Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - 8. kapitola

04.09.2010 (09:15) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1561×

Nikdy v životě jsem neběžel tak rychle, ale konec konců, nikdy jsem ještě taky neběžel o život. Rychlost mě neunavovala. Adrenalin, který jsem cítil proudit ve svých žilách, mi propůjčoval nadpřirozenou vytrvalost - dokázal bych tak běžet klidně dny. Jediný problém byl, že jsem za sebou nechával solidní stopu, kterou mohl kterýkoli průměrný stopař bez potíží sledovat. Nebylo zbytí. Musel jsem do vody a potom někde ukradnout auto. Ne, že bych byl nějak principiálně proti, ale neměl jsem s tím zrovna moc zkušeností. Řidičák jsem si samozřejmě udělal hned v 16ti, ale krádeže… No, nebyl jsem andílek, ale tohle jsem nedělal.

Nehodlal jsem se nechat chytit na nějakém ostrůvku, a tak jsem neměl moc na výběr, co se týče mé příští zastávky. Nemohl jsem se víc zdržovat na pevnině, takže nepadalo v úvahu ani přeběhnout Itálii na šířku – blíž k Chorvatsku. Doběhl jsem k moři, a když jsem napnul zrak, spatřil jsem kdesi v dálce obrysy francouzského pobřeží. Moře mě lákalo jako vábení sirény. Jeho nestálost mi připomínala ženy. Přesněji Leslie. Měnila nálady stejně rychle jako počasí nad mořem. To Tanya byla jiná. Nebo mi tak aspoň připadala. Kdybych byl věřící, řekl bych, že byla mým osobním andělem. Ale co jsem o ní vlastně věděl? Láska, kterou jsem k ní cítil, byla tak intenzivní, že musela být odněkud seslaná. Reálný podklad totiž neměla. Přesto jsem na ni nemohl přestat myslet. Setkání se smrtí mi otevřelo oči. Nemám právo zahazovat šanci na štěstí, když ho mám přímo před nosem. Musím žít každý den, jako by byl tím posledním. Nechci se jednou otočit a vyčítat si, že jsem zahodil šanci a spolu s ní i své právo na lásku. Už jsem věděl, kam poletím, až se odtud dostanu.

Vrhl jsem se do moře a začal plavat. Zezačátku bylo těžké bojovat s vlnami, a tak jsem se raději potopil. Vynořil jsem se až kilometr od pobřeží. Obezřetně jsem se ohlédl a chvíli sledoval pobřeží. Nikde ani známka toho, že by mě někdo sledoval. Ale zdání mohlo klamat. Nebo že bych jim opravdu dokázal utéct? Spíš jsem možná někde získal náskok. Nezdálo se pravděpodobné, že by mi Aro, kromě života, daroval i klid bez pronásledování. A rozhodně jsem nehodlal riskovat, že je to past. Otočil jsem se a začal rozvážnými tempy plavat. Po téhle honičce si budu muset doplnit sílu. Jestli mi přijde do cesty nějaká rybářská bárka, budou mít smůlu. Potřebuju se napít.

Počkal jsem na šero a ujistil jsem se, že mě nikdo neuvidí. Vylezl jsem z vody až tam, kde obrovské kameny oddělovaly krásnou, písečnou pláž od skal, o něž se lámaly vlny. Azurové pobřeží u Nice. Místo, kde se rekreuje nejbohatší klientela. Skvělé! To znamená, že nebude problém padnout na rychlé auto.

Zadíval jsem se do dálky, kde malá rybářská loď stále ještě bojovala s vodou, která ji zaplavovala. Dva rybáři se už domů nevrátí. Jejich těla byla bezpečně ukryta na dně, dokud je nesežerou ryby a po jejich lodi se slehne zem nejdéle za hodinu. Nikoho ani nenapadne, že za jejich zmizení může temná legenda – upír.

Podíval jsem se na svoje šaty a ušklíbl se. Tak takhle se nemůžu před lidmi objevit. Voda mi crčela z každého kousku oblečení a tam, kde jevilo známky schnutí, se objevovaly slané mapy. Chtělo by to tedy auto i s kufrem, abych mohl obměnit svojí garderóbu.

Kolonáda zářila, jako by bylo poledne a všude bylo plno lidí. Tady jsem štěstí zkoušet nemohl. Nade mnou se ale tyčil kopec pokrytý stromy. Nahoře byla vyhlídka, na kterou se dalo vyjet. Podobných bylo všude po světě tisíce. Jestli ji nepoužívají jako místo k muchlování, nejsou zdejší puberťáci normální.

Neslyšně jsem se přesunul nahoru. Nezklamali mě. Nahoře skutečně stálo několik aut – většinou hodně drahých, a v nich seděly líbající se dvojice. Doufal jsem, že když budu trpělivý, najde se příležitost. Našel jsem si místo, odkud jsem měl dobrý výhled na všechny a většinu mozku jsem zaměstnal představami, jaké by to bylo, kdybychom tu takhle zastavili  my s Tanyou.

Měl jsem štěstí. Jedné z dvojic po chvíli přestal stačit malý prostor auta a těsné sousedství ostatních a ruku v ruce vystoupili. Kluk ještě vytáhl z kufru deku a zmizeli mezi stromy tam, kde jsem si předtím všiml malého, travnatého plácku. Přišla moje chvíle. Pro jistotu jsem zvýšil intenzitu své schopnosti, takže posádky dvou aut, které stály vedle, měly náhle jiné starosti než dosud. Rozhodně méně romantické.

Nechali mi tam i klíčky. Oh, jak pozorné! Ušklíbl jsem se a nastartoval. Když jsem odjížděl, zkontroloval jsem ještě, že všichni čtyři mladí lidé z okolostojících aut dál zoufale dáví do křoví. Dnešní noc pro ně rozhodně neskončí tak růžově, jak si malovali.

Za okamžik už jsem si to metelil po dálnici na Marseille. Je to velké město. Bude jednoduché zapadnout a zbavit se auta. Burácení motoru mi vykouzlilo úsměv na tváři. Jsem nejspíš jediný chlap na světě, který se nijak zvlášť nezajímá o auta. Tohle ale mělo styl. Přidal jsem a přeřadil na pětku. Skvělý vynález, tahle luxusní auta! Poloprázdná dálnice přímo sváděla k tomu zjistit, jak rychle dokáže tahle kráska jet.

Užíval jsem si jízdu a nijak zvlášť nevěnoval pozornost okolí. Najednou za mnou zablikly majáky a já trochu překvapeně zjistil, že se mě drží jiné auto. Policie. Do prdele, to se nepovedlo! Co teď? Snažit se jim ujet? Nevypadali, že by si chtěli hrát. Ale na druhou stranu, co můžu ztratit? Život těžko.

Šlápl jsem na plyn a zařadil šestku. Moc jsem nedoufal, že se mi podaří jim ujet, ale pak mě napadlo obalit auto svým štítem tak, aby nebylo vidět. Když to šlo s lidmi, třeba to půjde i s autem. Souběžně s tím, jak se zvyšovala intenzita mojí schopností, všímal jsem si, že zasahuje lidi v okolních autech. Policajti měli co dělat, aby se vyhnuli náhle zoufale brzdícím řidičům. Většina ani nestihla zastavit a už dávila. Pak se moje schopnost postarala o bezvědomí muže ve středních letech a měl jsem po starostech. Narazil do jiného auta a v rychlém sledu se k nim přidalo několik dalších. Řetězová bouračka zablokovala dálnici natolik, že policejní auto nemělo kudy projet. Volali pro sanitky a kolegy a já si oddechl. Neodpustil jsem si vítězoslavné zamávání, když jsem míjel nejbližší radar, který mě samozřejmě vyfotil. Zajímalo by mě, jak tahle fotka dopadla. Nejspíš tam bude vidět jen chvění vzduchu.

Nad pasekou, kterou jsem za sebou nechal, jsem nepřemýšlel. Vlastně jsem neměl jinou možnost než odjet. Tolik krve bych asi nerozdýchal – přiměla by mě nakrmit se, i když jsem byl plný.

Za hodinu už jsem byl na letišti. Auto jsem nechal v rozlehlém parkovacím domě nedaleko. Divil bych se, kdyby nemělo čip. Určitě nebude trvat dlouho a vrátí se zpátky svému původnímu (teď nejspíš prášky polykajícímu) majiteli.

Sehnat nové oblečení v jednom z letištních krámů bylo s mou neviditelností směšně snadné. Zbývalo jen rozhodnout se, kam dál. Podíval jsem se na tabule odletů a náhle jsem neměl pochybnosti, kde chci právě teď být. Nebo spíš u koho. Let do Anchorage na Aljašce právě zahájil boeing. Poletím za Tanyou.

Pokud pomstít se, znamená spojit se s Cullenovými, budu se klidně živit zvířaty. Jednou tu malou mrchu dostanu… a já umím čekat.

7. kapitola - 9. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - 8. kapitola: