Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gifted - Předmluva a Prolog

16.06.2010 (17:15) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1592×

Předmluva

Dívka ležela na studené, prochladlé zemi. Oči měla zarudlé od pláče a svět, který jí ještě před nedávnem ležel u nohou, se k ní otočil zády. Ačkoliv moc chtěla, nenašla v něm útěchu, porozumění… Nic. Snažila se zapomenout a zároveň vzpomenout. Snažila se žít a zároveň zemřít. Nechtěla to. Nechápala to. Chtěla jeho a zase nechtěla jenom jeho. Jenomže, on tam nebyl. Odešel a nikdy se nevrátí. Nikdy.

Prolog

(Pohled Belly)

Nedočkavě jsem si pohupovala nohou a napínala uši, abych při nejmenším náznaku toho, že je otec zpátky vystartovala naproti a okamžitě z něho všechno vymlátila. To čekání, bylo snad nekonečné. Nehty jsem měla okousané a konce vlasů mokré od věčného cucání… Ozvalo se známé zaskřípání brzd, protestujícího auta. V ten moment jsem byla dole a okupovala tátu.

„Tak, co? Vzali mě? No, tak honem! Povídej!“

„Bells, počkej. Jestli takhle budeš pokračovat, tak se nedostanu ke slovu ani za padesát let,“ ušklíbnul se můj, věčně vysmátý otec.

„No jo, promiň, tak povídej.“

„Takže. Byl jsem tam a rada samozřejmě věděla, že se tam ucházíš a...“

„Jasně, to už vím!“ přerušila jsem ho nedočkavě. Nejhorší na tom bylo, že i kdyby to dopadlo jakkoliv, na výrazu mého otce byste nepoznali, ani kdyby snědl citron. On, se totiž stále směje. Mám dojem, že i ve spánku…

„Sakra, dobře! Vzali tě!“ rozzářil se a já se mu vrhla okolo krku. Byla, jsem tak strašně šťastná. Na školu noci, jsem toužila jít už od malička a to jsem ani nevěděla, že budu čarodějkou…

„Tatí! To je fakt úžasný! Už se strašně moc těším! Kdy? Kdy tam pojedu?“ vřískala jsem a nevšímala jsem si naší bláznivé sousedky Rainbowerové, která nenápadně šmírovala za plotem a tu svojí příšerně tlustou, zrzavou kočku hladila pod krkem.

„Dobrý den. Paní Rainbowerová,“ usmál se táta a přívětivě zamával. Ona neodpověděla a zase stejně nenápadně vzdálila a zalezla do svého království.

„Chtělas′ vědět, kdy?“ ujišťoval se táta. Zuřivě jsem přikývla. „No, nejspíš příští měsíc. Normálně přijímají až od nového roku, ale ty v sobě máš prý nevídaný potenciál…“ Znovu, jsem se mu vrhla po krku a zbytek večera, jsem byla v sedmém nebi. Já pojedu na školu noci!

Je to škola, kterou studují jenom významné, nadpřirozené bytosti, ve kterých by se mohl skrývat nevídaný potenciál a já jsem jedna z nich! Jenom spěšně bych vám asi měla vysvětlit mojí situaci a snad, i sebe samou…

Pocházím z rodiny mocných čarodějek, které jsou, známe po celém světě (samozřejmě, pouze v našem světě, světě nadpřirozena…) a doufám, že bych se mohla taky uplatnit. Jméno, naší rodiny se uchovává už od nepaměti. Je celkem obyčejné, ale přesto zvláštní. Jmenuji se Swan. Tatínek mě pojmenoval, jako Isabella, takže jsem Bella Swan. Mě osobně se to líbí.

Jako malá, jsem vyrůstala s oběma rodiči. Maminka, ale bohužel zemřela. Rakovina. Taková ubohá, lidská nemoc. Maminka ale byla jenom obyčejný člověk. Možná, že na mě přenesla geny předků, ale ona sama se nikdy čarodějkou nestala. Otec je strážce. Čarodějkou se totiž může stát pouze žena a muž, který by měl být potenciálním čarodějem, se jím nestane, ale ostiskne se do nějaké čarodějky a tu potom do konce života chrání. Do mě se otiskl vlastní otec, takže se ho už nikdy nezbavím. Ne, že by mi to vadilo. Je to totiž opravdu skvělý chlap…

Nakonec, si zasloužíte krátké shrnutí školy noci. Je to vlastně akademie, kam chodí všechny nadpřirozené bytosti, které mají větší potenciál, než ostatní zástupci druhu. Samozřejmě, že jich je víc, ale obyčejná, průměrná čarodějka, nebo upír bez daru se nikdy na školu noci nedostane. Já, ačkoliv nejsem namyšlená a nerada se chlubím, mám opravdu veliký a mocný dar. Jen jediná osoba v dějinách našeho druhu měla stejné nadání, jako já a že je to už pěkně dlouho a že to pěkně daleko dotáhla… Byla to velekněžna Neferet. Dnes k ní chováme úctu a modlíme se k ní jako ke svojí bohyni.

Jak já už se tam těším…

(Pohled Edwarda)

Fajn. Zase začínáme znova. Nové místo, nový dům, noví lidé, nová škola… Zkrátka všechno nové. Nevadilo mi to, ale zároveň jsem z toho nebyl nadšený. Popravdě řečeno bylo mi to úplně fuk. Alice a Rose, třeba byly nadšené. Londýn. Jaké krásné město… Emmett a Jasper byli mrzutí, protože tu nebyla téměř žádná zábava. Koupili jsme si nádherný dům u jezera a o nic víc jsem se nestaral. Alice nás určitě zase přihlásí na školu a my budeme jako blbečci znova opakovat střední… Proč? Jsme přeci upíři a navíc ne ledajací. Nejspíš jsme ta nejnadanější rodina v dějinách a vzhledem k tomu, že žijeme pohromadě, je to o to zajímavější. Upíři totiž mají zřídka kdy nějaký dar, a když už se nějaký projevý, většinou ho shrábne Aro. My však držíme při sobě.

Alice, má potrhlá sestra, má nadání pro vize budoucnosti a taky slyší to, na co právě dotyčný člověk myslí.  Jasper, její kluk, dokáže ovlivnit a vnímat pocity a náladu.

Dále žiju s Emmettem. Je to tak trochu slabá část, protože i přes to, že na světě pobíhá přes čtyři sta let a ve škole má samé výborné… Příliš inteligence nepobral a chová se jako děcko v pubertě. S ním chodí jeho přesný opak. Krásná, inteligentní, téměř vždycky vážná, blonďatá Rosalie, která ho pár posledních století krotí. Její úkol je totiž ohromě důležitý, protože Emm umí vymazat paměť a pokud by ho Rose nekrotila, nejspíš bych si nepamatoval, kdo jsem. Rosalie má nadání a cit pro dary ostatních upírů.

Esme, má matka, má smysl pro počasí. Je to vlastně taková meteorologická stanice. Přesně vždycky ví, jaké bude počasí - teplota, vítr… A když se opravdu hodně soustředí, tak to dokáže i ovlivnit.

Carlisle je můj otec. Jeho nadání je vskutku zajímavé. Už proto, že většina darů slouží spíše na obranu proti ostatním upírům, ale Carlisle má dar uzdravování. Nejenom, že dokáže lidské krvi odolat jako nikdo jiný, ale on pracuje v nemocnici a má dar léčení. Pouhým dotekem vám zahojí ránu, uvolní od bolesti nebo jednoduše zahojí zlomeninu. Jediné, co ho trápí je, že opravdu smrtelné nemoci, jako je rakovina, aids a další, odstranit nedokáže.

Nakonec, zůstávám já. Edward Cullen, navždy panic, který čte myšlenky. Fajn. Nejspíš, je to mocný dar, ale život je jednodušší, když nevidíte celý život člověka, jen když se na něj podíváte… Není to jako u Alice. Já si v mysli dotyčného listuji, jako v otevřené knize a můžu si přečíst vše, co ho kdy napadlo, co zažil…

„Edwarde, ty bys mohl psát román,“ uchechtla se Alice.

„Beru to jako poklonu,“ odvětil jsem a dál se věnoval mým úvahám.

Samozřejmě bych chtěla poprosit o komentáře... jedno slov, nebo smajlík ještě nikoho nezabylo a opravdu se mi potom hned líp píše...:D

Díky.

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gifted - Předmluva a Prolog: