Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - 7. kapitola

02.09.2010 (10:00) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1504×

Takže jsem tu byl vlastně úplně zbytečně. Bree pro ně neznamenala vůbec nic a Aro všechno věděl. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že je to jinak. Přesto jsem byl rád, že jsem si s ním mohl promluvit. Podle ohromení, které měli všichni ve tváři, když jsme odcházeli, to byla pocta, kterou neplýtval. Rozporuplná osoba, které bylo třeba se bát. Ke svému překvapení jsem k němu ale cítil spíš obdiv. A možná i vděk. Vysvětlil mi, jak se tu přistupuje ke smrti.

Toulal jsem se hradem a zkoumal jednotlivé místnosti, dokud nebyl čas na jídlo. Poznal jsem to jednoduše. Hradem se náhle rozezněly asi dvě desítky srdcí. Jejich zvuk mě spolehlivě vedl zpátky do kruhové místnosti.

Vstoupil jsem těsně před naší kořistí. Aro lehce kývl mým směrem, když si všiml mé rozmazené siluety. Zatím jsem svou schopnost udržoval ve stejné vzdálenosti, jako když jsme byli spolu. Nechtěl jsem provokovat.

Aro si zjevně užíval, když mohl hrát divadlo. Skupinu lidí, které přiváděla velmi atraktivní upírka, přivítal jako staré přátele. Pak už ale následovalo jen nenápadné gesto a hodování začalo. Nečekal jsem na nic a ulovil si statného muže. Nepotřeboval jsem pít tak zoufale jako jiní, jejichž oči byly úplně černé. Ani tak jsem ale nehodlal promarnit šanci doplnit sílu.

Hostina trvala sotva půl hodiny. Po té, co jsem vysál muže, jsem se omezil na pozorování. Víc krve by se do mě nevešlo a tady jsem se mohl přiučit. Byl jsem rád, že jsem se s Leslie zdokonalil ve „stolování“, pokud se to tak dá říct. Dřív jsem si po každém lovu musel ukrást nové šaty. Ty staré byly většinou zničené od krve. Tihle tady vypadali i po tomhle zabijáckém šílenství jako ze škatulky. Já se jim však elegancí v zabíjení vyrovnal.

Hostina byla u konce. Oči všech byly opět zářivě rudé. Mrtvoly odváželi sloužící, aby se jich někde tajně zbavili a upíři se postupně rozcházeli. Pozoroval jsem všechno kolem se zájmem. Náhle mi pohled padl na Jane. Byla u protější stěny místnosti – zřejmě si dávala pozor, aby zůstala mimo dosah mé schopnosti. Vedle ní byli 2 muži. Jeden vypadal jako její dvojče, druhý na ni hleděl s takovým zaujetím, že jsem nepochyboval, že je jejím milencem. Jane z kapsy vytáhla zrcátko a rtěnku. Mrkla mým směrem a obtáhla si rty stejně zářivě rudou, jako teď byly i její oči: „Hm, to bylo příjemné zpestření. Ta patnáctiletá dívka chutnala tak svěže. Připomněla mi tu holku ze Seattlu. Trochu lituji, že ji Victoria dostala dřív. Já bych se od ní ale neodtrhla.“

Muž vedle ní se zasmál a prohodil: „Škoda, měli bychom o problém míň.“

Jeho slova však nic neznamenalo. Svět okolo mě se náhle rozmazal a jediné, co jsem byl schopen vnímat, byla ta malá mrcha. Netuším, co se to se mnou vlastně stalo, ale… V tu chvíli jsem nemyslel a jen letěl. Zaregistroval jsem vyděšené výrazy všech, kteří slyšeli zvuk mého běhu. Ti, kdo byli příliš blízko, začali zvracet krev, kterou před chvílí spolykali. Dostat se k Jane mi trvalo sotva desetinu vteřiny. Nestihla zareagovat. Chytil jsem ji za krk, přitiskl ji na zeď a zvedl ji vysoko nad svou hlavu. Byla téměř legrační, jak koulela očima a kopala bezmocně nohama.

Zasykl jsem: „Teď si to s tebou vyřídím.“

Momentálně mi bylo jedno, jestli umřu, jen když ji vezmu s sebou.

V příští chvíli mě ale omotala jakási podivná vlezlá mlha a moje smysly mě přestaly poslouchat. Byl jsem oslepen a ohlušen. Mohl jsem mlátit naprázdno, ale spíš bych rozbil zeď, než bych zasáhl toho, jehož talent mě zneškodnil. Zmocňovala se mě podivná apatie, ale přesto jsem se soustředil na to, aby se má schopnost rozprostřela co nejdál. Nemohl jsem riskovat, že se ke mně kdokoli přiblíží, když jsem byl v takovémhle stavu.

Moje paralyzování zmizelo stejně náhle, jako nastalo. Kolem mě stála do půlkruhu skupina upírů, kteří předtím obklopovali trůny. Přesně vymezovali, kam až moje schopnost momentálně sahá. Celá garda, včetně Jane, která už se stihla vzpamatovat a teď se na mě dívala tak vražedným pohledem, že jsem se divil, jak to, že už nehořím. Vzápětí mi došlo, že bez příkazu si nic nedovolí. Můj pohled se tedy přesunul na trojici, stojící nedaleko za gardou.

Arova tvář byla absolutně chladná, ale přesto jsem měl pocit, že se v jeho očích mihl smutek: „Frede, ty jsi zapomněl, o čem jsme si povídali? Varoval jsem tě, že nestrpíme, aby sis tu před námi řešil soukromé problémy. Jane je v gardě. Nenecháme si zničit svou hlavní zbraň.“

Upřeně jsem sledoval jeho tvář, jako by mě to mohlo zachránit: „Co mě to oslepilo?“

Caius se potěšeně usmál: „To Alec. Jeho dar je velmi užitečný. Dokážeš si asi představit, že se mu poněkud příčilo, když jsi mu chtěl zabít sestru.“

Cítil smrt a byl z té představy nadšený. Všichni jsme se podívali na Janino dvojče. Měl ve tváři zlostný výraz. Promiň, kamaráde, ale jestli tohle přežiju, postarám se o to, abys se svou sestřičkou příliš dlouho nepobyl. I kdyby to mělo znamenat zabít i tebe.

Opět jsem přesunul pohled na Arovu tvář. Zahlédl jsem na ní záblesk rozhodnutí. Byl tak rychlý, že jsem si byl jist, že jej nikdo jiný nespatřil. Změnil se i Arův tón, když náhle pronesl úplně nesmyslnou větu: „Doufal jsem, že budeš moct vyřídit moje pozdravy drahému Carlisleovi, ale bohužel…“

Pokrčil rameny a střelil pohledem ke dveřím, které spojovaly tuhle místnost s recepcí. Byly otevřené. Zdálo se mi to, nebo mi opravdu naznačoval, abych utekl? Dá mi tu možnost? Proč jinak by ale váhal s příkazem, aby mě zničili? Moje schopnost mě sice chránila, ale pokud budou dost otrlý a dostanou se skrz ni, bezpochyby zemřu.

Neměl jsem čas zkoumat jeho pohnutky. Je to jediná naděje, kterou mám. Teď a nebo nikdy. Čas nehrál v můj prospěch. Vlna nevolnosti, kterou jsem vyslal, je zasáhla nepřipravené. Netušili, že můžu pole její působnosti téměř libovolně rozšiřovat. Zachytil jsem Arův potěšený úsměv, když se začali kácet a sám jsem vyrazil. Nebyl, kdo by mě zarazil. Stačilo jen pár vteřin a byl jsem dost daleko, abych si dovolil věřit ve svou záchranu. Ještě minutu a půl mi trvalo dostat se chodbami ven z hradu. Pro jednou jsem se vykašlal na světélkující efekt mojí kůže, ujistil se, že mě má schopnost opět zneviditelnila a rozběhl se po střechách pryč. Tak můžu vypadat jen jako odlesk světla. Svoboda byla na dosah!!!

6. kapitola - Bonus (6. a 7. kapitola) - 8. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - 7. kapitola: