Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - 5. kapitola

31.08.2010 (10:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1286×

Po Edwardově odchodu jsem vyrazil zpátky na kopec poblíž domu, kde jsem stál prve.

Seděl jsem nahoře a díval se do krajiny, kterou zalévalo světlo měsíce. Jak jsem říkal Edwardovi, svou schopnost jsem stále nedokázal vypnout na dlouho. Stačilo sebemenší porušení mého soustředění a opět mě obestřela jako štít. I proto jsem dal přednost samotě před domem a přítomností ostatních. Taky jsem to nechtěl ztěžovat Belle, která by musela všechny obalovat štítem. Takhle to bylo pro všechny nejjednodušší… a já mohl navíc v klidu přemýšlet. Námětů jsem měl po dnešním dni víc než dost.

Když jsem zaslechl kroky, směřující ke mně, zvědavě jsem se ohlédl. Spatřil jsem Tanyu, jak si to namířila do středu mého kruhu. Zřejmě se orientovala podle toho, jak vzrůstala její nevolnost, protože vidět mě skrz mé „brnění“ nemohla. Když se dostala dost blízko a moje schopnost polevila, bylo na ní vidět, jak si oddechla. Dlouho už by s ní asi bojovat nedokázala.

Posadila se vedle mě a pár chvil jen zhluboka dýchala, aby se zbavila posledních známek nevolnosti.

Poslouchal jsem její dech a poznal, kdy jí začalo být líp. I pak čekala, jestli nezačnu mluvit. Mně ale ticho docela vyhovovalo. Stačilo mi vedle ní sedět, i když jsem byl samozřejmě zvědavý, co tu dělá.

Nakonec Tanya přece jen začala rozhovor: „Nádherná noc, že ano?“

Přikývl jsem a neodolal dotazu: „Proč jsi přišla? Ne, že bys mi tu vadila, ale proč se snažíš překonat ten odpor, který ve všech vyvolávám?“

Tanya pokrčila rameny a tázavě se na mě podívala. Asi bych to měl vysvětlit líp: „Víš, jsi teprve druhá, která se o to pokouší. Leslie si mě většinou drží tak blízko, že mou schopnost téměř necítí, takže tu nepočítám. Kdysi… no, ne tak dávno… byla jedna dívka, která se držela blízko mě bez ohledu na to, že jsem svou schopnost ještě nedokázal ovládat. Občas to odnesla zvracením, ale chránila tak svůj život. To se dá pochopit, ale ty…?“

Tanya přešla mou otázku a tiše vyslovila vlastní: „Měls´ ji rád?“

Pokrčil jsem rameny. To je věc, jíž jsem si nebyl sám jist: „Ona milovala někoho jiného. Byl to takový zvláštní spolek, ve kterém jsme žili. Dělal jsem jí ochránce a ona… těžko to popsat. Bylo hezké mít někoho, kdo se na tebe nedívá s hnusem a opovržením. Posledních pár dní, co jsme byli spolu, jsem měl pocit, že jsme se docela spřátelili.“

Znovu jsem pokrčil rameny a rozhodl jsem, že vysvětlování už bylo dost.

Tanya si to však evidentně nemyslela: „Jak to bylo dál?“

Zadíval jsem se jí do očí a zároveň se snažil ovládat, abych ji omylem nedonutil zvracet: „Nechtěla bys vědět, jak jsem žil. Nebylo by to právě hezké vyprávění. Byli jsme skupina novorozených, tak si asi dokážeš představit, co se dělo. Zabíjení a trhání končetin bylo na denním pořádku. Odešel jsem právě včas. Jsou mrtví.“

Tanya se opatrně zeptala: „A ona?“

S pohledem upřeným před sebe jsem sotva slyšitelně zašeptal: „Nepřežil nikdo! … No, od chvíle, co jsem sám, si užívám volnosti.“

Byl to zvláštní pocit, sedět tak vedle ní. Tanya byla nádherná. Krásnější než Leslie, ale to nebylo to jediné, co mě k ní přitahovalo. Bylo to jako magnetismus. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči.

Zamyšleně se dívala do krajiny pod námi: „Ani já asi nechci, abys věděl o mé minulosti.“

Vypadala, že se chce zeptat ještě na něco, ale přemýšlí jak, nebo jestli vůbec. Nakonec se odhodlala: „A Leslie?“

Pousmál jsem se. Tak tohle ji zajímalo? „Bylo fajn s ní cestovat. Dost mě toho naučila. Ale už než jsem tě potkal, rozhodl jsem se, že je čas ji opustit.“

Tanya vypadala zmateně: „Takže…“

Usmál jsem se: „Takže! S tebou mé rozhodnutí nemá nic společného…, ale to neznamená, že se teď necítím, jako by mi narostla křídla. Kdybych byl motýl, byla bys mou nejkrásnější květinou. Nedovolil bych, aby tě obdivoval nikdo jiný a žárlivě si tě střežil. Takže je nakonec vlastně dobře, že jsem jen upír.“ Pokrčil jsem rameny.

Tanya měla zasněný výraz. Promluvila teprve po chvíli, až jsem přemýšlel, jestli mě nechce schválně napínat. Obvykle jsem se moc neprojevoval a city jsem najevo nedával už vůbec. Jenže tentokrát to bylo jiné. Měl jsem pocit, že je potřeba to říct.

Tanya se mi s úsměvem zadívala do očí: „To bylo krásné vyznání. Jsi básník. Nenapadají mě tak originální slova jako tebe, a tak to řeknu přízemně. Je mi s tebou tak krásně, jako ještě s nikým. Jsi první, který dokáže vedle mě sedět, dívat se na mě a já přesto nemám pocit, že bys mě svlékal pohledem. Vlastně… jediný druhý, který toho kdy byl schopen, o mě nestojí. Je to tak jiné…, tak úžasné… Jako bych se mohla poprvé volně nadechnout. A při tom ten hřejivý pocit u srdce… To musí být láska.“

Miloval jsem její hlas – zvlášť, když říkala ta krásná slova. Toužil jsem ale po něčem víc než jen po slovech. Natáhl jsem ruku a pohladil pramínek vlasů, který se jí vlnil u spánku. Zasunul jsem jí ho prsty za ucho, objal ji kolem krku a smazal zbylou vzdálenost mezi námi. Tanya mi vyšla vstříc. Náš polibek ale nebyl takový, jako jsem byl zvyklý s Leslie. Nebyl jen projevem vášně. Nebojovali jsme o nadvládu. Postupovali jsme krok za krokem, abychom si tu chvíli užili co nejvíc. Naše rty se jemně dotýkaly. Nejdřív jen letmo, jako bychom se chtěli vzájemně ochutnat. Brzy nám to ale přestalo stačit.

Od chvíle, kdy jsem ve svém novém těle pocítil touhu, jsem se jí vždy poddal. Leslie nebyla proti – vlastně to tak chtěla. Teď jsem ji ale odsunul do pozadí. Líbali jsme se s Tanyou pomalu a něžně. Naše jazyky se proplétaly v dokonalém souznění, jako by byly stvořeny jen k líbání. Vychutnával jsem si ten polibek, jako by měl být naším posledním. Ale na druhou stranu… mohl být. Právě jsem totiž udělal rozhodnutí, které mě možná zahubí. Já se ho ale přesto nemůžu vzdát. Dlužím jí to.

Seděli jsme tam venku na kopci celou noc. Dívali se na měsíc a hvězdy, objímali se a líbali. Nemluvili jsme. To důležité už bylo řečeno a na zbytek nebyla slova potřeba. Bylo zvláštní, být jí tak blízko a přesto se nepomilovat. Jenže pro tentokrát by to bylo jako svatokrádež. To, co bylo mezi námi dvěma, bylo jiné. Na míle vzdálené od milostného bláznění s Leslie. A Tanya to zřejmě cítila stejně. Tušil jsem, že ji vášeň provázela většinou života a ona si ji nijak neodpírala.

Když se na obzoru začaly objevovat první známky svítání, byl pomalu čas se zvednout. Chytil jsem Tanyu za ruku, abych jí v tom ještě na okamžik zabránil. Když ke mně zvědavě otočila hlavu, neodolal jsem, vzal ji za bradu a políbil. Pak jsem spíš vydechl, než zašeptal: „Jedu do Volterry.“

Tanya vyděšeně rozšířila oči. Pátrala v mé tváři po vysvětlení a zoufale se snažila najít argument, kterým by mě od mého rozhodnutí odradila. Když na nic nepřišla, přinutila mě zvednout hlavu (nevydržel jsem se na ni dívat) a zadívala se mi pevně do očí: „Pojedu s tebou.“

Prudce jsem zavrtěl hlavou. Jestli jsou Volturiovi takové zrůdy, jak jsem slyšel, nechtěl jsem, aby se k nim byť jen přiblížila. Už jednou ji přece chtěli spolu s ostatními zničit: „Ne, tohle je moje rozhodnutí. Dlužím to jedné dívce. Nevím ani přesně, proč tam jedu. Chci však vidět ty, kteří zničili mou dřívější skupinu, a chci poznat upíří vládce.“

Pohladil jsem ji po tváři, ve které byla vepsána bolest z mého rozhodnutí: „Nedovolím, aby se ti něco stalo, Tanyo. Tady, kde vás dělí oceán a Cullenovi jsou poblíž, jsi v bezpečí.“

Tanye se v očích zaleskly slzy: „Slib mi aspoň, že se vrátíš, Frede.“

Díval jsem se na ni a ona byla z mého mlčení čím dál víc nervózní: „Jinak tě nenechám odejít. Nemůžeš čekat, že se zamiluju a nechám tě jít za nejkrutějšími z krutých jen tak.“

Tiše jsem vyslovil její jméno: „Tanyo…“ Užíval jsem si, jak to zní.

„Miluju tě, ale žádný slib ti dát nemůžu. Pokud přežiju, vrátím se. Nevím ale zatím ani, jak dlouho to bude trvat. Nechci, abys na mě čekala, nebo se omezovala. Jestli to bude naším osudem, pak se znovu setkáme a budeme mít dost času na všechno, co si chceme říct, prožít a uskutečnit.“

Tanya mi dlouho hleděla do tváře, než konečně bezmocně přikývla: „Dobře. Ale stejně budu čekat. Kdy chceš vyrazit?“

Bez zaváhání jsem odpověděl: „Hned.“

Tanya to zřejmě čekala, ale přesto zavřela oči a úzkostlivě zaprosila: „Ani se nerozloučíš s ostatními? S Leslie?“

Zavrtěl jsem hlavou. Políbil jsem ji na zavřená víčka a čelo a zvedl se: „Pozdravuj je ode mě. Leslie to pochopí a možná si i oddechne. Stejně bych nevěděl, jak se rozloučit. Bude lepší, když půjdu. Později bych se už nemusel odhodlat opustit tě, lásko a to bych si neodpustil. Sbohem.“

Vyběhl jsem a zakázal jsem si otočit se. I tak jsem ale v zádech cítil její pohled a zaslechl jsem tlumený vzlyk, kterým mě vyprovázela. Doufal jsem, že se znovu sejdeme…, a že to bude brzy. Kdo to však mohl vědět? Říkal jsem pravdu, když jsem tvrdil, že si nejsem jist, co bude účelem mé návštěvy Itálie. Rozhodnu se podle okamžité intuice. Určitě však chci poznat Jane a Ara.

4. kapitola - 6. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - 5. kapitola: