Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diares - 23. kapitola

31.01.2012 (21:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1639×

23. kapitola

Janina:

Potom, co Simča vyslovila svoje přání, se pro mě všechno slilo do podivné šmouhy. Doopravdy si to moc nepamatuji, ale vím, že to byla správná věc.

Možná proto jsem byla tak otupělá. Bolest ze zrady jako by naprogramovala moje tělo, a to dělalo všechno mechanicky, aniž bych musela zapojit mozek. Vlastně jsem za to ráda, že loučení, balení a cesta na letiště proběhla takhle. Ale teď… ta bolest mě dohnala, a tak se z ní snažím alespoň trošku vypsat, i když vím, že to stejně nepomůže.

Když to tak shrnu, pamatuji si, jak Simča řekla, že chce domů, a pak už jen vím, že jsem vzala telefon a vytočila mámu. Ani vlastně nevím, co jsem jí namluvila a proč se chceme vrátit. V podstatě to bylo jedno, protože mamka na mě vždycky pozná, když mě něco trápí, nebo když jí lžu.

Jakmile i holky zavolaly rodičům – všichni byli až moc nadšení z našeho návratu – sešla jsem s Viky dolů do obýváku za tetou Renée a strejdou Charliem. Pamatuji si, že teta brečela, ale nebránila nám v odjezdu. Kladla mi na srdce, ať je ještě někdy přijedeme navštívit.

S pár hodinovým odstupem jsem pochopila, že jsme tetě trošku nahradily děti, které nemá a asi už mít ani nebude. Je mi jí líto, ale my se prostě musely vrátit.

Nemůžu každý den vídat Jazze s tou vychrtlou elfí upírkou. Už tak mi zlomilo srdce, že si nakonec vybral ji, i když se to dalo očekávat.

Vždyť co mu můžu dát já? Nejsem nijak zvlášť hezká a nejsem nesmrtelná. Jsem jenom zranitelná lidská holka, co si o sobě dřív myslela, že je docela chytrá. Ale jak vidno, mýlila jsem se. Kdybych byla chytrá, nikdy bych se od něj nenechala svést.

Jenže to on tady má být ten zodpovědný! Vždyť je mu přes 170 let, proboha! On je dospělý, víc než to. A já… já jsem ještě dítě. Ano, dítě. Dítě, co mu nebylo dost dobré…

Jediné, co doopravdy nechápu, je to, proč s námi vůbec chtěli chodit. Chtěli si užít? Sakra, vždyť jim by každá ženská padla k nohám, kdyby o ni projevili zájem. Tak proč si vybrali nás, když mohli mít dospělé a zkušené ženy? Nudili se a chtěli si věčnost zpestřit tím, že zlomí srdce několika středoškolačkám a budou se na nich potom bavit?

Ne… já…

Přesto, co mi provedl, nevěřím, že je zlý. Možná se jen náhodou zamiloval do té Alice. Ale že by už od začátku plánoval, jak mi zlomí srdce, to ne. Tomu nevěřím. Ne potom, čím si sám prošel.

Takže ho prostě budu muset nechat jít. A to je taky důvod, proč sedím tady. V letadle na cestě do staré, dobré a krásné České Republiky. Našeho domova, který jsme opustily kvůli lepším vyhlídkám do budoucna a teď se po sedmi měsících vracíme se zlomenými srdci a zážitky, na které do smrti nezapomeneme…

Vzhlédla jsem od deníku, zrovna když se Viky ptala, kde tak asi jsme.

„Před dvaceti minutami jsme vzlétly z mezipřistání v Londýně. Hádám, že tak ještě hodinu,“ řekla jsem. Viky kývla.

Seděly jsme naproti sobě. Já vedle Týny a naproti nám Viky se Simčou. Simča se na něco potichu zeptala Viky a já si mezitím uklidila deník do tašky. Vylévat se ze svých pocitů můžu i doma, pomyslela jsem si hořce. Vtom ale moji pozornost upoutala Simča.

„Holky… myslíte, že bych to měla rodičům říct hned, jak přijedeme?“ zamumlala a v očích měla strach.

„To bych nedělala,“ zakroutila hlavou Tána.

„Já taky ne,“ přitakala Viky.

„Nějakou chvíli bych být tebou počkala… co když… “ Na chvilku jsem se zarazila a přemýšlela, jak tu větu zformulovat tak, aby nevyzněla zle. Nakonec jsem ztišila hlas a řekla: „Co když to miminko bude víc po Edwardovi, než po tobě a celé těhotenství bude probíhat trochu jinak… Nepředpokládám totiž, že bys to dala pryč.“

„Nikdy,“ zavrhla to Simča hned.

„To je ti podobný,“ pokusila se o úsměv Viky. Ale do smíchu nám teď ani jedné nebylo. Měly jsme zlomená srdce, navíc jsme byly poníženy ve škole a ke všemu tu byla taková… no, 50% šance, že dopadneme stejně jako Simča. Asi jsme byly fakt pitomé a neměly jim věřit, že upíři nemohou mít děti.

Naštěstí ale ani já, Viky nebo Týna jsme (zatím!) neměly podobné příznaky jako Simča. Týna ani nemohla, protože Jake jako „pouhý“ vlkodlak mít děti může, takže ti dva si dávali pozor. Měla bych chuť si nafackovat.

Zbytek letu proběhl v tichosti. Docela jsem se hrozila toho, jak nás rodiče přivítají, protože bude výslech. Ale to spíš až doma. Naštěstí jsme se s holkama domluvily, že to nahrajeme tak, že úroveň školy nebyla nic moc. Ani noví spolužáci. Takže jsme jen počkaly do pololetí (jak příhodně to vyšlo, před čtrnácti dny byl Nový rok) a rozhodly se přestoupit na obyčejný český soukromý gympl, kde bude úroveň vzdělání jistě vyšší.

No, nevím, jak rodiče holek, ale mně to máma nezbaští. Táta věčně není doma, tak je to fuk. Ale máma je naopak doma skoro pořád. Ach jo!

Strach mě začal užírat čím dál tím víc a nebyla jsem sama. Jako by mě svět opět zahalil do té divné mlhy, kde nic necítím a skoro nevnímám. Skoro jako v mrákotách jsem vystoupila z letadla a zamířila do letištní haly.

Až když jsem okolo sebe poprvé, po půl roce a něco, uslyšela češtinu a uviděla, jak nám běží naproti naše rodiny, teprve mi docvaklo, že jsem doma.

„Jani! Zlatíčko, tolik jsi mi chyběla!“ vyhrkla mamka a začala mě drtit v objetí. Přísahala bych, že v tu chvíli měla větší sílu než Emmett. Emmett…

Ne! Nemysli na ně! – napomenula jsem se v duchu a pokusila se usmát.

„Taky jsi mi chyběla, mami. Kde je táta?“ zeptala jsem se a snažila se ignorovat to, že její šťastný výraz z tváře zmizel a místo něj se tam usadil ten mateřsky - starostlivý.

„Nepustili ho z práce, ale na celý víkend si vzal volno, aby ti to mohl vynahradit, než zase nastoupíš do školy. Já jsem tak ráda, že jsi doma…“ vysvětlila mi a hned pokračovala dál, ale já ji moc nevnímala.

Místo toho jsem se podívala na holky, se kterými se taky přišli přivítat rodiče.

Viděla jsem Simču a její mamku, která se ji hned snažila upravovat, že má rozmazanou řasenku a pomuchlané šaty. Simči táta je obě vesele pozoroval a snažil se Simču nějak ze spárů její mamky vyprostit, ale moc se mu nedařilo.

Viky stále vězela u mámy a táty v objetí a vypadalo to, že ti dva ji ani nemíní pustit.

Týně se kolem krku vrhla její mamka, která ji hned zase pustila a začala se vyptávat, jak se měla. Týny táta tu nebyl. Vlastně nikdo neví, kdo její táta je. Její mamka to nikdy neprozradila a Týna se to ani nesnažila zjistit. Vždycky byla toho názoru, že když on nestál o ni, proč by měla ona stát o něho?

Jako obrovská šťastná rodinka jsme se pak přesunuli na parkoviště, kde jsme se s holkama rozloučily.

„Večer mi brkněte, ano?“ nadhodila jsem a rozloučila se s holkama speciálním pozdravem, který jsme měly už od základy, ale v Americe jsme byly pořád spolu, tak jsme ho nepoužívaly.

„Jo, v pondělí v nový škole,“ povzdechla si Týna a vykouzlila na tváři falešný úsměv kvůli své mámě.

„Jasně,“ kývly Viky se Simčou, ale to už si je rodiče odváděli k autům. Bylo to zvláštní být od nich najednou oddělená a jet domů s mámou. Všem nám bylo jasné, že se uvidíme až ve škole, protože přes víkend nás rodiče nikam nepustí, aby si nás dostatečně užili.

*     *      *

„Jani? Venku už čeká limuzína! Nenech holky čekat, ať nepřijdete pozdě do školy!“ křikla na mě máma z obýváku v pondělí ráno.

Víkend byl za trest a já se snad poprvé doopravdy těšila do školy. Měla jsem pocit, že jestli si s holkama brzo nepromluvím, zešílím.

„Už jdu!“ křikla jsem nazpět, popadla tašku do školy a seběhla schody. Dole se o dveře do haly opírala máma s hrnkem horké kávy v ruce a pozorovala mě.

„Ať se ti první den v nové škole líbí, zlato,“ usmála se.

„Dík, mami. Měj se,“ vyhrkla jsem rychle, obula se a vyrazila před dům. Nechala jsem našeho řidiče Jirku (kterého jsem mezitím stačila pozdravit), aby mi otevřel dveře a zaplula dovnitř, kde už čekaly holky.

V duchu jsem si posteskla po našem autíčku v Americe. Tady budu na řidičák muset čekat ještě dva roky, kruci. Jakmile Jirka nastartoval, podívala jsem se na holky.

„Jaký byl víkend?“ zeptala se téměř bezvýrazně Viky.

„Katastrofa!“ odpověděly jsme unisono.

„Máma pořád chtěla, abych byla s ní. Musela jsem se dokonce dívat i na ty bezduché romantické seriály,“ vzpomínala Týna.

„Mě naši vzali na víkend na chatu k prarodičům. Musela jsem s tátou celou sobotu chodit po lese – neptejte se mě proč, prostě se chtěl projít a popovídat si a já musela jít s ním. Ještě, že tu letos není žádný sníh,“ podělila jsem se o své zážitky i já.

„Mě vzala máma do lázní. Musela jsem projít různými ozdravujícími a okrášlujícímy procedurami. Ještě do teď voním po čokoládě,“ přisadila si Simča.

„Já musela s tátou sportovat. Vzala ho atletika, tak jsem s ním musela o víkendu běhat po městě. Necítím nohy,“ postěžovala si Viky.

„Nebaví mě předstírat, že jsem stejná jako dřív,“ zašeptala Týna.

„Změnili nás… Ať se nám to líbí, nebo ne, naučili nás dívat se na svět trochu jinýma očima,“ dala jsem Týně za pravdu a holky svorně kývly.

Byly jsme tak zabrané do debaty, že jsem si ani nevšimla, že Jirka už zastavil a šel nám podržet dveře.

Jako první vylezla ven Simča, pak já, Viky a Týna. Rozloučily jsme se s Jirkou a vydaly se vstříc nové škole. Nebylo na ní nic zvláštního. Klasický soukromý gympl v Praze. Ta obyčejnost mě až trošku děsila.

„Kam teď?“ otázala se Týna.

„Musíme najít sekretariát,“ pohodila Simča hlavou. Už už jsme se vydaly dovnitř, když se za námi ozvaly hlasy.

„No, ty vole! To snad ne! Vždyť to jsou holky!“ vyhrkl někdo za námi. My se naráz otočily, protože jsme ten hlas poznaly. Bože, ne. Modlila jsem se, ať se pletu. Ti by mi tu ještě chyběli. Ale my holt máme smůlu.

Před námi stáli naši bývalí, kteří na nás taky ušili pěknou boudu.

Pepa (Týny bývalý), který vypustil z úst tu velice inteligentní hlášku, Dominik (můj bývalý), Martin (Simči bývalý) a Tomáš (Viky bývalý).

Všichni byli stejní, jak jsem si je pamatovala, až na to, že všichni snad ještě o deset centimetrů vyrostli.

Tomáš měl jako obvykle v očích veselé jiskřičky a na tváři uličnický úsměv. Dominik se tvářil taky jako obvykle – jako by všemi v okolí (kromě kluků a nás) opovrhoval. Martin analyzoval zvědavýma očima Simču. A Pepa se tvářil jako ten největší drsňák, ovšem to byla jen póza. A všichni se zároveň tvářili, jako by je někdo praštil palicí. Usmívali se na nás a neměli se k ničemu dalšímu.

Už jsem se chtěla otočit na podpatku, když jsem si všimla, že je s nimi ještě někdo. Nějaký vysoký a pohledný kluk. Až moc pohledný… a taky bledý. Panebože, vždyť je to upír!

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diares - 23. kapitola: