Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forgive me, please - 4. díl

30.12.2009 (10:45) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1211×

Forgive me, please - 4. Díl

písnička: http://www.youtube.com/watch?v=NcZkHIytrUU

Pohled Isabella Marie Swan:

Najednou upír povolil stisk a já upadla na kamennou podlahu. Když jsem se zvedla a ohlédla zpět, měl v očích strach. Prudce jsem se natočila směrem jeho pohledu, abych zjistila, kdo byl můj zachránce. Byl to Aro. Povzdechla jsem si smutně. V jednu chvíli už jsem začala doufat… no nic. Lily se ke mně rozběhla a začala plakat. Skryla jsem její malou hlavičku v mém objetí. I ona věděla, co se chystá. Přece je to byl její otec, i když tyranský.

Aro vzal upírovu hlavu a začal ji drtit stejný způsobem, jako on předtím mou. Křičel, zmítal se. Já zpívala malé dívce do ucha ukolébavku, tak jak jsem si ji pamatovala, když mi ji broukal do ucha Edw… au. Vzpomínky na něj ještě pořád bolí jako tisícero nožů v mé hrudi.

Když Aro dokonal pomstu, měla jsem na něj pár otázek:

„Aro?“ Pokynula jsem k němu s úctou.

„Ano Isabello?“  Pokynul posměšně. Nenáviděla jsem to jeho zpropadené ego. Myslí si, že je vládce všech a všeho. Ale vždyť vlastně také je… Pomyslela jsem si trpce.

„Co bude s Lilian?“ Zeptala jsem se, v očích miliony lesklých slz. Ara to velmi udivilo.

„Co by. Bude s ostatními upírkami. Však ony už se o ni postarají.“ A neúprosně se ignorantsky usmál. Ohlédla jsem se k ženské cele. Přes mříže prostrkovaly hubené ruce a volaly o trochu krve. V druhém případě dřely jako koně ve stříbrném dole.  Nevěřícně jsem na Ara pohlédla.

„Ale ona zemře… a upírky budou mít navíc dostatek síly, aby rozlomily mříže, utekly  a ovládly Volterru. Prozradí nás. “ Začala jsem.chytrým tahem. Nechtěla jsem, aby kdokoliv udělal něco té maličké. Po tom, co si musela prožít, si zaslouží lepší osud, než být hozena mezi hladové upíry. Ale Aro byl neústupný.

„Vrať se brzy, Isabello.“ Zavolal na mne při odchodu. Nenáviděla jsem ho.

Návrat bylo to poslední, co jsem plánovala. Kvůli sobě a nakonec kvůli Lilian. Když jsme osaměly, zatáhla jsem ji za roh skaliska.

„Lilian, musíš mi něco povědět. Drží Aro někde na hradě Edwarda?“ Prosebně jsem se na ni podívala. Lilian zavrtěla hlavou a odpověděla:

„Bello, tvůj milý se nenachází tady ve Volteřře, ale má to v plánu.“ A sklopila smutně hlavu.

„Lilian, musím ho zastavit. Pomůžeš mi, prosím?“ Dořekla jsem větu téměř šeptem. Lil opatrně přikývla.

„Dobře. Teď musím jít. Vrátím se pro tebe.“ Dořekla jsem, ale ještě jsem si vzpomněla na důležitou věc:

„Snaž se jim vyhnout, Lil.“ Vtiskla jsem holčičce na čelo polibek a pohlédla směrem k cele upírek. Snad se jí nic nestane. Pomyslela jsem si a plavným krokem odešla do svých komnat.

„Tak přece, Isabel.“ Dořekl Aro a objal mě.

„Ano.“ Pípla jsem smutně a s pohledem zabodnutým do země odešla. Cestou jsem si střádala plány na dnešní noc. Věděla jsem, že ve světě upírů nehraje roli den a noc protože vidí za tmy stejně dobře. Ale nemusela jsem se obávat slunce a lidí. Mohla jsem se rozběhnout, jak jsem jen chtěla a nikdo mě neuvidí.

Hodiny odbily jednu ráno. Je čas jít. Popadla jsem šedý plášť a obezřetně sestoupala po schodech do sklepení. Běžela jsem dlouhou chodbou až za skalní výčnělek. Lilian za ním ležela skrčená v klubíčku. Oddechla jsem si, že je maličká v pořádku a vzbudila ji:

„Lili?“ Jemně jsem s ní zatřásla. Pohlédla na mě svými kukadly a Postavila se. Beze slov jsem si vzala do náruče a rozběhla se zadní branou pryč. Byla zamčená, tak jsem zámek vyrazila. Teď už nám nic nebránilo svobodě… Najdeme Edwarda, varujeme ho a potom odejdeme s jeho života.

Zastavila jsem až po několika stech kilometrech. Byly jsme na někde ve středozemí. Ach tak dlouhá cesta do Ameriky… Ještě jsem zařídila Lil falešné doklady a nasedly jsme na letadlo do Los Angeles. Odtamtud to zvládneme pěšky. Teda lidem by to trvalo přibližně měsíc, ale já to zvládnu za jeden den.

Jakmile letušky zahlásaly odlet, mírně jsem si oddechla. Jsme v bezpečí, daleko od všeho nebezpečného, od Volterry. Byla jsem ráda, jak to dopadlo. Objala jsem Lili a vtiskla jí polibek do vlásků.

„Už ti nic nehrozí, zlatíčko.“ Pošeptala jsem mé spící princezně. Dlouho jsem nebyla na lovu a tak se mě zmocňoval stále větší chtíč. Bylo to mučivé peklo, být s těmi lidmi zavřená v jednom letadle. Když jsem navíc od začátku své existence nabyla vegetarián. Navíc ty kontaktní čočky mě pálily, potřebovaly už vyměnit. Přece nemůžu jet v červenýma očima, to by jaksi vzbudilo nemalou pozornost.

***

Když jsme přistáli v los Angeles, odebrala jsem se na toalety a  rychle si nasadila nové. Taky jsme potřebovaly jiné oblečení, takže jsme si to zamířily k prvnímu obchodnímu centru. Koupila jsem si dlouhý fialový kabát a černé sluneční brýle. Lilian jsem koupila kašmírový svetřík a baret. Když jsme byly dokonale maskované, odešly jsme lidským krokem k lesu. Tam jsem se rozběhla svou obvyklou rychlostí. Když končil, jen neochotně jsem se dál plahočila želvím tempem. Takhle to probíhalo zbytek dne.

K večeru jsme dorazily do Forks. Musela jsem nutně na lov, takže jsem Lil zatím nechala pronajatém hotelovém pokoji. Poprvé jsem se pokusila polapit zvíře. Za několik málo minut se mi podařilo skolit medvěda. Jeho krev sice nebyla tak dobrá jako lidská, ale věděla jsem, že je budu nejspíš lovit do smrti. Bude pak snadnější odolávat lidem a žít ve společnosti.

Po lovu jsem se vrátila pro Lilian. Z hotelu jsme zamířily rovnou k lesu. Rozběhla jsem se plnou rychlostí  a za necelých deset minut jsem stála před domem Cullenových. Musela jsem jednat rychle. Zhluboka jsem se nadechla, abych dokázala vstoupit dovnitř. I po té době to bylo prostě těžké. Dlouho jsem se rozhodovala, ale pak sjem si Vzpomněla na Alici. Nejspíš o mém příchodu stejně věděli. Vběhla jsem do dveří. Bylo odemčeno a přesto zde nikdo nebyl.

„Alice? Edwarde?... Emmete? Je tady někdo!?“ Začala jsem vybíhat do různých místností, ale nikoho jsem nenašla. Zajímavé je, že zde vše zůstalo jako před lety. Svalila jsem se na pohovku vedle Lilian a začala na sucho vzlykat. Dlouho trvalo, než jsem se uklidnila. Přijeli jsme pozdě, pozdě..

„Pozdě!“ Vykřikla jsem mezi vzlyky a pak se trochu uklidnila. Lilian mě držela za ruku, v očích ztrápený výraz. Kdybych tak mohla, jela bych do nemocnice hledat aspoň Carlislea. Jenže nemůžu, prohlásili mě tady už za mrtvou. Všechno je v háji! Zabořila jsme pěst do polštáře a zadržela tak další výbuch lítosti. Chvíli se tady zdržíme, jestli nepřijdou. Doufala jsem v duchu. Ale ani večer, ani ráno… Nikdo se neobjevil. Nemůžeme tady pořád jen tak nečinně sedět. Doufala jsem že Alice zjistí, kde jsem. Ona jediná je toho hodna. Ona jediná může Edwardovi pomoci, aby neztropil nějakou hloupost.

„Chce se upsat Arovi.“ Vytrhla mě z přemýšlení Lilian. Nechápala jsem, jak tohle všechno ví, ale teď mi to bylo absolutně fuk.

„Kde je, Lil! Kde je?!“ Začala jsem s ní cloumat.

„Volterra Bello, Volterra.“ Dořekla a po těchto slovech na mě pohlédla. Jako by se probudila ze zlého snu. Nic z toho, co říkala si nepamatuje. Plácla jsem se vztekle do čela a rozběhla se směrem ke garáži. Auta byla pryč, ale k mému potěšení tady pořád zůstala zapomenuta má stará motorka!

Doufám, že se vám tato kapitolka líbila :) Pište komentáře, další bude až po novém roce :) Podaří se Belle zachránit Edwarda před Arem? Počkejte si :D Brambooorka :)

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Forgive me, please - 4. díl: