Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diares - 21. kapitola

06.01.2012 (15:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1568×

21. kapitola – Oslava

Týna:

Věděla jsem o té oslavě. A také jsem věděla, že v podání Simči a Viky to bude stát za to. Jak jinak.

To, co jsem ale uviděla, když Jacob zaparkoval před jejich domem (který jsem mimochodem viděla poprvé v životě), mi vyrazilo dech.

Celý dům byl ozdoben světýlky (skoro jako o Vánocích), i když tahle světla se od těch vánočních dost lišila. Po zahradě byly různě rozmístěné bílé lampiónky a ozdobné svíce, které ohraničovaly obrovský bazén. V korunách stromů visely obrovské repro bedny, ze kterých hrály mé nejoblíbenější písničky, a které naživo mixoval DJ ukrývající se někde uvnitř v domě.

Možná bych měla dodat, že byl večer. Takže ty lampióny tu byly především kvůli nám - lidem. Byla tu snad celá škola a všichni se živě bavili.

„Vše nejlepší,“ usmál se na mě Jake, když vypnul motor. Pak se ke mně natáhl pro polibek. Ochotně jsem mu ho opětovala, než se otevřely dveře a mě někdo vytáhl ven.

Samozřejmě Emmett, kterému dělala sekundanta netrpělivá Simča. Chtěla hned vědět, jak se mi tu líbí.

„Tak co?“ vyhrkla, když mi popřála vše nejlepší a předala mi dárek.

„První věc, co mě napadá, je - páni!“ okomentovala jsem to halo, co vzniklo díky mně.

„Díky,“ usmála se a nechala mě, aby mi mohli popřát i Janina s Viky a kluci.

„Ne, to já děkuju,“ řekla jsem ještě, než mě Emmett stihl málem udusit ve svém medvědím objetí a měl z toho ještě ke všemu strašnou srandu.

„Páni, je ti šestnáct. Nemůžu tomu uvěřit. Už se známe dvanáct let!“ zakroutila hlavou Janina, když mě objala a přála mi vše nej.

„To nejsi sama - utíká to nějak rychle,“ souhlasila jsem a kývla hlavou.

„No, dost vážných řečí, je přece oslava!“ vyhrkla Viky a jala se nás nahnat do středu dění, tedy do domu kluků. Asi chápu, proč si ze začátku s Emmem lezli tolik na nervy. Jsou totiž úplně stejní.

Edward se při této mé myšlence začal smát a já se pousmála.

Potom jsem oněměla podruhé. Vešli jsme totiž dovnitř.

Vypadalo to tu jako v nějakém přepychovém nočním klubu. Ne, vlastně ještě lépe. Nábytek, který tu asi obvykle býval, byl přiražený ke stěně. Naproti pohovkám a křeslům stály u druhé stěny stoly, které se prohýbaly pod tíhou desítek druhů jídel.

Uprostřed místnosti nebylo nic, aby se tam dalo tančit. A konečně, u třetí stěny byl na zvýšeném pódiu DJ, který na mě při příchodu mrkl. Čtvrtá stěna byla prosklená a dalo se jí projít na zahradu, kde to také pěkně žilo.

Otočila jsem se na ty zlotřilce.

„Proboha, to jste nemuseli! To všechno muselo být strašně drahé!“ vyčítala jsem jim. Simča jen pokrčila rameny a kluci protočili oči. Janina mě konejšivě chytla kolem ramen a řekla: „Nemysli na to, kolik to stálo. Raději si pojď užít oslavu.“

Pokývala jsem hlavou a než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem v jednom kole. Lidi kolem si všimli, že oslavenec dorazil a začali mi přát. Trvalo to asi půl hodiny, než mi popřáli absolutně všichni.

Pak jsem se, celá vyprahlá z toho neustálého děkování, vydala ke stolu s pitím a nalila si Colu. Vedle mě se najednou zjevila Viky.

„Tak už ti popřáli všichni?“

„Snad. Teda doufám,“ usmála jsem se. Viky mi úsměv opětovala, též si nalila Colu, a pak si se mnou přiťukla. Chvíli jsme tam jen tak stály a povídaly si. Tedy než se přiřítila Simča.

„Co si vy dvě myslíte, že tu děláte?“ řekla pohoršeně.

„Bavíme se?“ zvedla jsem to do otázky.

„Kecat můžete i ve škole při hodině, tady jsme od něčeho jiného,“ vysvětlila nám to po svém.

„Ale je to moje oslava,“ zamručela jsem.

„No právě! Jacobe! Emme!“ zakřičela tak, aby to nepřehlušilo hudbu, ale dost nahlas, aby ji dotyční slyšeli.

Asi za pět vteřin jsem ucítila dvě paže kolem mého pasu. Ty paže mě donutily se otočit a už jsem Jacoba líbala.

„Zatančíš si?“ zeptal se, když jsem popadla dech.

„Ráda,“ souhlasila jsem nadšeně. Jake se usmál a já již někde v dáli zaslechla Simču, jak říká, že tohle je správné.

Z kola jsem nevyšla přes hodinu. Jacobovi jakoby snad ani energie dojít nemohla. Mně ale jo, takže jsem si na chvilku oddechla, když se najednou spustil rozruch. Na chvíli.

Jake mě vzal za ruku a dotáhl k místu, kde se začali srocovat lidi. Prorvali jsme se davem a vstoupili do kruhu, kolem kterého všichni stáli.

Jaké to bylo překvapení, když uvnitř něj byla Viky, Simča, Janina, moje milovaná čtyřka a kluci.

„Jestli se vám tu nelíbí, tak vypadněte, stejně vás nikdo nezval!“ zaječela Viky na Jessicu. Emmett ji konejšivě chytl za pas, ale moc ji to neuklidnilo.

„Půjdeme, to ano. Chtěly jsme jen vidět, jaký propadák tahle párty bude. No, horší už to být ani nemohlo,“ odfrkla si Angela.

­­Simča se roznítila: „Dobře, příště až budete pořádat párty vy, taky vám ji přijdeme zkritizovat! Jste jen slepice s vymytýma mozkama těma vašima přihlouplýma telenovelama a špatně obarvenýma vlasama! Ta barva vám očividně vlezla na mozek! A teď vypadněte dřív, než vám pomůžu.“

„Tebe se tak bojím,“ ušklíbla se Jessica.

„Tak vám pomůžeme my!“ zahřměl Jasper, který držel Janinu za ruku a uklidňoval ji svojí mocí.

„Není třeba. Už stejně jdeme. Tady to byla jen ztráta času!“ řekla Lauren, ale někde hluboko v očích se jí opravdu usadil strach. Měla jsem sto chutí zatleskat rukama jako malé dítě.

No, naštěstí po tomhle divadélku doopravdy odešly.

„Jste v poho?“ zeptala jsem se, když jsme s Jakem došli k holkám.

„Jo, jen mě naštvaly ty nány. Přijdou sem nepozvaný a ještě tu vše kritizují,“ zasyčela Simča. Edward si ji konejšivě přitáhl zády k sobě a políbil ji do vlasů. Simča se ihned uklidnila. Jakoby jí někdo píchl injekci na uklidnění, s rozveselujícím účinkem jako bonus. Musela jsem se usmát. Jo, oni ví, jak na nás působí a pěkně toho využívají.

Edward při této myšlence nevinně zakoulel očima a usmál se. Simča si toho ani nevšimla, protože k němu stále byla zády.

„Jdu se uklidnit. Dochází pití - půjdu ho doplnit,“ konstatovala Janina a vydala se dle intuice do kuchyně.

„Jdu s tebou,“ vyhrkly jsme s holkama nastejno a zasmály se tomu.

„Máme jít s vámi?“ zeptal se Edward Simči. Ta zakroutila hlavou.

„Skoro všechno jste zařizovali vy, tak nás nechte udělat alespoň tohle. Za chvíli jsme zpět,“ sdělila mu, stoupla si na špičky, věnovala mu polibek a vydala se za námi do kuchyně. Kluci tam zůstali stát a po chvilce začali o něčem diskutovat.

Kuchyně kluků – i když ji nepotřebovali – byla velká asi jako náš původní pokoj tady v Americe. Tudíž zhruba jako běžný obývací pokoj. Řekla jsem si, že už mě tu snad nic nepřekvapí.

Já s Viky jsme se postaraly o mísy s punčem a z ledničky vylovily petlahve Coly a Fanty. Simča s Janinou uznaly za vhodné přidělat navíc i nějaké chlebíčky a jednohubky. Když jsme s Viky odnesly pití do obýváku a vrátily se zpět, chtěly jsme pomoct holkám.

„Kde je další prkýnko?“ zeptala jsem se.

„Položila jsem ho na linku. Vedle sporáku,“ odpověděla Simča, která zrovna krájela papriku a dávala si opravdu veliký pozor, aby se neřízla.

Podívala jsem se ke sporáku, ale prkýnko nikde.

„Jseš si jistá? Nic tam není,“ odporovala jsem.

„Dávala jsem ho tam, že jo, Jani?“ zeptala se Simča. Janina kývla.

„Ale teď tam není,“ pokrčila jsem rameny. Simča už to nevydržela a otočila se, aby to zkontrolovala. A povzdechla si.

„Ty tvoje vtípky, Týno,“ zakroutila hlavou. Nechápala jsem, o čem to mluví, a tak jsem se otočila taky. A bylo tam.

„Ale předtím tam fakt nebylo!“ stála jsem si na svém a nevěřícně ho vzala do ruky.

„Jasně,“ kývla Simča hlavou a jistě si myslela své.

„Ty, Týno, kam jsi dala ty naběračky na punč? Zapomněly jsme je tam odnést i s tím,“ ptala se Viky.

„Na stůl, vedle mísy s chlebíčky,“ odpověděla jsem automaticky.

„Tak proč jsou až u dřezu?“

„Cože?“

„Fakt, podívej,“ řekla a já se znovu otočila. Ale naběračky byly tam, kde měly být. Viky vykulila oči.

„Ještě před chvilkou byly u dřezu. Fakt!“

„Hele, holky, baví vás to, střílet si ze mě?“ zamručela jsem naštvaně.

„Ale ty naběračky byly před chvílí fakt u dřezu,“ zašeptala Janina. Simča vzhlédla od zeleniny.

„Kam zmizelo to rajče?“ zeptala se Simča a podívala se na Viky, jakoby ho snad snědla, protože Viky věčně ujídá.

„Na mě nekoukej, rajčata nejím!“ odporovala skoro uraženě. Janina šla zrovna vyhodit zbylé papíry od salámů, když se ozvala: „Proč to rajče vyhodíš, a pak se ptáš, kde je, Simi?“

„Já ho nevyhodila!“ zamračila se Simča. Janina se zamyslela.

„Hele, holky, tohle není vtipné. Co kdybychom toho už nechaly?“ navrhla.

„Ale já nic nedělám!“ bránily jsme se všechny jednohlasně.

„Pak tedy… Emmette!!!“ zaječela Janina.

Do vteřiny stál vedle ní.

„Ano?“

„Víš, že nejsi vtipný?“ vyčetla mu.

„Teď jsi ranila moje ego. Přišla jsi na to, co jsem ti provedl s tou židlí ve škole?“

„Cože? Ne… Ale ty věci, co se sami o sobě pohybují po kuchyni! A ta židle – tos byl ty?!“

„Ne, vlastně ne. Trochu jsem to popletl. Ale tady jsem vážně nic nepřemisťoval,“ zavrtěl hlavou.

„Jasně,“ ušklíbla se Viky a odkráčela z místnosti. Emm za ní nechápavě zíral a já už to nezkoušela ani komentovat.

Povzdechla jsem si a vydala se za Viky, když mě cestou do obýváku někdo popadl za pas odtáhl stranou. Byl to Jake.

„Nechtěla bys vidět můj pokoj?“ navrhl a mně bylo jasné, že je zatím víc. Ale ochotně jsem kývla a dokonce se nechala vzít do náručí, když se rozběhl do schodů.

Jakmile se za námi zaklaply dveře jeho pokoje, začal mě naléhavě a vášnivě líbat. Ráda jsem mu to opětovala a zapletla mu ruce do vlasů.

On se mírně usmál a donesl mě k posteli. Opatrně mě na ni položil, jakoby se mi snad mohlo něco stát a nalehl na mě.

Znovu mě políbil a po chvilce se začal sunout po mé čelisti až ke krku. Jednou svou rukou mi začal rozepínat knoflíčky na košili. Samolibě jsem se usmála a objala ho kolem hrudi. Potom jsem mu rukou sjela až k opasku, zajela rukou pod jeho tričko a začala mu ho sundávat přes hlavu. Moc mi to nešlo, tak na mě mrkl a sundal si ho sám.

Protočila jsem oči a nechala ho, aby mi také pomohl z košile, co jsem měla na sobě. Víc než ochotně mi ji sundal, naposledy mě políbil na rty, a pak se jal laskat můj výstřih. Myslela jsem si, že vyletím z kůže.

Nakonec jsem to už nevydržela a přitáhla si ho zpět, abych ho mohla políbit na rty a stihla se i trošku uklidnit. To ale moc to nepomohlo, protože on vzápětí zajel svou rukou pod moje kalhoty a já ani pořádně nezaregistrovala, kdy je vlastně stačil sundat.

Nelíbilo se mi, že on je pozadu a má ještě kalhoty, tak jsem ho napodobila a zajela mu rukou pod kalhoty. Zepředu.

Jakmile jsem to udělala, napjal se a jeho ruce už si teď doopravdy začaly dělat, co se jim zlíbilo. Nakonec si zkopal kalhoty a mně pak pomohl i ze spodního prádla.

Byl to neuvěřitelný pocit, když se mě dotýkal tam, kde snad jakoby tušil, že to chci a potřebuji. Snažila jsem se mu to opětovat, ale jakmile jsem se o něco pokusila, zastavil mě.

Nakonec mi zadržel ruce nad hlavou, sundal si trenýrky, usmál se na mě a spojil naše těla v jedno, protože už to déle nevydržel.

Z úst mi unikl sten, který naštěstí ztišily jeho rty. Jake začal přirážet. Nejprve pomalu, pak začal zrychlovat. Bylo to nádherné a vlastně nepopsatelné.

Když už jsem si myslela, že ten pocit slasti nevydržím, vše se znásobilo. Trvalo to pár vteřin a potom už zůstal jen pocit neuvěřitelného štěstí.

Zvedla jsem oči a zjistila, že Jake mě sleduje s láskou a zároveň jiskřičkami v očích.

Ano, tohle nebylo poprvé, co jsme se milovali, ale bylo to jedno z našich nejnádhernějších milování vůbec. Tedy alespoň podle mě.

„Možná bychom se měli vrátit na oslavu,“ špitla jsem.

„Možná,“ přikývl a znovu se vrhl na moje rty.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diares - 21. kapitola: