Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forkský anděl - 1. kapitola

19.10.2010 (09:00) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2371×

„Ach ano, Renesmé Carlie Cullenová,“ říkal nadšeně profesor. „Renesmé je zvláštní jméno, jak jste k němu přišla?“

„Podle Esmé a Renée, jmen matek mých rodičů. Carlie podle Carlislea a Charlieho, jmen otců mých rodičů, kdyby vás to zajímalo,“ odpověděla jsem suše. Další z nacvičených věcí. Esmé měla rodiče Charlieho a Esmé. Carlisle měl za rodiče Carlislea a Renée. Profesor to odkýval a tvářil se naštvaně, protože jsem věděla, na co se chce potom zeptat.

„Vy sedíte se slečnou Greyovou?“ ptal se dál a já mu to odkývala. „Hm,“ jen dodal a já si šla sednout.

Když jsem šla k lavici, všimla jsem si, že Nevím-jak-se-jmenuje mě pozoruje. Kromě toho, že byl oblečený v černém, měl černé vlasy a olivovou pleť, měl i hluboké černé oči. Podívala jsem se mu do nich a jen, co se naše pohledy střetly, jsem uhnula pohledem. Přeběhl mi mráz po zádech.

„Co měla znamenat ta otázka, jestli s tebou sedím?“ ptala jsem se Nory. Nora se nešťastně podívala.

„Znamená to, že udělá nový zasedací pořádek. Ach jo.“

„Čauky, školačko,“ zdravil mě vesele Seth, když jsme se potkali u dveří od jídelny. Hned za ním se řítili ostatní – Sam, Paul, Jared, Jake, Quil, Embry. Jake na mě už zdálky mával a já mu zamávání oplatila.

Vzala jsem si jídlo a těžce se rozhodovala. U Nořina stolu byly přesně dvě místa. Pak tu byl jeden volný stůl pro deset lidí. Takže půjdu s klukama ke stolu, nebo si sednu k Noře. Bohužel, než jsem se stačila pořádně rozmyslet, se u Nory stůl zaplnil. Pospíchala jsem ke stolu, abych si sedla nějak dobře, což znamená, abych neseděla vedle Paula – nestihla jsem to.

„Tak, jak to dneska šlo?“ ptal se mě Quil.

„Hm, šlo to,“ pokrčila jsem rameny. Pak jsem si vzpomněla na Paula. „Mám s Paulem ájinu,“ odpověděla jsem smutně.

„Počkej, jak to?“ ptal se Embry.

„Vždyť je tupej jak tágo, se na něj podívej!“ řekl Jared. A teď tak opravdu vypadal. Projížděl očima po jídelně, div neslintal. Vůbec si nevšiml, že o něm mluvíme. Vtom prošla Marice okolo našeho stolu a na Paulově tácu zanechala papírek s telefonním číslem.

„To snad není možný, jsme tu čtyři hodiny a taková he…“ stěžoval si Jared.

„Taková namyšlená, blonďatá bárbína dá Paulovi číslo,“ dokončila jsem větu.

„To jsem říct nechtěl,“ stěžoval si Jared.

„Ale Ness má pravdu,“ zastal se mě Jake. Jared to vzdal a jen pokrčil rameny.

Chvíli bylo ticho a všichni jedli svou porci oběda. Měla jsem si ráno zajít na lov, tohle se nedá jíst. Dala jsem svůj oběd Sethovi a rozhlížela jsem se po jídelně a hledala černou kšiltovku.

„Někoho hledáš?“ ptal se Seth, když dožvýkal poslední sousto karbanátku.

„Vlastně ne,“ lhala jsem mu. Co jsem mu asi měla říct? Že hledám jednoho kluka, o kterém nevím, ani jak se jmenuje? Ne, to není nejlepší nápad.

„Ness, jsi po Belle, neumíš lhát,“ opravoval mě Seth.

„Jednu holku, Noru,“ lhala jsem zase.

„Lež!“ opravil mě Jake.

„Dobře, dobře, vzdávám to. Jednoho kluka,“ řekla jsem resignovaně a cítila, jak se červenám.

„Jakýho kluka?“ ptal se zvědavě Quil.

„Ach jo. Chodím s ním na biologii.“

„Jméno?“ zapojil se rozhovoru Sam.

„Hele, jdu, zatím,“ zvedala jsem se a chtěla odejít, ale Jake mě zastavil.

„Co máš teď za hodinu?“ ptal se.

„Matiku.“

„Tak na mě chvilku počkej, mám zemák,“ odpověděl a rychle do sebe házel poslední sousta.

„Takže jméno?“ ptal se zase Sam.

„Jaku, to jsi mi udělal naschvál!“ stěžovala jsem si. „Nevím, jak se jmenuje.“

„Jakto, že ho nevíš?“ nemohl tomu uvěřit Jared.

„Víte co? Jste horší než FBI!“ Založila jsem ruce na prsou.

„Tak jdeme?“ zachránil mě Jake.

„Jestli o tom řeknete našim, všem, tak vás vlastnoručně zabiju!“ upozornila jsem je, když jsem odcházela. Šli jsme s Jakem vrátit zbytky a jen, co jsme udělali krok z jídelny, uslyšela jsem hlasitý smích – jejich smích.

„To už si tolik navykli na to, že si vidíte do hlavy?“ ptala jsem se naštvaně Jaka u skříněk.

„Možná, nebo žárlí, že jsi někoho potkala a oni ne.“

„Hele, ale ono mi nejde o to, že by se mi třeba líbil, nebo tak. Prostě je takový zvláštní, tak mě zajímá, co je vlastně zač,“ obhajovala jsem se.

„Zkráceně řečeno, jsi po mámě,“ uzavřel to Jake a oba jsme se začali smát. „Kdy končíš?“ ptal se Jake po chvilce ticha.

„Po těláku, který mám po matice, ty?“

„Ty pak máš tělák?“ ptal se nevěřícně.

„Mám no, proč?“

„Protože já ho mám taky,“ vesele se usmál. „Náhoda. Ale nezapomeň, že musíš běhat jako člověk.“

„Ty na to taky nezapomeň,“ dloubla jsem ho loktem do žeber.

„Tak jsem tu,“ prohlásil Jake a oklepal se.

„Nech toho,“ napomenula jsem ho, „chováš se jako pes,“ zasmála jsem se a rukou mu prohrábla mokré vlasy.

„A nejsem snad? Haf!“ šibalsky se na mě usmál. „V jaké jsi učebně?“ ptal se mě.

„Hm,“ zkoumala jsem rozvrh, „207.“

„Aha, já jsem 227, na druhý straně. Tak zatím,“ usmál se na mě, otočil se a otřel se svou rukou o mojí. Omylem? Otočila jsem se a chtěla jít do třídy, ale do někoho jsem vrazila.

„Ahh, pozor,“ usmál se ten někdo na mě.

„Promiň,“ špitla jsem a cítila, jak jsem zčervenala.

„Neomlouvej se. Jsem Elliot,“ napřáhl ruku.

„Nessie,“ odpověděla jsem s úsměvem a potřásla si s ním rukou. Zazvonilo. „Hele, musím,“ mávla jsem za ním rukou a běžela na hodinu. Vešla jsem těsně před profesorem a jen tak tak jsem se stihla posadit na první volné místo, které tam bylo. Ani jsem si nevšimla, vedle koho to je. Vyndala jsem si věci na lavici, šla za profesorem a dala mu papír k podepsání.

„Těší mě, slečno Cullenová. Jsem pan profesor Walker. Z jaké školy jste přišla?“ vyptával se a hledal pero.

„Za Seattleské střední,“ odpověděla jsem a snažila se o milý tón.

„Proč jste přestoupila?“ vyzvídal dál. Povzdychla jsem si.

„Moje matka se sem chtěla přestěhovat po smrti jejího otce,“ odpověděla jsem stručně.

„Takže tu jste jen s rodiči?“

„Ne, ne. Ještě s adoptivními sourozenci a pár rodinnými přáteli.“

„Takže ta smečka...“ Usmála jsem se nad jeho výrazem. „Nových chlapců, jakže se jmenují?“ chvíli přemýšlel. „To nevadí, tak ti patří k vám?“

„V podstatě ano. Jsou to ti rodinní známí. Sam, Paul a Jared chodí do třeťáku a Quil, Embry, Jacob a Seth chodí do druháku,“ odpověděla jsem na jeho nevyřčené otázky.

„A vaši sourozenci, smím-li je tak nazvat, chodí také k nám na školu?“

„Ne. Někteří chodí na vysokou, někteří dodělali školu a někteří pracují,“ odpověděla jsem stručně.

„Někteří? Kolik jich máte?“ ptal se zase a jeho zvědavost mi začínala lézt na nervy.

„Mám jich šest.“

„Zajímavé. A mohu se ještě zeptat na jejich jména? Víte, čistě ze zvědavosti, když vy máte takové zajímavé jméno.“

„Alice, Jasper, Emmett, Edward, Isabela a Rosalie.“

„Hm, Emmett a Jasper jsem ještě nikdy neslyšel. Hm, dobrá, můžete si jít sednout,“ pokynul a já se otočila a chtěla jít na místo. Když jsem se podívala na židli vedle mé, ztuhla jsem. Seděl tam on - Nevím-jak-se-jmenuje.

Předchozí < Shrnutí > Další

Kacennnka

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Forkský anděl - 1. kapitola: