Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forever in my heart - 1. kapitola - Bolest

23.09.2010 (15:30) • kukulinka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 861×

Alice:

Proč se tohle muselo stát zrovna mně? Proč mě dali do blázince kvůli mým vizím z budoucnosti? Proč vůbec něco takového, jako právě tyhle vidění, potkalo zrovna mě? Nemůžu za to! Já si to nevybrala!

Ale bohužel nejde se toho zbavit.

Kdyby to jen šlo. Nebo aspoň aby mě to nepřepadalo každou chvíli.

A všechno to začalo tou pitomou havárií.

---

Byl den jako každý jiný. Já, moje maminka a mladší sestra jsme snídaly. Pak se do kuchyně přiřítil tatínek a upravoval si kravatu.

„Vůbec to nestíhám! Omlouvám se, ale dnes s vámi neposnídám!" řekl, vzal si do ruky toast s marmeládou, políbil maminku a běžel do práce. Pak jsem měla chvíli temno před očima a po nějaké době jsem viděla, jak někdo narazil do auta, které vypadalo jako to naše, kterým se právě tatínek chystal odjet. Vyděsilo mě to, ale řekla jsem si, že to byla jen náhoda, ale pak jsem viděla tatínka celého od krve za volantem, nehybného a části těla, které nebyly od krve, byly bledé.

Zakřičela jsem, až se maminka se sestrou vyděsily, ale toho jsem si nevšímala. Rozeběhla jsem se za tatínkem, snad ho ještě stihnu.

„Tatí! Tatí! Nejezdi do práce! Prosím!" prosila jsem.

„Promiň, miláčku, ale musím. Neboj, vrátím se co nejdříve a něco vám přinesu. Ale teď už spěchám tak pa, pusu," řekl a vycouval z garáže.

„Ale tati, co když se ti něco stane, když budeš tak spěchat!"

„Neboj, nestane, dám si pozor."

„Ale -"

Než jsem stihla cokoli dalšího říct, byl pryč.

Odpoledne, když jsem se se sestrou vrátila ze školy, našly jsme maminku v kuchyni, hlavu složenou do dlaních a brečela. A opět mě zaplavil děs.

„Mamí? Maminko, co se stalo?" ptala se Cynthia. Bylo jí teprve sedm a chodila do první třídy a já nebyla ráda, že maminku takhle vidí. Ani já ji ráda neviděla v tomhle stavu.

Zvedla hlavu k nám a se slzami v očích řekla:

„Tatínek je v nemocnici. Měl havárii a málem to nepřežil. Je ve velmi vážném stavu."

Projela mnou kromě vlny děsu vlna bolesti. Slzy jsem měla nakrajíčku. Rozeběhla jsem se k sobě do pokoje a zabouchla prudce dveře.

Ne! Proč? Neříkala jsem mu to? Ale co to bylo? To vidění a pak se to stalo.

Jen co jsem se trochu vzpamatovala, seběhla jsem po schodech. Maminka se Cynthiou se přesunuly do obývacího pokoje, obě brečely. Maminka Cynthiu utěšovala, ale sama si to všechno, co jí říkala, nalhávala.

Běžela jsem do nemocnice, pořád se slzami v očích. Někteří lidé se na mě otáčeli a kroutili hlavami, když jsem do nich omylem strčila.

V nemocnici jsem se zeptala, kde leží Tom Brandon, a běžela k němu na pokoj.

Nespal.

„Tati!" povzdechla jsem si a tatínek ke mně otočil hlavu.

„Alice, holčičko moje, pojď ke mně. Může tu na chvíli být, doktore?" zeptal se doktora. Nikdy jsem tak úplně nepochopila, proč mi říká mým prostředním jménem, ale nevadilo mi to. Ten doktor byl docela pohledný. Vysoký, blonďatý a velice mladý. A vypadalo to, že i velmi chytrý, laskavý a milý.

„Ano, ale maximálně deset minut. Musíte odpočívat, máte za sebou náročnou operaci," usmál se mile a nechal nám soukromí.

„Tati, moc jsem se o tebe bála, už když si odjel. Říkala jsem ti to!"

„Já vím, ale jak si věděla, že se mi zrovna dnes něco stane?"

„Nevím, prostě jsem snídala, a pak jako kdybych to měla před očima. Ale viděla jsem tě mrtvého!" povzdechla jsem si a vzlykla.

„Neboj, dceruško, neumřu. Něco takového ti nikdy neudělám. Víš, že tě miluju a vlastně ti děkuju." Podivila jsem se. Poznal to z mého výrazu a vysvětlil mi to.

„I když jsem si dával pozor, trochu jsem se toho obával, protože něco takového bys mi nikdy jen tak neřekla. Dával jsem si pozor, ale stejně. Nějaké auto dostalo smyk na zledovatělé silnici. Jelo za mnou. Na poslední chvíli jsem si toho všiml, dříve, než do mě vrazil. Chtěl jsem se uhnout, ale taky jsem dostal smyk a naboural do dalšího auta, které jelo na druhé straně silnice. Možná, že kdybych neuhnul tomu za mnou, dopadlo by to hůře."

Povzdechla jsem si a začala se uklidňovat.

Nakonec to s tatínkem dopadlo dobře, ale mé vize neustaly, naopak, byly čím dál tím častější. Moje maminka začala mít strach a pak i Cynthia. Když mi řekla, že obě mají strach, zeptala jsem se z čeho a ony řekly, že ze mě. Tatínek se mě ale i po tom nebál. Rozmlouval to mamince. Ale po nějaké dlouhé době se maminka s tatínkem rozvedli. To byla rána. Tatínek chtěl, abych bydlela s ním a já to chtěla taky, ale nemohla jsem, protože měl spoustu práce a že by na mě neměl čas. Tohle řekla maminka u soudu, takže tatínkovi zamítli se o mě starat. Brečela jsem dlouho a on byl taky moc smutný.

Každý den mi volal a posílal nějaké dárky. Ale pak se to znovu zvrtlo. Doktoři zjistili, že má tatínek rakovinu. Já se to dozvěděla hned ten den, co mu na ni přišli. Řekl mi to, když mi volal. A zase jsem brečela. Za ten rok jsem se nabrečela nejvíce ve svém životě. Uklidňoval mě, že to bude dobrý, ale z jeho hlasu jsem poznala, že je to beznadějné.

O týden později jsem měla zase ty vize. Ukazovaly mi pohřeb. Byli tam i nějací kolegové od tatínka z práce, babička s dědou, maminka, Cynthia a já. Všichni brečeli, alespoň všechny ženy. Hlavně já. Přeběhl mi před očima hrob, na kterém bylo jméno tatínka, datum a rok narození a datum úmrtí. A shodovalo se to s dnešním datem.

Popadla jsem telefon a volala tatínkovi, ale nezvedal to. Začala jsem se strašně bát. Pak to zvedl, konečně. Myslela jsem, že to bude on, ale ozval se tam ten hodný doktor, doktor Cullen, a oznámil mi, že tatínek podlehl rakovině.

Po tomhle všem mamince došla trpělivost se mnou. Řekla jsem jí, že tatínek umře, a ona se začala bát, a když se to naplnilo, strčila mě do blázince. Prý nemá jinou možnost. Cynthii napovídala, že jedu pryč a už se nevrátím. Cynthia brečela.

Tohle je bezkonkurečně ten nejhorší rok mého života.

----

„Brandonová! Vstávej! Hned!" zaječela jedna stará ženská pracující v ústavě a vytrhla mě tím z přemýšlení. Vzala mě za moje otrhané hadry, které jsem měla na sobě - jediné, co jsem tam měla za oblečení - a táhla mě do sprch. Hodila se mnou do kouta a pustila na mě proud studené vody. Ječela jsem, ačkoli mi to nebylo nic platné. Pak otočila kohoutkem a spustila na mě úplně vařící vodu. Opět jsem ječela. Tohle by tatínek nikdy nedopustil.

Pak mě odvedla zpět do mé kobky hluboko v podzemí ústavu. Byla jsem mezi nevyléčitelnými případy kvůli vizím. Zkazily mi celý život. Hodila se mnou opět do kouta a odešla. Na několik západů zamkla dveře, abych neměla nejmenší šanci utéct.

Proč já? Nechci tu být! Chci být s mým tatínkem, ať je kdekoli! Kdyby tu byl alespoň nějaký ostrý předmět, který by ukončil mé trápení.

Autor: kukulinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Forever in my heart - 1. kapitola - Bolest: