Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - bonus (6. a 7. kapitola)

03.09.2010 (07:15) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1187×

Aro:

Afton právě podával hlášení o výpravě do Somálska, kde bylo opět zapotřebí pár upírů trochu usměrnit. Vlastně víc než pár. I proto s sebou měl větší skupinu. Nebylo to poprvé, co se tam někdo utrhl z řetězu. Když jsou daleko od Itálie, připadají si nepostižitelní. Vyhlazení dvou klanů by těm ostatním mělo ale zase na chvíli ukázat, jak se mají chovat.

V tom se Chelsea a Santiago bez zjevného důvodu v křečích sesunuli k zemi a za zoufalého lapání po vzduchu naprázdno dávili. Štěstí, že jídlo mělo teprve dorazit. Ostatní se zmateně snažili zjistit, co se děje, ale mě stačil jeden pohled. Asi v polovině cesty mezi dveřmi a našimi trůny bylo místo, kde se zvláštně chvěl vzduch, a kam jsem se nedokázal podívat, aniž bych měl pocit, že mi někdo nacpal ruku do krku, chytil všechny mé vnitřnosti a snažil se je i s jejich obsahem dostat ven. Příšerný pocit. Rozhodně dost na to, abych se spokojil s jediným pokusem. Dar, který vás učiní prakticky neviditelným. Taková moc. Bože, to by bylo snad ještě lepší než věštění Alice Cullenové.

Nevšímal jsem si pocitu hnusu, který se šířil místností, ani toho, jak rychle se před ním někteří snažili schovat u stěn. Zaměřil jsem se na to, zjistit o našem podivuhodném hostu co nejvíc. Zvučným hlasem jsem ho přivítal. Musel jsem dokázat, že o něm vím. Že nejsem jeden z těch pošetilců, kteří stále vypadali, jako by se báli, že nám sem někdo hodil granát s otravným plynem.

Přirozeně, že jsem nečekal, že by svůj dar stáhl (to by musel být blázen), ale stejně jsem to musel zkusit. Vážně si získal mou pozornost. Studoval jsem tu jeho „bublinu“ ze všech úhlů. Byla opravdu tak neproniknutelná, jak se zdála?

Zatím co jsme konverzovali, dával jsem dohromady plán. Nechám Jane vyzkoušet, jak mocný ten jeho dar doopravdy je.

Když se zmínil o tom, že chce kromě nás poznat i ji, nahrál mi na smeč. Usmál jsem se: „Jane, zlatíčko…“

Pokynul jsem rukou, aby předstoupila a jí stačil jediný pohled, aby pochopila, jak bude tahle komedie pokračovat. Tvář se jí křivila odporem, ale hrála podle mě. Zajímalo by mě, jestli věděla, o kom to mluvil, nebo střílela naslepo, když říkala: „Byla ve špatnou dobu na špatném místě.“

Tahle věta platila o většině potrestaných. Málokterý z nich se skutečně provinil tak hrozně, aby si zasloužil smrt. Někdo ale musí sloužit jako exemplární příklad.

Jane dodala: „A za to se platí.“

Podívala se na mě, zda souhlasím a já s úsměvem přikývl. Je čas vyzkoušet, jak neproniknutelný ten jeho dar doopravdy je. Se zájmem jsem sledoval, jak přemohla odpor, který způsoboval jeho dar, a podle jeho výkřiku jsem usoudil, že Janin dar funguje. Moje uspokojení trvalo přibližně tři vteřiny – než se k zemi zhroutila i Jane. Vlna nevolnosti, kterou k ní vyslal, byla téměř viditelná. Nedokázala proti ní bojovat a okamžitě přerušila působení svého daru. Měla starost, jak zastavit vlastní dávení.

Úžasné! Jeho dar zřejmě funguje jako štít víc, než jsem si myslel. Nemohl být schopen vyvolat tu vlnu vědomě. Bolest, kterou Jane simuluje, je natolik agonizující, že je mozek zcela paralyzovaný.

Neodolal jsem drobnému bodnutí: „Ale to je velmi zajímavé. Zdá se, že Isabella Cullenová není jediná, kdo se ti dokáže postavit, má drahá.“

Otočil jsem se trochu k místu, kde stál a prohodil: „Mohl bys nám aspoň prozradit své jméno, tajemný hoste, když naše už znáš?“

Fred. Zrůda Fred, jak dodal. Pobaveně jsem se usmál. To docela sedí. Je mi sympatický. Ponořil jsem se do myšlenek a ani jsem nevnímal, že si mumlám nahlas. Po pár vteřinách jsem se rozhodl. Mí bratři poznali, na co myslím. Jak jinak – známe se přece tak dlouho, že nám stačí drobný náznak a víme, na co který z nás myslí podobně, jako kdybych použil svou moc. Marka bylo nemožné ohromit - jako vždy, to Caius se zpátky nedržel: „To nemyslíš vážně…“

Šlehl jsem po něm pohledem. Neměl by zapomínat, kdo tu má hlavní slovo. Na trůnech sice sedíme tři, ale já jsem ten, kdo doopravdy vládne. Moje rozhodnutí nebude nikdo zpochybňovat. Ani on ne. Tím spíš, že nejsme sami. Okamžitě si svou chybu uvědomil a stáhl se.

Zvedl jsem se a prohodil jsem: „Frede, chtěl bych si s tebou promluvit o samotě.“

Moje verze slova samota byla samozřejmě trochu odlišná od jejího opravdového významu. Nehodlám s ním jít bez ochrany – to znamená bez Renaty. Vyšel jsem do vábícího sálu (jak jsme mu škádlivě přezdívali) a Fred mě po chvíli následoval. Chtěl si být pravděpodobně jistý, že nechystáme žádnou past. Ušklíbl jsem se trochu – bez mého povolení by si to nikdo nedovolil. A pokud bych ji plánoval já, nikdy by ji neodhalil, dokud by nesklapla.

Požádal jsem o zmírnění jeho daru. Chtěl jsem vědět, jak bude reagovat a jestli to dokáže. Příjemně mě překvapil, když svůj dar stáhl jen do své těsné blízkosti. Neustálý boj s nevolností by mi asi znemožnil zeptat se na vše, co jsem chtěl vědět. Navíc jsem cítil, že problém má i Renata. Zvracející ochránce by mi byl k ničemu, pokud by se Fred rozhodl zaútočit. Takhle to bylo rozhodně lepší. Byl jsem dokonce schopný vidět jeho vysokou siluetu, napovídající, že je svalnatý.

Zeptal se na Renatu, a tak jsem mu vysvětlil její úkol. Kdykoli jsem byl ve společnosti, stála u mě, a tak jsem se naučil její přítomnost prakticky nevnímat. Byla svědkem několika důvěrných hovorů a nikdy se ani slovem nezmínila komukoli jinému, o čem jsme hovořili. Pravidelně jsem ji kontroloval. Trest, který by přišel, si nejspíš uměla představit. Postaral bych se, aby už neřekla nikdy nikomu ani hlásku.

Navrhl jsem, abychom se prošli. Fred byl beztak jistě zvědavý na hrad a zmenšilo se tím riziko, že nás bude někdo poslouchat. Nehodlal jsem dát nikomu do rukou trumfy.

Renata šla první, pak já a Fred pár kroků za námi. Usoudil jsem, že jsem ho napínal dost ohledně důvodu téhle „schůzky“.

To, co jsem mu řekl, byla v podstatě pravda. Jsem sběrač talentů a cenu pro mě mají jen neotřelé osoby, které nenudí. Takový byl i Carlisle Cullen. Čas od času se mi po něm zasteskne. Byl tak chytrý a neotřelý… A přesto jsem neváhal jeho rodinu před pár měsíci málem zničit. Přesně, jak jsem řekl Fredovi – byli hrozbou.

Ta Janina individualistická akce mi ale ležela v žaludku. Přisvojila si trochu moc pravomocí. Neměla právo dávat Victorii ultimáta. Měla ji zničit spolu s těmi novorozenými. Nepotrestal jsem ji tehdy jen proto, že jsem se z jejích myšlenek ujistil, že jsou všichni svědci téhle schůzky mrtvi. No, zřejmě to nebyla tak úplně pravda. Vsadil bych se, že tenhle Fred potkal Cullenovi. Má drahá Jane nejspíš zapomněla na Edwarda. Zřejmě viděl v myšlenkách té mladé upírky něco, co neměl vědět nikdo jiný.

A teď to vytáhl Fred. Zajímalo by mě, jestli ví, co je mým talentem. To si myslí, že mi může zůstat něco tak podstatného utajeno? Co jsem mohl dělat jiného, než ho varovat? Můj vztek na Jane znovu vzplál. Taková pitomá chyba!!!

Čím déle jsem s Fredem mluvil, tím víc mě bavil. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že jsem k němu za tu chvíli pocítil náklonnost. Zajímala mě jeho schopnost – tím spíš, že byla svou odporností přímo zvrácená. Nebyl hloupý a nevěřil mi, ale vypadal, že oceňuje mou snahu o upřímnost. A já si zase cenil toho, že odložil stranou emoce a zaměřoval se na podstatu.

Pozval jsem ho, aby zůstal, jak dlouho bude chtít. Rád bych využil příležitosti a ještě se s ním setkal. Zdůraznil jsem mu ale své varování. Nemůžeme tolerovat jakékoli útoky na členy gardy. I kdyby si to zasloužili. Taková slabost by se mohla stát nenapravitelnou chybou, kterou jsem nehodlal udělat.

Heidi dorazila právě včas. Čekat ještě hodinu, nejspíš bych musel tišit víc než obvyklé nevraživé řeči. Žízniví upíři bez ohledu na to, jak byli staří, byli ochotni servat se kvůli jediné kapičce krve. Vzpoura by na sebe nenechala dlouho čekat a pak by byli ohroženi lidé ve Volteře a naše utajení.

Fred dorazil těsně před nimi. Kývl jsem na něj, abych dal najevo, že o něm vím. Byl jsem rád, že ho vidím. Hlavně proto, že jsem se mohl ujistit, že je v pořádku a neplánuje žádné hlouposti.

Vzápětí Heidi uvedla náš dnešní oběd. Dala si záležet. Oči mi zářily, když jsem povstal, abych je uvítal. Byla to má soukromá zábava, kterou nikdo kromě mě nechápal. Já se ale rád cítil jako dokonalý hostitel. Hostina mohla začít!

* * * * *

Byli jsme po jídle a sloužící už dokonce stihli i uklidit. Většina si šla za svou zábavou, když jsem zaregistroval Janina slova. Nevnímal jsem příliš jejich význam, všiml jsem si spíš jejich tónu. Někoho škádlila. Dokonce si k tomu líčila i rty. To určitě nebylo kvůli Demetrimu. Ten z ní nespustil zrak ani tak. Nehodlal dát někomu příležitost, aby ji zaměstnal něčím jiným než odchodem do jeho pokoje.

Zamyšleně jsem se rozhlédl místností a v tom mi to došlo. Nedala si říct a teď už bylo pozdě! Fredova silueta se vrhla kupředu takovou rychlostí, že nikdo z nás nebyl schopen ho zastavit. Pevně jsem zavřel oči. Co to děláš? Vždyť jsem tě přece varoval. Tohle budu muset řešit! Nemůžu to jen tak přejít… a to znamená jen jediné – tvoji smrt.

Když jsem otevřel oči, Jane kopala nohama dobrého půldruhého metru nad zemí. Koulela očima v bezmocné panice. Dobře jí tak. Zavinila si to sama. Měl jsem z jejího ponížení škodolibou radost – stejně jako z toho, jak se její bratr a milenec káceli v návalu nevolnosti, která je zasáhla s Fredovým příchodem.

Nakonec se Alec dokázal odplazit dost daleko na to, aby se z jeho úst přestala řinout krev těch, které před chvílí poobědval. Mohl použít svůj dar a okamžitě to také udělal. Fred neměl žádnou šanci. Alec ho odstřihl právě na tak dlouho, aby se všichni (včetně Jane, kterou Fred pustil, jakmile na něj Alecův dar začal působit) vzpamatovali a obklíčili ho. Od útoku je zatím odrazovaly jen dvě věci. První byla Fredova schopnost, kterou opět natáhl tak, že mezi nimi vytvořila jakousi nárazníkovou oblast a druhá byla můj rozkaz.

Netroufli si zaútočit bez něj… a já ho nevydával. Uvědomil jsem si, že nemáme čas. Nemohu ho oddalovat do nekonečna. Už proto ne, že by ho brzy vydal Caius. Využil jsem toho, že všichni znají mou mánii mluvit (a poslouchat se) a snažil se upoutat Fredovu pozornost větou, která se současným stavem absolutně nesouvisela. Štěstí stálo při mně (nebo spíš při něm), když se na mě podíval. Konečně jsem přišel na možnost, jak by mohl žít.

Dveře ven byly stále ještě otevřené, jak se jimi po útoku na Jane hrnuli dovnitř ti, kteří už stihli odejít. Upozornil jsem na ně Freda krátkým pohledem a v duchu jsem počítal, za jak dlouho Caius ztratí trpělivost.

Fredovi ale naštěstí také došlo, že jestli se má pokusit o útěk, jeho jediná šance je právě teď. Vlna, kterou vyslal k těm, kteří ho obklíčili, byla snad ještě silnější než ta, kterou ráno použil na ochromení Jane. Hromadně se skáceli v mdlobách.

Fred zmizel a já se neubránil spokojenému výrazu. V tu chvíli se ke mně otočili i mí bratři. Marcus jen pokrčil rameny, když viděl mou tvář, ale Caius soptil: „Tys ho nechal utéct.“

Měl štěstí, že díky mdlobám ostatních jsme byli prakticky sami.

Pokrčil jsem rameny: „Caie, uklidni se. Nepřeji si, abys tu na mě křičel tak nepodložená obvinění. Nemám s jeho útěkem nic společného. Když už jsi to ale zmínil, nebudeme ho sledovat. Nepochybuji, že se jednou znovu setkáme. A do té se rozhodneme, jak s ním naložit.“

Caiovy oči stále blýskaly vztekem, když ucedil: „A Jane?“

Ošklivě jsem se usmál a snad poprvé jsem se své oblíbenkyně nezastal: „Dostala, co si zasloužila. Tahle lekce jí jen prospěje.“

7. kapitola - 8. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - bonus (6. a 7. kapitola):