Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gifted - 2. kapitola

19.06.2010 (18:30) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 941×

2. kapitola

(Pohled Sarah)

„Carmen?“ Můj hlas se s hlasitými ozvěnami rozlehl po velice rozsáhle knihovně.

„Ano, zlatíčko?“ ozval se laskavý hlas Carmen, přímo vedle mého ramena. Leknutím jsem nadskočila.

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat,“ usmála se. Co čekám? Vždyť je to upírka a ty sou od jakživa tichý… na rozdíl od toho, já jsem jenom obyčejná vrána. Teda, ne, že bych si stěžovala. Lítání je fakticky úžasný, ale kromě té drobnosti, že nestárnu a umím se proměnit ve vránu, jsem stoprocentní člověk…

„Ehm,“ vyrušila mě Carmen. „Poslala tě Heriet?“

„Rada,“ opravila jsem ji.

„Takže Heriet,“ usmála se a já lehce přikývla.

„No, takže… co potřebuješ vědět?“

„No, asi co nejvíc informací o té rodině?“ odpověděla jsem otázkou.

„Hm. Takže. Jmenují se Cullenovi, ale to asi víš.“ Přikývla jsem. „No, jsou to sice upíři, ale vlastně stejní, jako já. Přežívají na zvířecí krvi. No, myslím, že se jich nemusíš bát, ale občas dokážou být tvrdohlaví, takže na ně musíš jemně. Teda, pokud chceš, aby chodili na naši školu… a to ty chceš,“ usmál se a přitom kývla. Já jí to oplatila.

„Takže, nedostanu zvláštní moc, která mě bude ochraňovat?“ zeptala jsem se, se stopou zklamání v hlase. Pro každého byla pocta, když dostal propůjčenou kouzelnou moc…

„Ne, moc ti samozřejmě přidělíme,“ usmála se Carmen. Oddychla jsem si úlevou.

„Dva z nich totiž čtou myšlenky, takže bys to před nimi jenom tak neutajila…“ ušklíbla se Carmen a na okamžik zmizela mezi regály. Než však moje srdce stačilo udeřit podruhé, byla zpátky i s malinkou stříbrnou lahvičkou v ruce. Myslela jsem si, že je to pro mě (že díky tomu dostanu kouzelnou moc), ale nejspíš jsem se spletla, protože Carmen se z ní zhluboka napila a mě v nose začal štípat pach krve. No, tak jsem se sekla, no…

„Je jich sedm. Všichni mají nějakou moc, takže se měj na pozoru, i když si myslím, že by ti nikdy nic neudělali,“ podívala Carmen a já ji slepě poslouchala. Dozvěděla jsem se o všech schopnostech, které jednotliví členové rodiny mají… Taky jejich jména a přibližné povahy. Připadala jsem si jako detektiv FBI. Nakonec mi Carmen na krk pověsila nějaký přívěšek přivázaný na kožené šňůrce. Vypadal jako slunce a měsíc v jednom a byl ozdobený červenými kamínky. Moc se mi líbil, a když jsem se dozvěděla o jeho moci… zamlouval se mi stokrát tolik.

Jenom tak zhruba… Můžu díky němu ovládat myšlenky… To se hodí proti tomu… Ehm… Edwardovi a Alice, kteří umí číst myšlenky. Já si budu myslet, jak ho asi dostat na školu noci a on mi přitom bude číst to, jak se mi na něj sbíhají sliny… Taky umožním, aby mi nemohli věštit budoucnost. (Ano, chápete to dobře. Jeden, přesněji jedna z nich věští…) A ochrání mě to, jak před fyzickým, tak před psychickým útokem. Navíc budu mít neuvěřitelně vylepšené smysly...

Jo, a abych nezapomněla. Dokážu tak, jakoby oslnit a okouzlit každého tak, že si mě automaticky oblíbí.

Dobelhala jsem se na pokoj a tam s sebou plácla unaveně na postel. Snad ještě než jsem se dotkla hlavou polštáře, už jsem spala.

(Pohled Belly)

Seděla jsem u svého laptopu a ustavičně přemýšlela o Damonovi. Mimochodem… je ubytovaný v pokoji pro hosty. Nedokázala jsem odmítnout, už proto, že nemůžu odmítnou někoho, koho poslala samotná rada školy noci. Navíc proto, že je vážně k nakousnutí. Taky tvrdí, že je drak, takže určitě pěkně nažhavenej… Bells, na co to myslíš. Okřikla jsem se.

„Čarodějko?“ ozvalo se zaklepání na dveře.

„Hm?“ vstala jsem a odemkla dveře, do mého pokoje.

„Zamykáš se?“ pozvednul obočí.

„Jo, nikdy nevíš, kdo ti bude chtít prošmejdit pokoj,“ založila jsem si ruce na prsou. Damon okolo mě prošel a bezostyšně si lehnul na postel.

„Doufám, že to nebylo mířený na mě,“ udělal na mě psí obličej a začal si hrát s panem brumlou. (No, jo. Mám pojmenovanýho plyšáka. Ale je poslední.)

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Damon.

„Nijak!“ sykla jsem naštvaně a vytrhla mu ho z ruky.

„Sorry, jenom se ptám,“ rozhodil ruce a začal se zvedat z postele. Já teď seděla na posteli a on se procházel po mé komnatě.

„Co si vůbec chtěl?“

„Nudím se. Myslel jsem, že bys mi to tu třeba ukázala…“ pokrčil rameny a sprostě otevřel můj šuplík se spodním prádlem. Člověk by si myslel, že ho zase pěkně hned zavře, ale ne. On vytáhnul mojí (naštěstí) nejlepší podprsenku a začal si jí prohlížet. Hbitě jsem vyskočila a vytrhla mu ji z ruky. Hodila jsem ji zpátky a rázně zavřela zásuvku. On jenom zvedl nevině ruce a pokračoval v prohlídce.

„Hele, nejsi nějakej drzej?“ vypálila jsem, když otevíral už asi desátý šuplík.

„Ne,“ Odpověděl prostě a hrabal se dál.

„Fajn! Jdeme!“ okřikla jsem ho a za ruku ho táhla ven.

„Kam? Zrovna se mi tady začínalo líbit…“

„Ven, chtěl si to tady ukázat,“

„Dobře.“ Neprotestoval dál a nechal se vytáhnout před dům. Jenom jsem ještě šáhla po svetru a zabouchla dveře.

„Co to všichni máte s těma svetrama? Vždyť je duben.“

„Jo, ale patnáct stupňů,“ odsekla jsem a zamířila jsem si to na autobusovou zastávku. Čekala jsem, že se ke mně zařadí a půjdeme spolu, ale ono ne.

„Hele, budeš pořád chodit, takhle mi za zadkem?“ Zakroutil očima.

„To sou všechny ženský úplně stejný?“ poznamenal a zařadil se vedle mě.

„Co?“ prohodila jsem.

„Ále… nic,“ pousmál se a zastavil na zastávce.

„Fajn,“ poznamenal po chvíli trapného ticha. „Kam jedeme?“

„No, chtěls to tady ukázat, takže nejspíš do města,“ pokrčila jsem rameny. Vlastně jsem neměla páru. Vždyť tady, v tomhle zapadákově není ani pořádná restaurace. Natož něco, co by stálo za prohlídku… Nastoupili jsme do modře potisknutého autobusu a já zaplatila (Za oba! Neměl u sebe ani floka) jízdenky. Docela mi spadnul kámen ze srdce, když jsem zahlédla zuřivě mávající Jessicu.

„Jé, ahoj Bells,“ rozzářila se, jakoby mě neviděla půl století.  Přitom jsme se viděli ve škole a Jess se se mnou bavila možná, když se mě vyptávala na domácí úkol. Už delší dobu se ke mně chovala jako k cizí, ale teď? Jako bychom byly nejlepší kamarádky. Samozřejmě mi neunikl koketní úsměv a ustavičné mrkání po Damonovi.

„Ehm, kdopak je tvůj nový kamarád?“ prohodila jen tam mimochodem.

„Jmenuje se Damon a je to můj…“ Nějak mi docházely slova. Co jí mám proboha říct?

„No tak, Bells. Snad to už nemusíme tajit, ne?“ Nasadil naprosto upřímný šťastný a zamilovaný výraz. „Chodíme spolu. Už týden a máme výročí. Zrovna jdeme slavit,“ povytáhl obočí a ležérně mně objal okolo pasu. Potom si mě přitáhl blíž a jeho ruka se svezla až na zadek. Uniklo i lehké zavrčení. (Ne, normálně nevrčím, ale co nevidět budu ve společnosti vrčících a syčících upírů, takže musím nějak zapadnout.) Jess zvedla obočí, ale dál to nějak nekomentovala.

„Ehm. A kam vlastně jedeš?“ zazubila jsem se nevině.

„No, jedu za… mámou. A čeká na mě v… to je jedno. Už musím. Ahoj Bello.“ Nahodila falešný úsměv a rychle zmáčkla tlačítko, které se mačkalo, když jste chtěli vystoupit na zastávce na znamení… Jakmile vypadla, oba dva jsme propukli v záchvat smíchu.

„Ježíš, co tě to napadlo?“ chechtala jsem se a snažila se, co nejmíň nápadně sundat Damonovu ruku, z mého… ehm… pozadí.

On jenom lehce protočil oči. „Stačilo říct…“ pousmál se a ruku přesunul, asi tak o dvacet centimetrů víš. Co? Já myslela, že na mě nebude šahat vůbec…

„Ehm… řikám,“ zašklebila jsem se.

„Fajn,“ odpověděl a ruka zmizela.

„Ehm, kde vůbec vystupujem?“ Sakra! Já zapomněla vstoupit. Netuším, co mě mohlo takhle rozhodit, ale pravdou je, že jsme přejeli o nejmíň tři zastávky.

„Ehm… no…“

„To je v pohodě. Mám rád i les,“ odvětil a já si připadala, jako bychom si vyměnili role. Já byla ta nová a on mi to tady ukazoval. Došli jsme na určitou mýtinu, která ležela přibližně… No, ehm… Šli jsme asi tak půl hodiny rychlou chůzí na… rovně a dorazili jsme se. (Světové strany neumím. Přiznávám.)

„Tak, co podniknem?“ Pokrčila jsem rameny a Damon se vševědocně usmál. Ten úsměv, však nevěštil nic dobrého…

„Máš ráda výšky?“ zeptal se záhadně. Neurčitě jsem přikývla.

„Fajn,“ zvolal a já v tu chvíli ztratila pevnou zem pod nohama. Měla jsem co dělat, abych zadržela hysterický výkřik, který se mi neodbytně rval z hrdla. Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že křečovitě svírám víčka. Postupně jsem oči otevřela a naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Vznášeli jsme se dobrých dvacet metrů nad zemí a já byla usazená mezi obrovitánskými křídly, rudo – černého draka.

„Páni,“ vydechla jsem a pro jistotu se pevně zachytila o výběžek na zátylku. Nejspíš měl sloužit jako roh nebo co.

„Hustý, co?“ zachechtal se Damon… Nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„Ty takhle můžeš mluvit?“ Odpovědí mi bylo opravdu hlasité zachechtaní, které šlo přímo od srdce.

„Co je na tom k smíchu!“ vztekala jsem se

„Ale nic… Vlastně mluvit nemůžu, ale když jsme takhle spojení… slyšíme si navzájem myšlenky,“ přiznal Damon a zadusil další výbuch smíchu. Zrudla jsem, když mi konečně docvaklo, co řekl. Slyší moje myšlenky… Sakra! A já na něj myslím, jako na sexy, nažhavenýho… Ne! Už zas…

„Klid, Bells. Stejnak si průhledná jak… Radši nic,“ propukl v další záchvat smíchu.

„Chci dolů,“ zavelala jsem a založila si ruce na hrudi.

„S potěšení má paní,“ odvětil a prudce klesl dolů. Lekla jsem a co nejrychleji vrátila ruce na zátylek.

(Pohled Edwarda)

„Edwarde,“ zavolala si mě má trpasličí sestra s vážným výrazem, ačkoliv v myšlenkách převládala pobavenost.

„Co?“

„Nechceš mi něco říct?“ našpulila pusu. Na co sakra naráží?

„Mám na mysli tu holku. Sarah,“ upřesnila a mě začalo svítat.

„Aha, tahle… No, seznámili jsme se a je docela fajn,“ pokrčil jsem rameny. Až vzápětí jsem si uvědomil, k čemu jsem se právě přiznal… Ještě nedávno jsem prskal, jak nepotřebuju nikoho… a teď? Přiznám se, že se mi líbí holka, která mě jednou oslovila na parkovišti.

„Alice, já…“ začal jsem se obhajovat, jenomže ona mi skočila do řeči.

„V pohodě… mě se zdá v pohodě,“ pokrčila rameny a vypařila se dřív, než jsem stačil něco namítat. Pokrčil jsem rameny a odešel do svého pokoje. Lehnul jsem si na pohovku a podrobil se hudební terapii, které jsem podroboval čím dál, tím víc častěji.

„Ehm, Edwarde?“ zavolala mě v myšlenkách Alice, přibližně o jednu, dvě hodinky později. Sešel jsem dolů a tam zůstal stát… no, jak solný sloup.

„Sarah? Co… Co tady děláš?“ vysoukal jsem ze sebe a oči zapíchnul do osůbky, která stála za dveřmi. Na tváři jí hrál  zářivý úsměv. Vůbec jí nevadilo, že je úplně mokrá od deště, který tady, v Anglii řádil, celkem běžně.

„Ahoj Edwarde. Když si odešel, všimla jsem si, že ti vypadl sešit, tak jsem si říkala, že bys ho chtěl vrátit. No, zítra píšeme písemku, tak jsem myslela, že by ses chtěl učit…“ Co? Jak mi mohl vypadnout sešit?

Jo tak vypadnul… určitě omylem. Viď? Bráško,“ utahovala si ze mě Alice a já jí probodnul vražedným pohledem.

„No, díky… To je od tebe milé,“ přemohl jsem se k úsměvu a strnule si od ní převzal sešit na… biologii. Zadíval jsem se jí do očí a s překvapením zjistil, že mi připadá milá a sympatická, hezká a… snad i trochu sexy… Už jsem se chystal zavřít za ní dveře, ale to nedopustila Alice a tentokrát jsem si od ní vysloužil vražedný pohled já. Hodil jsem po ní nechápavý výraz.

Copak jí necháš moknout venku? Takhle? Edwarde… okřikla mě a já jsem si začal chystat, co řeknu Sarah. Ten malý trpaslík, mě však předběhl.

„Sarah, nestůj venku. Musí ti být hrozná zima. Pojď dovnitř a já ti uvařím čaj a dám ti něco suchýho na sebe,“ zaplavila jí Alice sladkýma řečičkama a mě si přestaly totálně všímat. Sarah se nenechala dvakrát pobízet a už se tetelila na našem gauči a usrkávala horký kafe.

„Díky, je to od vás hrozně milý,“ děkovala a očima těkala po všech přítomných. Jakoby je znala… nebo spíš neznala… Došlo mi, že bych jí asi měl představit.

„Ehm, Sarah… Moji sestru Alici už znáš,“ poukázal jsem na tu malou trpaslici a Sarah lehce pokývla. „Emmett,“ přejel jsem prstem a i pohledem na mého velkýho, malýho brášku. „Rosalie, Esme – moje matka a její manžel Carlisle. Ehm. Ještě chybí Jasper, ale ten… no… právě si něco zařizuje,“ ukončil jsem představování a nechal je, aby se všichni seznámili. Podíval jsem se na Sarah a zdálo se mi, že se lehce ušklíbla, když jsem se zmínil o Jasperovi a o… No, to je jedno. Jakoby věděla, kde ve skutečnosti je. I když, to byla samozřejmě hloupost.

„Sarah?“ vyrušila všechny Alice.

„Hm?“

„Musí ti být zima, nechceš půjčit něco na sebe?“ vypískla Alice a nikomu neuteklo jisté nadšení, které rozhodně neskrývala, když se jí naskytla příležitost oblékat. Většina přítomných zvedla oči v sloup a Sarah přijala.

Po pár minutách u nás doma zavládla opravdová pohoda. Jakoby Sarah patřila k nám a mi před ní neskrývali, jedno celkem zásadní tajemství. Všichni jsme se smáli, povídali si… Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že už bude půl jedenáctý.

„Jé, Sarah. Nebudou tě vaši shánět?“ podotkl jsem mezi řečí. Ona se na mě nechápavě podívala, ale nakonec jakoby se vzpamatovala, prohlásila.

„No, vlastně asi jo… Všem vám moc děkuju za úžasný večer, ale už budu muset jít,“ usmála se.

„To je v pořádku. Kdykoliv tě rádi zase uvidíme,“ pronesla laskavě Esme a Sarah cosi problesklo v očích. Její myšlenky, však byli nijaké. Myslela na to, co říkala…

„Děkuju, Esme. Beru Vás za slovo,“ ušklíbla se a vydala se směrem ke dveřím. Už je pomalu otevírala, když v tom se ještě zasekla a podívala se na svoje, vypůjčené šaty.

„No, vlastně bych vám nejdřív měla vrátit tohle…“

„Ne, nech si je… ber to jako dárek od nové kamarádky,“ ušklíbla se ďábelsky Alice.

„Hm, tak dík,“ odvětila a nadobro zmizela ve tmě, šeru a dešti.

Taky si jí mohl odvíst. Vyjela na mě Rose v myšlenkách. Nevšímal jsem si toho a přestoupil k oknu. Chvíli jsem pozoroval, jak mizí mezi stromy a užíval si poslední závany její vůně. Když v tom… Náhle po ní nebylo ani památky. Pořádně jsem se podíval mezi stromy, ale jakoby se vypařila… Hm, třeba na mě leze stařecká mentalita… No nic. Přestal jsem se tím zabývat a vydal jsem se vstříc společenskému večeru (a noci) se svou rodinou.

Autor: Tynkaul (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gifted - 2. kapitola: