Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gifted - 1. kapitola

18.06.2010 (12:30) • Tynkaul • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1261×

1. kapitola

(Pohled Belly)

„Bello?“ Leknutím jsem nadskočila a otočila se za známým, povědomým hlasem.

„Jé, Marku!“ rozzářila jsem se. Stál tam můj bývalý a tak trochu současný kluk. Byl absolutně nádhernej, jenomže před půl rokem odjel do Anglie a měl tam zůstat dva roky… překvapilo mě, že je tady už těď.

„Nechtěla by ses projít?“ Pokrčil rameny a poodstoupil dva kroky. Nejspíš, abych mohla seskočit z mé oblíbené jabloně, která rostla přibližně kilometr od našeho domku na okraji Forks. Rostla sama, na louce, kde široko daleko nebylo nic a po okrajích jí lemoval hluboký les. Jedním směrem se vlastně vyskytovala lesní cesta, která vedla k našemu domku, ale jinak tady byl klid. Seskočila jsem a spolu s Markem jsme se vydali na procházku jednou z mála jasných, chladných nocí.

„Takže… dlouho jsme se neviděli,“ mluvil potichu Mark a já se trochu otřásla. Nebylo to zimou, nýbrž jeho nádherným hlasem. Opravdu jsem ho dlouho neslyšela a musím přiznat, že byl naprosto dokonalý…

„Je ti zima?“ zeptal se a zároveň si začal sundávat bundu, kterou mi přehodil přes ramena.

„Díky,“ špitla jsem.

„Takže, co budeme dělat,“ rozzářil se najednou.

„Nevím,“ přiznala jsem a byla nucená se usmát. Mark mě chytil za ramena a zatočil dvacet centimetrů nad zemí. Oba jsme propukli v hlasitý smích.

„Chyběla jsi mi,“ zaječel do ticha, když už jsme leželi na louce ve vřelém obětí.

„Ty mě taky,“ přiznala jsem a překulila se na jeho hrudník. Objal mě, a pak jsme prožili nádherný večer, strávený povídáním, smáním a líbáním. Přibližně o půl druhé ráno se mu začalo chtít spát, tak jsem ho vyprovodila domů. Věděl, že toho nikdy moc nenaspím. Jenomže, já toho nikdy nenaspím nic a to, kromě táty nevěděl nikdo.

Je to, takový můj dar nedar. Když jsem vám vyprávěla o vysokém potenciálu a mocném daru… tohle nebyl jeden z nich. Tedy, nejspíš. Tatínek si myslel, že příčina toho, že nespím, leží hluboko v mých dějinách.

Asi tak před dvěma sty lety se s mojí… nějakou pra pra… babičkou, zapletl jeden upír. Protože upíři nikdy nespí, táta si myslí, že jsem po něm tuhle vlastnost podědila. Jsem za to ráda, ale někdy je to dost nuda, když jsem jediná široko daleko, která nespí… Mezi mé opravdové dary patří ovládání živlů. Země, ohně, větru a vody. Jenom jediná osoba v našich dějinách to dokázala. Byla to Neferet, velekněžka, která radikálně ovlivnila celou naší minulost… Ona tedy uměla ovládat ještě měsíc, ale to už mi opravdu hlava nebere.

Zalezla jsem do svého pokoje a zapnula notebook. Z vedlejšího pokoje se jenom ozývalo mělké chrápání a v kleci na komodě oddechoval Lery. Moje andulka. Chtěla jsem si ho s sebou vzít do školy noci, jenomže už je starý a navíc je tam až moc koček, které by si ho stoprocentně daly k večeři…

Do vyhledávače, jsem zadala Škola noci. Jasně. Nevyjedou Vám tam oficiální stránky. Pro lidi je škola noci jenom vymyšlený mýtus, ale nějaké informace založené na pravdě tam jsou.

Talisman. No jo. To mě nenapadlo. Každá čarodějka, která jde na školu noci, si musí pořídit talisman, který jí bude ochraňovat místo strážce, v mém případě táty. Navíc mi bude zabraňovat stárnutí. Každá čarodějka, která se na školu noci dostane, je totiž mimořádně ceněná a tím pádem si jí rada snaží udržet, co možná nejdýl…

Zadívala jsem se na kalendář. 23. dubna. Přesně za měsíc, už budu na škole noci. Jupí.

(Pohled Edwarda)

Vracel jsem se ze své noční procházky a zastihl jsem svojí rodinu v ponuré náladě. Ani jsem nepotřeboval vysvětlení. Alice, nákupy, škola. Jak jinak.

„Ahoj rodinko! Copak tahle ponuře.“ Za odpověď se mi dostalo několik vražedných pohledů. No, co. Poškádlit jsem je musel.

„Fajn,“ zamručel jsem a vydal se do svého pokoje. Zasedl jsem za klavír a lehce udeřil do první klávesy. Zaposlouchal jsem se do myšlenek ostatních a zaslechl, jak se všichni uvolnili. Má hudba je vždycky uvolnila.

Po pár minutách jsem zaslechl svojí sestru, jak si to rázuje ke mně do pokoje. Vytrhla tam a hodila po mě několik kusů oblečení. Nechápavě jsem na ní zíral.

„No, co! Jedeme na nákupy!“ zavýskla a hrnula se k další oběti, která pojede nakupovat. Po pár minutách jsem byl nacpán do auta a nucen jet rychlostí 180 km/h po dálnici. Vystoupili jsme a čekali před vchodem. Alice totiž neodhadla čas a my tam stáli půl hodiny před otevřením… Stáli jsme tam, jako telata. Zkuste si to představit. Parkoviště, na kterém by v pohodě přistál boeing a uprostřed naše povedená rodinka, která čeká na otevření.

Jakmile se otevřely dveře, Alice nás nacpala do prvního butiku s oblečením. První oběť byl Jasper. Stál chudák v kabince a ostatní mu dělali věšák a Alice nosiče. Další byla Rose, Emmett a nakonec Já. Esme odmítla jet a Carlisle se vymluvil.

Nákupní centrum jsme opustili, až když nás vyprovodila ochranka. Ten malinký shopaholik, totiž odmítal opustit krám i po zavíračce. Přesto, jsme se stali váženými hosty a byli jsme srdečně vítaní k další návštěvě. Popravdě jsem se ani nedivil. Udělali jsme jim tržbu, jakou udělá normální člověk za rok…

Doma jsme si udělali celkem společenský večer. Já s Carlislem jsme si zahráli šachy. Emmett neustále žadonil o, člověče nezlob se, ale každý s ním odmítal hrát. Emm, totiž neuměl prohrávat, ale zároveň nikdy nevyhrál. Blbá kombinace… Alice mezi námi lítala a představovala si nás v novém oblečení. Rose si lakovala nehty a ostatní se zabrali do televize. Byl to celkem fajnový večer. Ráno se mělo jít do školy, a tak jsme si chtěli užít poslední volný den.

Ráno, když jsem se zvedl ze svého křesla, kde jsem po zbytek noci poslouchal své oblíbené písně, jsem si obléknul oblečení, které mi přichystala Alice, a vydali jsme se do školy.

Tam to probíhalo, jako obvykle. Každý na nás zíral, myšlenky většiny holek byly nechutné a já se podrobil prvnímu zkoušení, kterým se mě každý učitel chtěl proklepnout. Alice, se nová škola vůbec nelíbila. Zjistili jsme totiž, že jsou povinné školní uniformy. Protože jsme tu byli první den, dali nám výjimku. Všichni, jsme z toho samozřejmě měli vánoce, vidět zkroušenou Alice.

Stačilo se ale podívat na její vizi, úsměv přešel. Viděl jsem, jak se chystá naše nové uniformy vylepšit tak, že budeme... no, raději nic.

„Na to, ani nemysli,“ vyjel jsem na ni.

„Proč, jako?“ zašklebila se a zabouchla dveře. Zavrčel jsem a ani si nevšiml mladé dívky, která stála sotva půl metru za mnou. Zděšeně se na mě podívala.

„Ty vrčíš?“ zvedla obočí a já se podíval do jejích myšlenek. No, možná je k sežrání, ale asi to nebude mít v hlavě úplně v pořádku. Přemohl jsem se k úsměvu.

„Jo, takový sourozenecký škádlení.“

„Aha,“ podotkla. Fajn, tak třeba bude vtipnej… No, nějak rychle změnila názor, panenka.

„Jsem Sarah,“ představila se a vyloudila roztomilý úsměv.

„Edward,“ usmál jsem se taky. Ona se lehce začervenala.

„Já vím,“ zamumlala si pod imaginární fousy.

„To je fajn,“ odpověděl jsem, přestože jsem to neměl slyšet. Ona zčervenala, jako rajče. Sarah, nedějel ze sebe vola… Ten úsměv je boží. Ještě jsem ho prohloubil a snažil jsem se nevnímat další její myšlenky. Křičela na sebe v myšlenkách a mě to přinutilo k úsměvu.

„Takže, Sarah. Do jakého chodíš ročníku?“ pokusil jsem se navázat nevinnou konverzaci.

„Do prváku,“ pípla. Aha, takže jako já.

„Hm, třeba budeme mít nějaký společný hodiny. Rád bych tam někoho znal…“ Pokrčil jsem nevinně rameny. Máme spolu tři hodiny týdně. Dva dějepisy a literaturu. Pomyslela si. Nic jsem neřekl a vydal se ke svému autu.

***

O několik dní zpátky

(Pohled Sarah)

„Mňauf,“ ozvalo se nabroušené protestování Megie. Je to moje děsně nafoukaná kočka. Vždycky, když začne protestovat, znamená to, že se někdo blíží… Automaticky jsem se vydala ke dveřím. Otevřela jsem je přesně ve chvíli, kdy se Damon chystal zaklepat.

„Sakra. Ty mě děsíš,“ vyjeknul a uhnul z cesty.

„To jsme dva,“ poznamenala jsem a tázavě se na něho podívala.

„Rada má pro nás prácičku. Nejspíš,“ usmál se a nabídl mi rámě. Okatě jsem odmítla a jedním rychlým pohybem jsem vzala z věšáku svetr.

„Je duben,“ vytáhl obočí. Nejspíš mi chtěl naznačit, že je svetr zbytečný.

„Teploměr ukazuje něco jinýho,“ zašklebila jsem se a zabouchla dveře. Pokrčil rameny a vydal se za mnou. Popravdě, připadala jsem si, že mám osinu v zadku.

„Ehm, musíš mi jít přímo za zadkem?“ vyjela jsem.

On se ušklíbnul. „No, dobře se na něj kouká… Fajn.“ Spokojeně jsem se zašklebila a nechala Damona, ať se zařadí vedle mě. To už jsme vycházeli z budovy a do mě se opřel silný poryv větru. Navlíkla jsem si svetr a nevšímala si Damonových poznámek. Po pár minutách jsme konečně došli před hlavní budovu, ve které zasedala rada.

Rada školy noci je asi tak stejně důležitá, jako žáci sami. Radě zastupují čtyři hlavní kněží a další čtyři rádci. (Neméně důležití. Rozdíl je v tom, že kněží si berou poslední slovo, o kterém rozhodují všichni společně…)

Vešli jsme dovnitř a počkali na Marii (velice sympatickou sekretářku), až nás uvede.

Vešli jsme přímo do sálu a oba dva jsme se lehce uklonili. Rada nám poklonu oplatila. Nakonec se ozvala Heriet. (Je to čarodějka a zároveň jedna ze čtyř hlavních kneží. Taky jediná žena, která radu zastupuje.)

„Damone, Sarah,“ pokývla hlavou a tím dala znamení, abychom zvedli hlavu a přistoupili.

„Jistě tušíte, že pro vás máme menší práci… Začneme u Damona.“

„Jak jinak,“ poznamenal Damon tak tiše, že jsem to mohla slyšet jenom já. A taky nejspíš Loren (upíří zástupce rady).

„Damone. Do naší školy přijde jedna hrozně nadaná čarodějka, která by se k nám měla přidat už příští měsíc. Nemá ale žádný zkušenosti, takže jsme si mysleli, že bys jí mohl píchnout…“ Všichni, kromě Lorena, kterému to nepřišlo, se lehce usmáli nad jeho proslovem. Nikdy se neuměl příliš vyjadřovat…

„Fajn, jak se jmenuje?“ zeptal se Damon a stiskl rty.

„Isabella Swan,“ promluvila zvučným hlasem Heriet. Viděla jsem, jak Damon zbledl. Já ostatně taky. Každý, kdo někdy navštívil školu noci, znal proslulou rodinu Swanových… Velice nadaná rodina, to jo, ale spíš byla známá, jako „ta, co dala upírovi.“ Nikdy se to výslovně nezakázalo, ale bylo to asi jako… nevím, jako co, ale zkrátka se to nesluší. Jakoby jste přišli do divadla v montérkách,nebo na golfové hřiště bez límečku, jenom o dost horší.

„Jestli máš nějakej problém s tim, že...“ Přidal se Loren. Damon rozhodně zakroutil hlavou.

„Naopak… těším se, a jak,“ ušklíbnul se a nenápadně do mě strčil. Bože, ten je…

„Sarah. Pro tebe máme o něco složitější úkol.“ Rozezvučila se Heriet. Semkla jsem rty a očekávala úkol, asi tak jako ránu bičem. Vždycky jsem měla smůlu, takže jsem nečekala nic dobrého…

„Jde o jistou, velice nadanou rodinu, která ale bohužel o existenci naší školy neví. Moc pro nás znamená, a proto tě rada žádá, abys je přivedla.“ Fajn, to samo o sobě by tak hrozný nebylo, takže jsem nic neřekla a čekala, až Heriet svůj proslov dokončí.

„Je jich sedm a jmenují se Cullenovi,“ pokračovala Heriet a mě se pomalu začínalo stahovat hrdlo. Sedm. Jasně. Rovnou mě mohli poslat pro celé město… něco mi ale říkalo, že to ještě není konec.

„Rada se rozhodla ti propůjčit moc, která tě v případě nebezpečí ochrání. Jsou to totiž upíří.“ Dokončila Heriet a mě se udělalo mdlo. Upíři! Sakra! Všichni z nich mají respekt a já jich mám přivést hned sedm… Né!!!

„Ups,“ šťouchnul mě Damon a viděla jsem, jak se pousmál. Někdy mě štve, jak dokáže být škodolibý…

„Takže, Sarah. To hlavní už víš. Na cestu se vydáš zítra ráno a informace, které budeš potřebovat, ti opatří Carmen. Dnes večer jí stoprocentně zastihneš v knihově,“ usmála se Heriet a tím mi dala jasně najevo, že tady už jsem skončila. Poděkovala jsem, uklonila jsem se a společně s Damonem (za zadkem!) jsem se vydala pryč.

(Pohled Belly)

Ráno, ačkoliv se mi ani trochu nechtělo, jsem se vypravila do školy. Měla jsem plnou hlavu školy noci, takže soustředit se na matiku nebo angličtinu… Vůbec.

„Uááá,“ zaječela jsem, protože se mi před obličejem náhle vynořila čísi obrovitánská ruka. Párkrát jsem zamrkala a konečně mohla začít vnímat.

„Země volá Bellu,“ šklebil se táta.

„Ježíš, tys mě vyděsil. Co tady děláš?“ ptala jsem se táty. Podle mého by měl být už hodinu v práci…

„No, jdu do práce, ale spíš, co tady děláš ty?“ usmíval se táta. Vypadal, jako měsíček na hnoji.

„Ehm, jdu do školy,“ poznamenala jsem.

„Bello, je půl sedmý ráno. Třeba se něco změnilo, ale podle mého škola začíná v osm a ty to máš autem deset minut…“ usmíval se táta a já si zaujatě prohlížela displej mobilního telefonu. Přísahala bych, že ještě před chvílí, tam bylo o hodinu víc… Sakra, já jsem nějaká divná.

„No, potřebuju si ve škole ještě něco dopsat,“ zalhala jsem. Nestála jsem o další tátovo kázání, jak je škola noci sice krásná, ale zatím se musím soustředit na přítomnost…

„Jo, jasně,“ zašklebil se táta, ale dál to nějak nekomentoval. Popadla jsem lehkou jarní bundu a vydala se do mého černého miláčka. Všichni mi ho záviděli. Nastartovala jsem a pomalu se vydala kupředu. Ve škole jsem samozřejmě byla asi tak o hodinu dřív, než byla třeba, takže jsem se ještě vydala do nedaleké kavárny.

„Ahoj, Taylor,“ pozdravila jsem mile servírku, se kterou jsem dřív opravdu hodně kamarádila. Byla o pár let starší, ale stejnak se s ní úžasně kecalo…

„Nazdar, Bells,“ rozzářila se a automaticky mi přinesla velký kafe s mlíkem.

„Dík,“ poznamenala jsem a zhluboka se napila.

Taylor si přisedla. „Tak, povídej. Co je novýho?“ spustila, ale ke slovu mě téměř nepustila. Neustále mlela a Jackovi, kterého potkala v kině… když se to hodilo, tak jsem kývla, nebo řekla hm, ale jinak jsem jenom seděla a pila kafe. Popravdě řečeno, ani mi to nevadilo. Na chvíli jsem se aspoň dostala na jiný myšlenky a nemusela myslet na školu noci. (I když jsem netušila, co je na tom špatnýho.)

„Taylor, moc ráda jsem se s tebou zase po dlouhý době sešla, ale už mi začíná škola, takže budu muset jít,“ omluvila jsem se a z kapsy vylovila nějaké drobné.

„Díky, Bello. Zase se někdy stav,“ usmála se a na rozloučenou mě objala. Opravdu jsem nebyl ten typ, co se objímá a pusinkuje (mám na mysli holky, kamarádky)… no, co. Alespoň jsem jí udělala radost.

Do školy jsem dorazila akorát včas. První hodinu byla angličtina a zjistila jsem, že jsem nejspíš přišla o nějaký večírek… polovina spolužáku totiž spala. Sranda byla, když se je profesorka snažila probudit. Nejdřív vyzkoušela typické ticho. Znáte to. Pomalu usínáte, nevnímáte, ale když ve třídě zavládne ticho, raději zvednete hlavu a přiblble se díváte na učitelku… To, však nepomohlo. Potom zkusila bouchání do stolu. Zase nic. Nakonec zařvala, dloubala do spáčů… a výsledek? Probudila zhruba tak deset procent spící populace ve třídě.

Nejdřív si musela připadat neuvěřitelně trapně, ale nakonec to přešla a látku vykládala těm, co úspěšně držely víčka otevřená. Já samozřejmě takový problém neměla.

Domů jsem se vydala neuvěřitelně nervózní. Netušila jsem čím to je, ale zkrátka to tak bylo.

Zajela jsem na příjezdovou cestu a musela si pořádně zanadávat. Těsně před nájezdem na naší příjezdovou cestu, se totiž postavil nějakej debílek v černým Lamborginy. Nedošlo mi, co tam asi dělá. Vystoupila jsem a se zrakem zabořeným do země jsem nadávala na toho blbce. Náhle jsem však do něčeho nebo spíš do někoho nabořila. Strnule jsem zvedla hlavu.

„Ahoj,“ pozdravil mě nějaký kluk. No, mohl být o rok, o dva starší než já. Jinak byl neuvěřitelně sexy a…

„Ehm… Ty si?“ zeptala jsem se rozpačitě.

„Ten debil.“ Poukázal prstem a na toho černého fešáka, který stál zaparkovaný na ulici.

„Aha,“ hlesla jsem a měla v plánu zalíst do domu.

„Počkej, čarodějko,“ zachytil mě za ruku. Čarodějko? Co je to za člověka? Zabodnula jsem do něj svoje pronikavě hnědý oči.

„Jsem Damon,“ zazubil se. „Poslali mě ze školy noci, abych ti prý vysvětlil, co bude potřeba… Abys tam nepřijela úplně dutá,“ dodal šeptem a pokrčil rameny. Ten škleb, co předvedl, byl neuvěřitelně sexy. Téměř jsem si nevšimla, že mě uráží…

„Fajn, ale já nic vědět nepotřebuju. Dík,“ ušklíbla jsem se a vyškubla mu ruku ze sevření.

„Hej, čarodějko. To je možný, ale já tady stejnak budu muset zůstat. A když nebudu poučovat já tebe, můžeme si obrátit role. Co ty na to,“ zakmital obočím a mě chvíli trvalo, než mi došlo, co tím myslel.

„Ehm. Tak za prvý: Nejsem čarodějka. Mám taky jméno,“ založila jsem si ruce v bok a měla jsem co dělat, abych neroztála pod tím jeho sexy poloúsměvem.

„Jasně, čarodějko,“ poznamenal. „Teda… promiň, Bello,“

„To už je lepší,“ kývla jsem.