Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forks vs. Vidlákov - 1. kapitola

23.11.2010 (17:45) • Rashel • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1216×

Ještě jsem si dobalovala pár posledních věcí včetně občanky, na které jsem zahlédla jméno, které jsem neměla příliš v lásce. Isabella Swanová, byla jsem na to alergická. Pokaždé, když mi tak někdo řekl, ihned jsem ho opravovala, aby mi říkal Bella. Je mi sedmnáct let a právě se stěhuji za svým otcem Charliem do malého městečka jménem Forks ve státě Washington, ale podle mě je to spíš vidlákov, kde neustale prší a jednou za uherský rok tu vysvitne sluníčko a to možná ještě přeháním. Charlie je tohoto vidlákova policejní šerif. Jenže se tam nic neděje, takže většinou kouří dýmku míru s indiány z nedaleké rezervace La Push nebo s nimi hraje karty.

Stěhuji se tam, protože mě vyhodili ze školy kvůli neomluveným hodinám, ale mamce jsem řekla, že mi nesedí její nový přítel Phil a nebaví mě vidět, jak se trápí, když chce cestovat s ním a zároveň mě nechce nechávat doma samotnou.

A tak sem si naházela věci do dvou kufrů a hodila je do kufru auta, ve kterém na mě už čekala máma.
Přijeli jsme na letiště. Já si zašla koupit letenku a máma to zařídila s kufry. Rozloučila jsem se s ní a naposledy ji objala a šla na své místo u okna vedle postarší paní. Když se letadlo začalo zvedat ze země, koukala jsem na přírodu Phoenixu pod sebou, která se během minuty stala malou rozmazanou šmouhou. Pohodlně jsem se posadila do sedačky a z batůžku vylovila svůj mp3 přehrávač a zvolila moji oblíbenou skladbu. Po chvíli mi na rameno zaťukala má sousedka v letadle a sykla na mě.

„Můžeš se uklidnit a neřvat tu na celé letadlo?!“ A já si uvědomila, že jsem musela zpívat a  upřené pohledy ostatních nasvědčovaly tomu, že to bylo hodně hlasitě. Radši jsem upřela oči na špičky svých bot, které byly najednou hrozně zajímavé a moje tváře nabraly červenou barvu. A tak jsem na ně vydržela upřeně koukat až do konce letu.

Vystoupila jsem a rozhlédla se, abych našla Charlieho. Uviděla jsem ho u stánku s bufetem, jak si pochutnává na něčem, co mělo být zřejmě hot dog, ale zdaleka to tak nevypadalo. Když mě spatřil, rozeběhl se ke mně i s tou věcí. Zastavil kousek ode mě a s chutí se zakousl do té věci a na mě, konkrétně na mou novou bílou mikinu, dopadla kapka kečupu. Vytřeštila sem na něj oči.

„Upss,“ řekl jenom a začal se šíleně smát. A asi po patnácti až sedmnácti minutách se trochu uklidnil a zeptal se: „Kde máš ty kufry? A doufám, že tam máš jenom to nejnutnější.“ Na to jsem jen pokrčila rameny.

„Jasně, v tomhle kufru mám svoje malování a výstřižky z časáků.“ Na to začal rudnout vzteky a štěkl na mě:

„Tak to si nes sama!“ Pak se zdviženým obočím koukl na druhý kufr.

„Tam mám jen oblečení,“ řekla jsem popravdě. Ale on mi zřejmě nevěřil a začat se prohrabovat mými věcmi. Po chvilce vytáhl nějakou věc.

„A tahle zubní nit je jako co?“ ptal se s vítězným úsměvem na tváři. Zaostřila jsem očima.

„To jsou moje tanga, tati.“ Zakroutil nevěřícně hlavou, ale nekomentoval to. Každý popadl jeden kufr a šli jsme. Charlie mě dovedl k nějaké ztrouchnivělé popelnici, o které mi pyšně řekl, že je to jeho služební auto, já jen zírala s pusou dokořán. Sebral mi kufr a hodil ho i s tím druhým na zadní sedačky. Nemohla sem odtrhnout oči od té popelnice, takže jsem si nevšimla toho, že otevřel dveře na mé straně a pak mě silně strčil směrem na sedačku, já to nečekala a dala si řadící pákou do čela. Charlie vybuchl v záchvatu smíchu.

„Jsem ráda, že se bavíš,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a divila se, že mi nestoupá pára od uší. Jen pokrčil rameny a pronesl:

„To jsem měl čekat, až ti vlétne moucha do pusy a ty se udusíš?“ Tak tohle radši komentovat nebudu, řekla jsem si v duchu.
Zapnula sem si ztrouchnivělý pás. Charlie se posadil na místo řidiče a dupl na pedál. Jeli jsme dvěstě kilometrů v hodině a já se divila, že se ten šrot ještě nerozpadl, ale to bylo až příliš unáhlené, když jsme jeli kolem cedule Vítá Vás městečko Forks, upadl výfuk. To ale Charlieho nezastavilo, ani nezpomalilo. Vjeli jsme do zatáčky a najednou dupl tak silně na brzdy, až se mi ztrouchnivělý pás přetrhl a já si dala čelem o palubní desku.
„Super,“ pomyslela jsem si.

Při vystupování jsem si třela bolavé místo a popadla kufry, které před okamžikem vyházel z auta se slovy:

„Nemůžu ti pomoct s kufry, jelikož mi dávají zajímavý a důležitý zápas,“ hnal se ke dveřím, které odemkl a zmizel za nimi. Když jsem vytáhla kufry na schodiště a otevřela dveře od svého pokoje, hrůzou sem zakřičela....

Všechno v něm bylo sladěné v růžové a fialové barvě. Postel v rohu byla růžová a polštáře s peřinou byly povlečeny do fialové barvy. Na druhé straně byl fialový stůl a na něm růžový notebook. Takto byla sladěna i skříň s křeslem. Dokonce i koberec byl v souladu těchto barev. Málem jsem vykřikla hrůzou. To snad neví, že nemám ráda růžovou?! Odpověď byla jasná: Ne, neví!
Když jsem to rozdýchala, šla jsem si vybalit věci. Za tři čtvrtě hodiny jsem měla vybaleno a rozhodla se dát si nějaké sprchové gely, šampony a ručník do koupelny. Všimla jsem si velkého zrcadla na zdi.

K čemu ho, sakra, Charlie potřebuje? Nevím a je mi to docela i jedno, řekla jsem si...
Ale zrcadlo nebylo jediná divná věc v koupelně. Byly to růžové ručníky přehozené přes topení a dámské sprchové gely a šampóny, ale co mě zarazilo bylo to, že tu nebyl žádný pánský sprcháč...
On je gay, nebo co?! Zděsila jsem se. Proto ta růžová v mém pokoji. Než jsem se stihla jít přesvědčit do ložnice, zavolal na mě a venku zatroubilo auto.

Autor: Rashel (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Forks vs. Vidlákov - 1. kapitola: