Edward jde s Fredem, aby si mohli promluvit v soukromí. Fred se konečně dozví o Bree a několik dalších podrobností o své původní "rodině". Donutí ho tyhle informace přehodnotit svoje plány do budoucna?
29.08.2010 (21:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1280×
Edward se mnou bez problému držel krok. Nepromluvil, dokud jsme si oba nebyli jisti, že jsme v bezpečné vzdálenosti, a že jsme opravdu sami. Šli, či spíše běželi jsme bok po boku, což bylo Edwardovo štěstí, když ho teď Bella nechránila.
Edward tiše pronesl: „Prý na tebe máme být laskaví.“
Překvapeně jsem vzhlédl. To je Breein vzkaz? Není to zvláštní? Byla mladší podle lidského i upírského věku, ale občas se chovala jako má starší sestra. Snažila se mě chránit a informovat, a přitom sama potřebovala mou ochranu. Že bych v ženách vzbuzoval ochranitelské instinkty? Stejně se ke mně přece chová i Leslie.
Jenže u Bree to bylo jiné. Až teď jsem si uvědomil, že jsem o ní vlastně nic nevěděl. Jen to, že ráda četla. Znala věci, které nikdo jiný – mám na mysli tu záležitost se slunečním svitem. Nepřipadala mi jako sebevražedný typ a nebyla ani dobrodruh, jak na to tedy přišla? Spíš se vždycky snažila být neviditelná a přežít. Jen proto byla ochotná bojovat s odporem, který jsem v ní ze začátku vzbuzoval stejně jako v ostatních. Proto se držela v mojí blízkosti. Muselo to být těžké, než jsem se naučil aspoň trochu svou schopnost ovládat.
Místo dalších myšlenek jsem se zeptal: „Takže vy jste ti, které jsme měli zničit?“
Edward zachmuřeně přikývl: „Já a moje rodina – dohromady nás je 7. A Bella…“
Kývl jsem. Ta se v tu dobu nepočítala. Byla jen člověk. Neměla proti žádnému z nás šanci. A přesto žijí. To znamená, že naši ne.
Edward přikývl: „Vyhráli jsme. Zničili jsme je všechny včetně Rileyho a Victorie. Ušetřili jsme jen Bree.“
Překvapeně jsem se na něj podíval. Cože? Proč?
Edward se pousmál: „Můj otec Carlisle je nejspíš ten nejzvláštnější upír, o kterém jsi slyšel. Nebojovala, a tak jí nabídl možnost vzdát se.“
Takže žije? Musel jsem se zeptat: „A co Diego?“
Edward se na mě zamyšleně podíval: „Diego… to jméno jsem slyšel v jejich myšlenkách. Byla sama, ale zřejmě pro ni hodně znamenal. Můžu se zeptat, kdo to byl?“
Nechtělo se mi odpovídat – tím spíš, že to byla Breeina věc. Nakonec jsem neochotně ucedil: „Milovala ho. Podle mě ho Riley s tou… Victorií zabili. Riley jí ale pořád tvrdil, že ho poslal na výzvědy. Chtěl ji asi udržet se skupinou.“
Edward pomalu přikývl a vypadal, že se ponořil do vlastních myšlenek. Chvíli jsem ho nechal, ale pak jsem to nevydržel: „A kde teda Bree je? Měli jsme schůzku ve Vancouveru. Čekal jsem tam, ale nepřišla…“
Edwardův soucitný pohled způsobil, že mi slova zamrzla na rtech. Takže můj předpoklad byl správný. Je mrtvá. Ale vždyť říkal, že se vzdala… Že nebojovala.
Edward udělal pohyb, jako by mi chtěl chlácholivě položit ruku na rameno, ale pak ji zase stáhl. Neznali jsme se tak dobře, aby si to mohl dovolit a navíc… já o něco takového ani nestál. Zmocnil se mě smutek, který jsem nedokázal potlačit. Vždyť jsme se skoro neznali. To až ty poslední dny, kdy jsme byli jako spojenci proti Rileymu, náš vztah trochu změnily. Potřeboval jsem to pochopit: „Co se stalo?“
Edward řekl jen jedno slovo: „Volturiovi.“
Nechápal jsem tak úplně, co tím myslí, ale spojil jsem si to jméno s Breeiným varováním ohledně zrůdných upírů. Říkala, že bych je nechtěla potkat. Jí se ale zřejmě nepodařilo se jim vyhnout.
Edward se na mě díval a asi opět četl mé myšlenky, protože, když jsem vzhlédl, kývl: „Přišli kvůli těm vašim vraždám v Seattlu. Bree mi v myšlenkách prozradila, že je viděla už předtím. Varovali Victorii, že jí dají jen tolik času, aby na nás mohla zaútočit. Nevadilo by jim, kdybyte nás pár zabili, ale stejně byste nepřežili. Volturiovi by „dočistili“ to, co by z vás zbylo po boji. Bree byla jediná, kdo zůstal naživu. A Jane, která tuhle trestnou jednotku vedla, nedává druhé šance. Nabídli jsme se, že Bree vychováme a dáme na ni pozor, ale…“
Smutně pokrčil rameny a ve mně se vzmohl takový vztek, že jsem se neovládl. Praštil jsem pěstí do země až pukla a vytvořil se menší kráter.
„Bree nikdy ten jejich směšný zákon o utajení neporušila. Dělala to, co nám říkal Riley. Lovila spodinu a uklízela po sobě.“
Edward se na mě díval se soucitem: „Je mi to líto. Byla do poslední chvíle statečná. Dokonce udržela naše tajemství, i když ji Jane mučila. Má totiž takový dar, víš?“
Vynechal jsem tu věc s tajemstvím. Asi něco mezi nimi. Edward stejně vypadal, že by svá slova nejradši vzal zpátky. O to víc mě ale zaujala ta věc s mučením: „Jaký dar?“
Vzpomněl jsem si, co odpoledne říkal o darech: „Ta iluze bolesti vyvolaná v mysli?“
Edward se zašklebil: „Ano, ale ujišťuji tě, že je velmi skutečná. Zažil jsem ji loni a není to nic, co by sis chtěl zopakovat.“
Přikývl jsem a v mysli se mi začal rodit plán: „Takže Jane. A co ti ostatní?“
Edward opatrně: „Frede, nemysli na žádné hlouposti. Volturiovi jsou velmi mocní a nenechají si zlikvidovat jednu ze svých tajných zbraní. Jane je pro ně nepostradatelná. Bree byla jen obyčejná novorozená.“
Vztekle jsem se po něm podíval a on pokrčil rameny: „Já vím, že pro tebe ne. Ani pro mě, když jsem viděl její myšlenky. Ale oni nikdy nepochopí, proč ji neměli právo zabít.“
Rozhodl jsem se změnit téma: „Aspoň že ten zmetek Riley to má taky za sebou. A Victoria…“ To jméno jsem převaloval v puse: „Nikdy neřekl její jméno.“
Edward přikývl: „To říkala Bree taky. My s ní měli vlastní nevyřízené účty. Riley byl jen poskok, pěšák. Neměl pro ni větší cenu než vy.“
Zadíval jsem se do dálky: „Dobře že jsem odešel. Jenom teď budu litovat o to víc, že jsem Bree nezvládl přesvědčit, aby se nevracela. Díky, Edwarde. Myslím, že pro dnešek mám dost. Potřebuju přemýšlet.“
Edward se usmál: „Dlužil jsem to Bree. Jsem rád, že jsme se potkali. Zítra odjíždíme. Kdybychom se už neviděli, dej na sebe pozor a nezapomeň, co jsem ti řekl o Volturiových a zvlášť o Jane,“ dodal s důrazem.
Kývl jsem a po krátkém zaváhání mu podal ruku. Edward ji potěšeně stiskl a trochu se ušklíbl. Nejspíš si uvědomil, že jakmile se ode mě vzdálí, čeká ho nevolnost.
Pousmál jsem se: „Běž rychle. Stáhnu svůj dar, ale nevydržím to dlouho.“
Edward se usmál a přes rameno hodil: „Díky. Doufám, že se ještě někdy potkáme, Frede.“
Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Fredova cesta - 4. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!