšet další výmluvy. Už na to nejsem zvědavá. Jdu domů,“ prohlásila jsem a prošla kolem něj, ale on mě chytnul za ruku.

„Týno, prosím. Dej mi ještě šanci,“ zašeptal a přitáhl si mě úplně k sobě. Tomu už se hodně těžko odolávalo. Ano, chtěla jsem být s ním, ale taky jsem měla svoji hrdost.

„Přesvědč mě, že za ni stojíš,“ řekla jsem ledově klidným hlasem, ještě chvilku si vychutnávala jeho blízkost, ale pak se mu vytrhla a rozutekla se k naší limuzíně. Po tvářích mi tekly slzy a já byla dnes doopravdy poprvé vděčná za déšť, který je skryl.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diares - 25. kapitola: