Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forest Love II. The Airport

12.04.2010 (20:45) • Bye • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1208×

II. The Airport

Byl se svou rodinou v příletové hale mezinárodního letiště Teda Stevense v Anchorage. Vedli vzrušený hovor. On stál s rukama založenýma na prsou, pohledem upřeným skrz prosklenou plochu letištní haly ven, opřený o reklamní tabuli a mlčel. Za ty roky už si na jeho zádumčivost zvykli. Oni byli nedočkaví. Těkali očima po nově příchozích cestujících, přešlapovali, žmoulali v kapsách klíčky od aut. Vypadali jako všichni ostatní. Nenápadně. Dokud se na ně člověk nepodíval pozorněji. Tehdy muselo být každému jasné, že je na nich něco divného. Byli všichni stejně… krásní?

„Ta lidská doprava je tak pomalá. Vsadím se, že kdyby běželi, už tu dávno jsou,“ protáhl znuděně Emmet.

„Prosimtě, ty se hlavně nesázej. Ještě ses mi nepřiznal, kolik jsi prosázel na NHL, když tu Alice nebyla, aby ti radila!“ zamračila se na něj Rose.

„Ale lásko, vždyť jsem ti říkal, že jsem skoro všechno trefil.“ Smířlivý tón mu šel perfektně.

Rose po něm střelila pohledem, který nepřipouštěl další diskusi. Měla ho přečtenýho.

„No, Emmete, hlavně si myslím, že ani ty bys tentokrát s Alicinou bagáží neudělal ani krok,“ lehce se usmála Esmé. „A to vím, protože jsem jí pomáhala balit! Dalo jí hodně práce přesvědčit slečnu u odbavování, že na svatební cestu se prostě pod osmdesát kilo nevejde.“

Emmet dostal záchvat smíchu. „Ještěže jsem u toho nebyl!“

„Už je vidím, támhle jsou,“ zvolal Carlisle a ukazoval na stejně krásnou dvojici, která k nim s úsměvem ve tvářích a nadšením plula.

„Alice, Jaspere, jsem tak ráda, že jste zase doma.“ Tiskla je oba najednou jako první Esmé. Máma. Pak už se objímali se všemi.

„Díky Esmé, byla to nádhera. Byla sice chyba, že jsem tu nechala ty zlatý páskový balerínky a taky tu červenou krajkovou košilku, viď zlato,“ zatrylkovala Alice směrem k Jasperovi, „ale nakonec se to dalo vydržet.“

„No, Esmé, myslím, že by sis to tam měla zajet zkontrolovat. Je možný, že ti tam zbyla jen kůlnička na dříví,“ rejpnul si Emmet.

„Věděla, že se chytíš, prostě jí to nedalo,“ s úsměvem ho poplácal po ramenou Jasper. Pak si zaklesli ruce a objali se. „Taky jsi mi chyběl, brácho.“

Ten u tabule se náhle napřímil a ještě víc ztuhnul, pokud to vůbec bylo možné. Nikdo si toho ve všeobecném veselí nevšimnul. O sekundu později ztuhla i Alice. V tu ránu byla u něj a vytřeštěně na něho zírala.

„Edwarde, co se děje?“ zvolala zoufale, „najednou ses mi skoro ztratil! Vidím jen nějakou mlhu, nebo co.“

„Já, já nevím,“ zajíkl se Edward a tentokrát zíral do davu lidí on. To už kolem nich stála celá rodina. „Nevím, jak je to možné… ale já cítím, tedy myslím, že cítím…“ Všichni na něm teď doslova viseli očima.

„Bella,“ vydechl sotva slyšitelně.

xxx

Rozloučení s tátou na letišti v Seattlu bylo rychlé. Přeci jenom jel táta po mokrých silnicích opatrně, takže jsme přijeli akorát načas.

„Podívej, letíš za hodinku, žádný zpoždění, to je dobrý, aspoň tam budeš včas a stihneš se ubytovat,“ mumlal spokojeně táta při pohledu na velkou světelnou letištní tabuli.

„Tak pojď, zbavíme se těch kufrů, ať si můžem ještě dát v klidu kafe.“ vytrhla jsem ho z jeho myšlenek.

Našli jsme můj odbavovací terminál. Já jsem předložila letenky, zatímco táta naskládal kufry na pás.

Slečna Stella, jak měla psáno na jmenovce, kufry rutinně zvážila a označila. „Osmnáct kilo, v pořádku. Přeji vám štastný let s naší společností Alaska Airlines.“ s úsměvem mi vrátila letenky.

Poděkovali jsme a vydali se na kafe a croissant do Seattle´s Best Caffe. Jako vždycky. Usadili jsme se u stolku v rohu. Jako vždycky. Měli jsme s tátou jisté rituály.

„Ještě něco, tohle máš ode mě a taky od dědy Billyho.“ zalovil táta v kapse a podal mi tenkou nezalepenou obálku.

Rozevřela jsem ji a zvedla obočí. „Tati?“

„Není to nic moc, karta je na tvoje jméno. Máš tam deset tisíc. No nekoukej, Sunny, přece sis nemyslela, že tě necháme odjet s holým zadkem,“ hřejivě se na mě usmál a stisknul mi ruku. Cvak, vyfotila jsem si ho. Mám fotografickou paměť. Takhle si ho teď budu pamatovat.

Pak už to šlo ráz na ráz.

„Hned po přistání mi zavolej. Čekáme tě na Vánoce!“ naposledy mě táta objal.

Pasová kontrola, nástup, rolování po letištní ploše. A část, která mě přímo fascinuje: zabržděný letadlo, stojící na konci dráhy, motory tůrujou, a pak se ten kolos dá do pohybu, rychleji a rychleji, až najednou cítím, že ztratí půdu pod nohama. Žaludek mám až v krku, do žil mi vstříkne adrenalin, eufórie. Miluju vzlety.

Pití, svačinka, časopis, pak zase pití, obídek, bombón a šli jsme na přistání. Krátký, tříapůlhodinový  let.

V Anchorage jsem byla poprvé, ale to nevadilo, všechna letiště jsou v podstatě stejná. U pojízdného pásu jsem si počkala na kufry. Samozřejmě přijely mezi posledníma, jak jinak. Hodila jsem je na vozík a zhroutila se na nejbližší lavičku. Hrozný, jak sezení člověka unaví. Vytáhla jsem mobil a zavolala tátovi. Potom jsem vytočila Helen, byla to moje kamarádka z Forks, studovala tu už od loňska. Její spolubydlící právě ukončila studium a tak se jí uvolnilo místo na pokoji. Paráda, nemusela jsem nic jinýho hledat. Řekla, že už je na cestě a vyzvedne mě za půl hodinky.

Často jsem si krátila čas pozorováním lidí. Hodně vám to o nich řekne, aniž byste s nimi mluvili.

Moji pozornost záhy upoutala skupinka lidí stojících tak nějak stranou. Byly to dva páry a jeden mladík se zasmušilým výrazem. Přestože vypadali rozdílně, měli všichni velmi krásné rysy – museli být příbuzní. Byli oblečeni podle poslední módy, což mi neimponovalo, neměla jsem takové typy ráda. Ale zároveň mi byli sympatičtí.

Setrvávali v družném hovoru. Usmívali se na sebe, dotýkali se. Všichni, kromě toho mladíka. Evidentně k nim patřil, ale celou dobu stál opřený ramenem o poutač a nepřítomně zíral ven z letištní haly. Sledovala jsem jeho pohled. Na obrovskou prosklenou plchu vytrvale bubnovaly dešťové kapky hnané ostrým podzimním větrem. Nic, co by vaši pozornost upoutalo na delší dobu.

Něčím mě přitahoval. Byl tak hezký.

Mohla jsem si ho nerušeně prohlížet. Byl vysoký, s pěknou, pravidelně osvalenou postavou, ale žádný Rambo. Jeho opravdu krásnou, bledou tvář, lemovaly neposlušné hnědé vlasy. Vsadila bych se, že na slunci budou házet bronzové odlesky. Nebyl tak perfektně vystajlovaný, jako zbytek jeho rodiny. Měl na sobě prostě džíny, mikinu a tmavomodrou sportovní prošívanou vestu. Hrozně mu to slušelo.

Konečně se dočkali. Ke skupince mého zájmu přicupitala elfka (jinak se to nazvat nedalo) s hezkým (jak jinak) blonďákem. Náhle je všichni mohutně vítali a objímali.

Hezounka (vida, už měl jméno!) očividně ani tato událost nevytrhla z jeho letargie.

No nic Sunny, ten se na tebe asi neusměje, pomyslela jsem si.

A pak se stalo několik věcí najednou.

Za mnou se otevřely dveře, a z chodby pro personál vyšlo několik rozesmátých letušek. V zátylku jsem ucítila studený průvan, jak se vzduch z chodby vyhrnul ven do letištní haly. Ve stejném okamžiku se Hezounek prudkým pohybem odlepil od poutače a téměř zkameněl v nové pozici. Páni, ten je ale rychlej, blesklo mi hlavou. Jeho rodina ho okamžitě obklopila. Došlo mi, že něco není v pořádku.

Hezounek přejížděl roztěkaným pohledem dav lidí v hale, jakoby znovu někoho vyhlížel. Na sekundu se zastavil pohledem i na mně. Přestala jsem dýchat. Jeho oči byly zlaté! Nikdy jsem nic podobného neviděla. Zdálo se, že ze sebe souká nějakou nesouvislou větu. Nakonec vyslovil poslední slovo.

Tentokrát jsem zkameněla já. To slovo jsem poznala. Dokázala bych ho přečíst z milionu rtů. Slyšela, viděla jsem ho tátu vyslovit na tisíckrát.

„Bella,“ zašeptal Hezounek.

xxx

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Bye (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Forest Love II. The Airport: