Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - 9. kapitola

06.09.2010 (13:15) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1540×

Musel jsem dvakrát přestupovat. Jednou ve Frankfurtu nad Mohanem, podruhé ve Phoenixu. Ve Frankfurtu jsem měl sotva čas přesunout se do navazujícího letadla. Všechno probíhalo hladce. Když jsme dorazili do Phoenixu, blaženě jsem se nadechl „domácího“ vzduchu. Byl jsem zpátky na kontinentě, který znám. Teď už bych mohl za Tanyou i doběhnout.

Poslední část letu jsem měl nastoupit až za dvě hodiny. Neměl jsem co dělat, a tak jsem se postavil k prosklené stěně a pozoroval letadla. Podle statistik je to dvacáté nejrušnější letiště světa, a tak bylo opravdu na co se dívat. Přesto mě mezi všemi těmi obry zaujal docela malý, evidentně soukromý tryskáč s italskou vlaječkou. Místo identifikačního znaku měl na ocase zlaté V. Stejný symbol, jaký jsem nedávno viděl na klopě černých plášťů. Začínám být nejspíš paranoidní. Létá sem přece tisíce letadel denně. Co by tu dělali Volturiovi? A jak by mohli vědět, kde jsem? Neměli přece šanci mě sledovat.

Snažil jsem se zahlédnout pasažéry, ale k mojí smůle zajel tryskáč do hangáru, aby neblokoval ranvej. Je možné, že by to byla náhoda? Ale proč by mě nechali odletět až sem, kdyby mě chtěli zastavit? To nedávalo žádný smysl.

Až do odletu mého přípoje jsem nepřišel na žádné rozumné vysvětlení. Nastupoval jsem jako poslední a celou dobu jsem dával pozor, jestli nespatřím známou tvář. V mém letu nebyli, ale vlastně bych se divil, že by cestovali obyčejným spojem, když měli vlastní dopravní prostředek. Pořád ještě to mohla být náhoda. Z Frankfurtu se do Anchorage létalo přes Phoenix nebo Philadelphii. Měl jsem na výběr. Nemohli vědět, jak se rozhodnu. A nemohli ani vědět, kam se ve skutečnosti chystám. Aro mé myšlenky nepřečetl a já se o klanu z Denali nezmínil. Možná bych ale měl varovat Cullenovy. Leckomu mohlo dojít, že jsem je potkal – podle toho, co jsem věděl. Zavolám jim hned, jak letadlo dosedne.

Letiště v Anchorage bylo proti tomu ve Phoenixu jako trpaslík. Jen dvě ranveje, na kterých jsme byli momentálně jediným letadlem. Už v letadle jsem si obstaral peníze (odlehčil jsem jednomu chlapíkovi, kterému se „překvapivě“ neudělalo dobře), a tak jsem hned po příletu našel telefon. Číslo na Cullenovi jsem samozřejmě neznal. Edward mi ho nedal a já tenkrát neviděl důvod, abych si o něj řekl. Vytočil jsem tedy Tanyino číslo. Zatím co jsem čekal, než to zvedne, otočil jsem se tak, abych viděl na přistávací dráhy. Po tryskáči nebylo ani stopy. Buď jsem se jim ztratil, nebo tu opravdu nebyli kvůli mně. 

Sotva jsem uslyšel její obezřetný hlas, litoval jsem, že nemám křídla. Mým tělem proběhla taková touha sevřít ji v náručí, že skoro fyzicky bolela. Vždyť jsem ji neviděl jen pár dní a sotva o den víc jsem ji znal. Na přemýšlení a cukrování jsme ale měli čas později. Teď jsem jí tedy jen rychle vysvětlit situaci a požádal ji, aby moje varování předala dál.

Tanya slíbila vzkaz předat a dychtivě se zeptala: „Kdy se uvidíme?“

I můj tón prozrazoval touhu – ani jsem se ji nesnažil zakrýt. Měla právo vědět, jak mi chyběla: „Jsem v Anchorage. Za pár hodin budu u tebe, lásko. Poběžím jako vítr.“

Užíval jsem si to oslovení. Před tím, než jsem ji poznal, jsem ho nikdy nepoužil. Bylo hezké zkusit to.

Tanyin smích zazvonil jako stříbrné zvonečky. Než zavěsila, tiše dodala: „Nemůžu se tě dočkat, miláčku.“

Jestli existuje nebe, právě jsem se v něm ocitl. Zavěsil jsem a bez dalšího váhání se rozběhl. Svoje varování jsem předal, a teď už jsem jen chtěl být s ní.

Čekala na mě na kopci – tam, kde jsme před několika dny strávili noc. Když mě spatřila, vběhla mi přímo do náručí. Měl jsem co dělat, abych ji zachytil. Byla jako vystřelená kulka, což bylo docela dobře, protože jsem nestihl stáhnout svůj dar. Jakmile jsem ji držel, zatočil jsem se s ní a konečně jsme společně upadli. Rozesmáli jsme se jako zamilovaní puberťáci, ale co jiného jsme taky byli. 

Začali jsme se hladově líbat a při tom se přetáčeli. Oba jsme chtěli být nahoře a vést. Nakonec jsem skončil dole, abych Tanyu netížil. Dobře, že jsme nepotřebovali dýchat, protože trvalo  věčnost, než jsme se aspoň částečně nasytili vzájemných polibků.

Tanya se trochu oddálila a s úsměvem na mě zahrozila: „Už nikdy tě nepustím tak daleko samotného. Bojovala jsem o každou vteřinu, kdy se nerozeběhnu, abych tě přivedla zpátky.“

S úsměvem jsem ji pohladil po tváři a užíval si jemnost její pokožky: „Chyběla jsi mi jako moře delfínovi, zavřenému v akváriu. Dokážu bez tebe žít, ale je to jen přežívání, ne skutečný život.“

Místo odpovědi mě znovu políbila. Pak spokojeně vydechla: „Miluju tě, Frede. Víc než jsem si myslela, že jsem vůbec schopna.“

Zadíval jsem se jí do očí a s vážným výrazem jí její vyznání vrátil: „Miluju tě, Tanyo. Neslibuju, že už nikdy neudělám nic tak šíleného, jako byla tahle cesta, ale pochopil jsem, že nemám právo něco nám odpírat, když nevíme, jak dlouho budeme ještě… spolu.“

Trochu jsem na konci věty zaváhal. Chtěl jsem původně říct „naživu“, ale nechtěl jsem tuhle dokonalou chvíli kazit obavami, které by to určitě v Tanye vyvolalo.

Tanya se usmála a posadila se: „Prima, tak to bychom mohli pokračovat v domě, co ty na to?“

Přemýšlivě jsem se opřel o loket a díval se na ni. Byla dokonalá. Bylo mi jedno, kde budeme, ale bylo tu něco, co jsem chtěl vědět: „A co Leslie?“

Možná byla uražená, že jsem se ani nerozloučil. Viděl jsem ji naštvanou a nebylo to nic, co bych si chtěl zopakovat. Tanya s lehkým úsměvem pokrčila rameny: „Minuli jste se. Odešla sotva hodinu před tím, než jsi zavolal. Carmen s Eleazarem se ji rozhodli doprovodit do Kanady.“

Moje tvář se rozjasnila: „To znamená, že…“

Tanya dopověděla za mě: „Že je doma jen Kate a Garrett… a jsem si dost jista, že ti budou mít vlastní plány na strávení noci.“

Zvedla se a podala mi ruku, aby mi pomohla. Nepotřeboval jsem to, ale užíval jsem si ten pocit. Chytit ji za ruku bylo tak přirozené. Vůbec se teď změnila spousta věcí. Nikdy dřív jsem se lidí nedotýkal. Ani jako člověk. Měl jsem rád své soukromí a ostatní to vycítili. Zřejmě tak jsem získal svou schopnost a rozhodně jsem nebyl proti. Ochrana ve skupině, jako byla ta Rileyho, se rozhodně hodila.

Pro upíry není přirozené, aby si někoho jen tak pustili k tělu. Taková chyba mohla znamenat rychlý konec. Ale teď… nebylo nic krásnějšího, než mít Tanyu na dosah. Dotýkat se jí, líbat ji… Myšlenky mě rychle přivedly k tomu, co krásnějšího nás čeká dnes v noci.

Kate s Garrettem jsme zastihli v obývacím pokoji. Vypadalo to skoro, jako by na nás čekali. A vlastně by na tom nebylo nic divného. Věděli, pro koho Tanya odešla, takže by to bylo jen přirozené.

Znovu jsem svůj dar rozšířil tak, aby pokrýval celý dům. Nechtěl jsem je zbytečně vystavit jeho působení. Kate mě vítala pobaveným úsměvem: „Ale ale, návrat ztraceného syna… nebo spíš milence?“

Škádlivě mrkla na Tanyu a ta jí odpověděla zamračeným pohledem spolu se syknutím, kterým naznačovala, aby ztichla. Kate s Garrettem se rozesmáli a Garrett si přitáhl Kate k sobě, aby ji mohl políbit na spánek. 

Než jsem stihl zareagovat, ozval se telefon. Tanya ho ladně zvedla. Volající nepočkal ani, až se představí a hned se na ni chrlila záplava slov. Tanya ho zarazila: „Počkej, Edwarde, bude lepší, když to uslyšíme všichni. Fred právě dorazil. Měl jsi to perfektně načasované.“

Přepnula hovor na prostor, takže jsme všichni slyšeli jeho stručnou odpověď: „Alice měla vidění.“

Tázavě jsem se podíval na Tanyu a ta mi rychle vysvětlila: „Alice je Edwardova sestra a čas od času vidí do budoucnosti.“

Edward vřele: „Ahoj Frede, jsem rád, že jsi v pořádku. Slyšeli jsme, že jsi navštívil Volturiovi a měl jsi s nimi menší konflikt.“

Poslední slova zněla přísně. Téměř jsem slyšel to jeho „já ti přece říkal, aby ses s nimi nezaplétal“. Všechny zraky se teď upíraly na mě, a tak jsem cítil potřebu uvést to na pravou míru: „Ne tak docela. Jen s Jane. A to její dvojče - Alec se samozřejmě přidal na její stranu.“

Edward opatrně: „Slyšeli jsme, že jsi vyvázl jen tak tak. Aro tě prý nechal utéct a zakázal tvoje stíhání.“

Překvapil mě svou informovaností i tím, že Aro takový příkaz vůbec vydal. Proč? Co tím sledoval? A s kým Edward mluvil, že to všechno věděl?

Edward mi všechno vzápětí objasnil, jako by dokázal číst myšlenky i přes telefon: „Když nám Tanya vyřídila tvůj vzkaz, začali jsme dávat pozor na naše okolí a brzo se objevil vzácný host.“

Odmlčel se, aby nás napnul, ale já neměl takové hrátky náladu: „Volturiovi?“

Edward přisvědčil: „Přesněji řečeno Alec.“

Tak to bylo opravdu překvapení. Právě jeho bych netipoval. Jaký by k tomu měl důvod? Zvlášť, když Edward mluvil o tom, že Aro žádný příkaz nevydal. Alec mi nepřipadal jako typ, který by se pouštěl do takových dobrodružství. Navíc – co by tu hledal? Cullenovi přece nepatřili zrovna mezi jeho přátele.

Stejné otázky se zřejmě honily hlavou všem, a tak se zeptala Kate: „Proč zrovna on? Co chtěl, když jsi tvrdil, že přijel bez pověření?“

Na Edwardově hlase byl znát úsměv: „Chtěl se zeptat na naše zdraví… a také na našeho přítele Freda, samozřejmě. Prý se s ním zapomněl rozloučit, když tak zběsile opouštěl Volterru.“

Chvíli se bavil našimi rozpaky, a pak dodal: „Tak zněla aspoň oficiální verze.“

8. kapitola  - 10. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - 9. kapitola: