Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forgotten past - 1. kapitola

14.06.2009 (10:11) • monisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3970×

Forgotten past – 1. kapitola

Vraceli jsme se. Po téměř padesáti letech jsme se opět vraceli na místo, kde to pro mě všechno začalo.  Celou cestu z Denali jsem mlčel, nedokázal jsem se rozptýlit od vzpomínek, které mě pronásledovali na každém kroku. Možná jsem ani nechtěl, příliš jsem se v nich utápěl. Vlastně to bylo to jediné, pro co jsem existoval.

 Byl jsem příliš zabraný do vlastních myšlenek než abych pobíral ještě jiné. Takže sem si ani nevšiml vzrušení v myšlenkách mých sourozenců, které v nich vyvolali známé vůně. Z mého transu mě probudil až zvuk Alicina rozjařeného hlasu.

„Konečně doma“ zvolala nadšeně a já se v tu chvíli cítil víc provinile než jindy. Nemohl jsem sdílet její radost z tohoto místa. Pro mě to tu bylo příliš známé, příliš důvěrné. Nechtěl jsem se vracet, ale nemohl jsem to ostatním upřít. Nepřítomně jsem se podíval z okna, pršelo. Ale i přes neutuchající přívaly nových kapek vody na tmavé sklo auta jsem viděl zcela dokonale. Takže jsem si nemohl nevšimnout té velké otlučené cedule na kraji města, hlásající krutou realitu. FORKS. Nenáviděl jsem to místo, ale zároveň ho miloval. Kontrast přímo bijící do očí.

Když jsem to tu tehdy opouštěl, zanechávající tu jediný smysl mojí existence netušil sem, že můžu někdy v životě být víc zničený, než jsem byl tehdy na kraji lesa. Až nepříjemně často, jsem se zaobíral myšlenkou, jaké by to bylo, kdybych odtud nikdy neodešel, kdybych tu zůstal. Ale na takové úvahy už bylo příliš pozdě. Padesát let je přece jenom dlouhá doba, alespoň pro člověka. Pro mě to byl jen nepatrný kousek.  Jen střípek nekonečného života, po který budu muset pykat za svou chybu. Nevěděl jsem, jaký život by ji čekal, kdybych ji nikdy neopustil, a pravděpodobně už se to nedozvím. Není tu nikdo, kdo by mi to řekl.  Při téhle vzpomínce mě bolestivě bodlo u srdce, které už téměř dvě století netluče.

Jen velmi malou částí své mysli jsem pozoroval dění kolem sebe. Cítil jsem, jak auto začalo zpomalovat, když jsme se dostali na úzkou lesní cestu. Poznal jsem to tu, blížili jsme se domů. Domov, jak paradoxní to tak nazývat, ale celá má rodina to tak brala. Četl jsem jim v myslích, že se sem velmi těšili. Ale zároveň se obávali, ne lidí nebo známého prostředí. Báli se o mě. Báli se co semnou tenhle návrat udělá. A tak jsem jen nasadil svou tvrdou masku jako už tolikrát za tohle půl století a ujistil je, že jsem v pořádku. Nevěřili mi, ale už dávno se přestali snažit, abych byl znovu šťastní. Nakonec začali hrát se mnou. Hráli jsme si na to, jako kdyby se to nikdy nestalo. Jako bych se nikdy nezamiloval. Jen uvnitř jsme všichni věděli, že se to nezahojí, že ji budu milovat navždy.     

Auto zastavilo docela a já uviděl ten skleněný dům, nabitý tolika vzácnými vzpomínkami. Společně s Alicí a Jasperem, se kterými jsem jel celou cestu z Denali jsem vystoupil z auta. Periferním viděním jsem zahlédl Carlislea s Esmé a Emmeta s Rosalií, kteří dojeli hned za námi. Všichni jsme si dovolili ten luxus a na chvíli se jen mlčky dívali na náš dům. Bolelo to víc, než jsem si myslel, ale nedal jsem nic znát. Alice se na mě znepokojeně podívala a já jen přikývl na znamení nevyslovené otázky, že jsem v pořádku. Soucitně se na mě podívala a vyšla směrem k domu.  Opatrně jsem vykročil za ní zvažující každý krok, který jsem udělal. Chtěl jsem tu chvíli, kdy budu muset projít těmi zavřenými dveřmi co nejvíc oddálit. Ale jednou jsem ten krok udělat, musel a tak jsem zavřel oči a přešel práh domu. Jeden krok blíž ke vzpomínkám. Rozhlédl jsem se po předním pokoji. Vůbec nic se tu nezměnilo, jen všechno pokryl prach. Po tváři se mi rozlil smutný úsměv, když můj zrak padl na černé piano stojící v rohu místnosti. „Neměli jsme to dělat“ pomyslela si Esmé a já postřehl, že mě pečlivě pozoruje. Neunikl jí jediný pohyb, který jsem udělal. Vlastně mě pozorovala už dlouho. Dělali to všichni. Otočil jsem se směrem k ní a vykouzlil na tváří nejlepší úsměv, jakého jsem byl schopen.

 „Ne Esmé, jsem v pořádku. Vážně.“ Odpověděl jsem na její obavy, ale věděl jsem, že lžu sám sobě.  Musel jsem zmizet, alespoň na chvíli utéct od vyčítavých myšlenek mé rodiny.

„Jen myslím, že potřebuju být chvíli sám“ pokračoval jsem odhodlaně a Carlisle na mě jen němě přikývl. Rychle jsem proběhl kolem nich a zamířil si to po schodech nahoru. Nezastavil jsem se, dokud jsem nestál před dveřmi do svého pokoje, s rukou nerozhodně položenou na klice. Nevěděl jsem proč tak váhám, co mě zdrželo od toho dveře otevřít. Ale jakmile jsem to udělal, okamžitě jsem věděl proč. Do nosu mě uhodila vůně. Vůně tak strašně známá, že bych jí poznal mezi tisíci. Byl to jen nepatrný nádech, smíšený s vířícím prachem poletujícím po pokoji. Bylo mi jasné, že ten pach tu musel být už dlouho, protože vůně z pokoje už téměř vyprchala. Nevnímal jsem to, jediné co jsem byl v tu chvíli schopen pochopit, byla nesouvislá myšlenka. Byla tu. Ať už to bylo před pěti nebo deseti lety. Nebo před tím než zemřela. Byla tu a to bylo to jediné, na čem v té chvíli záleželo.                 

Do pokoje se rychlostí blesku vřítila Alice. Viděl jsem proč tu je, přečetl jsem to v její mysli. Měla tu vizi jen pár sekund po té, co jsem se rozhodl, že to udělám, že jí navštívím.

 „Edwarde, nemyslím, že je to dobrý nápad“ začala smířlivě, ale musela se nadechnout. A právě to zastavilo její monolog. Věděl jsem proč tak ztuhla. Přesně to jsem před minutou udělal já a ze stejného důvodu.

„Oh“, vydechla po nekonečných několika vteřinách a já pocítil v jejích myšlenkách stejnou bolest, jaká spalovala mě. Ona ji přece taky milovala. Ale na rozdíl ode mě dokázala žít dál. Měla Jaspera.

 „Pořád si myslím, že to není dobrý nápad“, pokračovala po chvíli, ale už nebyla tak přesvědčená. I kdyby se proti mně postavila celá rodina, šel bych tam. Musel jsem. Musel jsem vidět místo posledního odpočinku Belly Swanové.

„Alice já musím, a ty to víš“ začal jsem s vysvětlováním, ale věděl, že není potřeba. Ona jako jediná z celé rodiny tohle dokázala pochopit.

„Já vím, vím, že tam musíš. Jenom říkám, že to není dobrý nápad.“ Usmála se na mě a já ji jemně políbil na čelo. Chystal jsem se vyskočit z okna, ale zastavila mě její poslední myšlenka. „Mohl by si jí ode mě pozdravovat“ překvapeně jsem se k ní otočil, ale jediné co jsem stihl zahlédnout, byla záda mizící z mého pokoje.                                                                                                                    

Běžel jsem dlouho, ale měl jsem svůj cíl. Věděl jsem, kam mě mé myšlenky nakonec zavedou. Ale potřeboval jsem si je srovnat v hlavě. Potřeboval jsem najít dost odvahy, abych tam vstoupil a viděl, co jsem provedl. Zastavil jsem se až před rezavou bránou, vedoucí na to tmavé, pochmurné a tiché místo. Znovu jsem se prudce nadechl a otevřel dveře, které se skřípáním povolili. Na první pohled se zdálo, že jsem tu naprosto sám. Rozhlédl jsem se po hřbitově a vydal se hledat to, kvůli čemu jsem dnes přišel. Jenže se stalo něco naprosto nečekaného. Ucítil jsem vůni, naprosto neodolatelnou vůni. Nebyla stejná jako ta v mém pokoji, tak už mi nikdo nikdy vonět nebude, ale i přesto mě na ní cosi upoutalo. Byl v ní ten nádech, nepatrný nádech Belliny krve. A jakmile jsem ji jednou ucítil, musel jsem vědět, kdo to je. Nikdo přece nemá právo vonět stejně jako ona, i když jen nepatrně. Když sem došel až ke konci hřbitova, kde byla vůně nejsilnější, konečně jsem to uviděl. Byla to dívka, seděla u nějakého hrobu a právě na něj pokládala květiny. Udělal jsem ještě jeden nepatrný krok směrem k ní, když se otočila. Podívala se na mě pronikavýma hnědýma očima a já jsem ztuhl na místě. „Bello?“