Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fontána osudu 6. kapitola

16.06.2010 (09:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2211×

6. kapitola

Když se rozrazily dveře a dovnitř vběhla rozlícená Rosalie.

„Okamžitě mu to odčaruj! Můj manžel je oboupohlavák? To nemyslíš vážně! Ať jsou ty kozy střelhbitě pryč! Nebo mu je ušmiknu!“ ječela.

Moje oči byly vypleštěné a s hrůzou jsem mrkla na Alice. Ta si pilovala nehty a zašvitořila svým klidným hláskem:

„Neboj, ona tě nerozcupuje, ale přemýšlela o tom. Prostě se jí nelíbí Emmette s ňadry, to je celé.“ Ani nezvedla oči od své momentální práce.

„Rose, je mi to líto, já…“ ale Rosalie mě přerušila mávnutím rukou.

„Jo byla to sranda, ale sprav to.“ Rosaliin hlas byl nyní o hodně klidnější.

Začala jsem tedy přemýšlet, jak z toho průšvihu ven. Po chvilce jsem zavřela oči a začala se soustředit. Chvíli bylo ticho, ale pak se domem rozezněl řev rozzuřeného tygra – tedy vyděšeného Emmetta.

„Moje prsa! Moje prsíčka! Splaskla! Kde jsou? Kam se poděla?“ ječela čmouha blížící se ke mně. A pak se nade mnou tyčil on – Emmett.

„Proč? Proč?“ hořekoval, ale jakmile zmerčil Rosalie - která ho pozorovala s obočím, tak vysoko, že splývalo s jejími vlasy – odkašlal si a spustil: „Chci říci, děkuji ti,“ ale přitom se smutně díval na svůj splasklý hrudník.

„Pojď,“ promluvila Rose konejšivě, „půjčím ti svoje,“ usmála se na něj a v tu ránu se Emmettovy oči proměnily ve dva světlomety a najednou byli oba fuč.

Všichni včetně mě se začali smát, ovšem smích mě přešel, jakmile jsem se střetla s Edwardovým pohledem. Jsem v prdeli – napadlo mě.

Edwardovy očí šlehaly blesky a jeho čelist byla tak semknutá, že se mu musely drolit zuby. Pěsti měl zaťaté a jeho vlasy -  jeho vlasy byly upraveny do slušivého francouzského culíku, který mu sahal do pasu. Vypadal jak samurajský ninja.

Dala jsem ruce nahoru, v gestu vzdávám se a snažila se zpitvořit svůj obličej do omluvného formátu. Ovšem měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Má snaha byla marná, neobměkčilo ho to a ještě na mě začal vrčet.

Kdybych byla zbabělec, zdrhám a nezastavím se ani na kanadských hranicích. Ale já se nevzdala. Jen jsem se na něj dívala a uvědomila si, že je těch vlasů vlastně škoda.

Edwardova tvář škubala v nebezpečném tichu. Bello makej, jinak tě rozseká na cimpr campr! No nerozseká, přece jenom jsem možná, ale už jenom jeho pokus by byl dokonalý průšvih.

Nadechla jsem se a zamumlala skoro neslyšně zaklínadlo, které ho zbavilo jeho porostu na hlavě. A najednou přede mnou stál ve svém roztomilém rozcuchu. Alice zatleskala a Edward se šel podívat na svůj zjev v zrcadle. Všichni zmizeli a já tam s ním zůstala sama.

„Omlouvám se, nevím, co to do mě včera vjelo,“ zašeptala jsem. Edward se na mě pomalu otočil.

„Vím, že skrýváš velké tajemství a taky vím, že tady už nebudeš dlouho. Sama si to řekla. Jen by mě zajímalo, proč se na tebe nedokážu zlobit,“ vrtěl hlavou.

„Takže se na mě nezlobíš?“

„Ani ne s Emmettem si zaválela, bavili jsme se na něm celou noc,“ řekl klidně. Pousmála jsem se.

„No, já vím jistě jedno, pití se mnou je velmi nebezpečné, alespoň, co se vzhledu týče.“

******************************

Vrátila jsem se domů, kde na mě čekal prázdný dům. Maggie byla u svého přítele. Seznámila se s ním asi měsíc poté, co jsme sem nastěhovaly. Věděla jsem, že se trápí a proto jsem se rozhodla, že se postarám o to, aby zde zůstala. Oba strýčkové mi slíbili podporu. Jediné, co jsem musela udělat, bylo oznámit to Maggie a upravit vzpomínky – tedy pokud s tím bude souhlasit.

Sice byl všední den, ale do školy jsem už nešla. Sedla jsem si na své oblíbené místo k oknu a opět přemýšlela. Vzpomínala jsem na svůj příjezd, poznávání lidského světa, lidské křehkosti, lidské povahy…

Kdybych mohla, zůstala bych tady. Nechtěla jsem se vrátit k fontáně osudu a dohlížet na rovnováhu. Proč když zemře někdo zlý, musí společně s ním odejít i dobro? Je to tak nespravedlivé… Zarazila jsem se – přemýšlím jako člověk. Za pár dní bych měla vést radu a už mnou zmítají pochybnosti? Mé myšlenky přerušil smích Maggie, která právě přicházela.

„Bello! On mě požádal o ruku,“ řekla šťastně.

„Maggie, posaď se, chtěla bych ti něco navrhnout,“ začala jsem a předložila ji svou nabídku. Dívala se na mě nevěřícně, ale v jejích očích byla znát úleva a štěstí.

Chvíli mlčela.

„Mám pocit, jako bych tě zrazovala,“ prolomila ticho.

„Nechci, aby si byla nešťastná, budeš s ním, budete mít děti a jen mlhavě si budeš pamatovat na dívku, se kterou si strávila pár let svého života. Budeš šťastná,“ alespoň někdo, dodala jsem v duchu.

„Děkuji,“ objala mě. Po obličeji nám stékaly slzy. A bylo rozhodnuto.

***********************************

Dny najednou plynuly až hrozivě rychle. Jednou jsem se probudila v posteli a zjistila, že dnes je můj poslední den s mými kamarády, s Cullenovic rodinou a s Maggie. Ležela jsem v posteli ještě nějakou chvíli, až ke mně dozněl Maggiin ječák:

„Vstávej! Musíš do školy! Dnes je ples!“ volala na mě z kuchyně. No jo ples, nakupovací maratón jsme s Alice a Rose uskutečnily před dvěma dny. Přenesla jsem nás do Paříže, kde jsme strávily celé odpoledne lítáním po předních módních salónech.

„Bello! Za chvíli tady bude Alice s Rosalie!“ křičela Maggie dál. Holky mě totiž s přesností švýcarských hodinek vyzvedávaly přesně o půl osmé. Rosalie mi odpustila moje řádění hodně rychle.

Emmett se stal totiž velkým obdivovatelem Rosaliiných předností, ne že by před tím nebyl. Ale zkušenost udělala své a tak jim Emmett například četl pohádky – nejraději prý měly tu o neposlušných kůzlátkách. No jednoduše – Emmett se zbláznil a Rosalie si jeho pozornost nemohla vynachválit. Jsou to cvoci – oba dva.

Z postele jsem se musela vyloženě vykopat. Šla jsem do koupelny a při pohledu do zrcadla jsem se lekla. Vlasy mi trčely do všech světových stran a oči jsem měla oteklé od pláče. Až tohle uvidí Alici, tak ji klepne. Tady nepomůže ani zaříkávadlo. Vzala jsem kartáč a začala vlasy pročesávat, dokud nebyly hebké  a poddajné. Umyla jsem si obličej  - s očima nic nezmůžu – když tak to svedu na alergii. I když… alergie v únoru?

Nebyla jsem dnes v dobrém rozpoložení, takže když jsem slyšela klakson auta, prostě jsem prosvištěla domem a cestou mi byl do rukou vražen sandwich od Maggie. Nasedla jsem do auta, zamumlala jsem pozdrav, aniž bych se podívala, kdo mě veze. Dívala jsem se z okna, žvýkala sandwich a přemýšlela, že je tady nezvyklé ticho. Ty dvě vždycky brebentily, že by se z toho i normální člověk zbláznil a dneska je ticho. Bylo to nějaké divné, přestala jsem přežvykovat.

A pak mě málem trefil šlak.

„Až teď ti došlo, že nejedeš s Alice? Bello, bezpečnost zrovna není tvoje silná stránka, že?“ zeptal se se smíchem Edward. V tu chvíli se staly dvě věci najednou. Lekla jsem se a moje snídaně si to zamířila do dýchací trubice - což byl mimochodem naprosto úžasný pocit.

„Chceš mě zabít?“ zaznělo moje obvinění.

„A to jde?“ zeptal se posměšně.

„Moc vtipné,“ zamručela jsem a nahazovala svůj dech. To už jsme parkovali před školou, kde mě Alice čekala s pitím v ruce. Zhluboka jsem se napila a snažila se ignorovat pálení v hrudníku.

„Díky,“ podívala jsem se na Alice.

„Přece tě nenechám umřít v den plesu,“ mrkla na mě.

„Jo ten ples, stejně nepůjdu,“ mávla jsem rukou.

„Byla to dobrá výmluva, jak pro mě, tak pro tvého bratra, ale…“

„Žádné takové, už máme šaty! Jdeš a basta!“ rozhodovala za mě Alice.

„Alice, prosím tě,“ začala jsem.

„Ty mi nechceš udělat radost?“ zakoulela na mě těma svýma štěněčíma očkama. Perfektní a to jsem jí ještě neřekla, že odjíždím už zítra. Neurčitě jsem pokrčila rameny a odcházela. Ještě jsem slyšela, jak si Alice dupla nožkou, jestli to přežene, bude v asfaltu díra.

*********************************************

Celý den, byl hotové peklo. Nikdo nemluvil o ničem jiném, než o plese. Ples sem, ples tam. Ples ono, ples tamto. Pokaždé, když jsem chtěla říct, že tam nejdu, že zítra odjíždím, přišel někdo s nějakou stupidní otázkou typu – Nemáte rtěnku v cihlově červené barvě? Berete si pod šaty spodní prádlo? Mám si vzít ty smetanové nebo krémové šaty?

Ve finále jsem byla ráda, že jsem odtud mohla vypadnout. Alice mě  vysadila před domem s tím, že se o sebe umím postarat a ať si sepnu vlasy nahoru. Než jsem jí stihla odpovědět, že nikam nejdu, byla pryč.

Vešla jsem do domu a sedla si na gauč. Seděla jsem tam asi dvě hodiny. Venku se začalo šeřit a Maggie se vrátila domů. Její radostný obličej, se změnil, když viděla ten můj.

„Zítra?“ zašeptala. Jen jsem přikývla. Nechtěla jsem mluvit. Jen jsem seděla a dívala se před sebe. Maggie se ke mně připojila, žádná z nás nemluvila. Ticho v domě, kde bylo slyšet jen tikající hodiny přerušilo zvonění telefonu. Maggie ho zvedla, ale mluvila velmi nejistě. Nejspíše mluvila s Georgem. Naznačovala jsem jí, ať jde, ale pořád vrtěla hlavou a mračila se. Vstala jsem  a vytrhla jí telefon z ruky.

„Bude tam,“ řekla jsem a zaklapla ho. Maggie se na mě nevěřícně dívala. „Hele nikdy jsem ti nic nenařizovala, ale jestli mě donutíš…“

Asi za půl hodiny stála Maggie u vchodových dveří a už po padesáté se ujišťovala, jestli tady přece jen nemá zůstat. Když se mi ji konečně podařilo vystrkat z domu a prásknout jí dveřmi před nosem. Ocitla jsem se opět sama.

Vyvlekla jsem se do prvního patra a zamířila do koupelny. Otočila kohoutky s horkou vodou a poslouchala její zvuk. Sáhla jsem po skleněné ozdobné láhvi, ve které se ukrývala má oblíbená vůně – jasmín. Nalila jsem ji do kouřící se vody, svlékla se a vstoupila do svého soukromého ráje. Zavřela jsem oči a snila. Snila o životě mezi obyčejnými lidmi – no spíše s upíry.

Nevím kolik času uběhlo, voda ve vaně chladla, přesto bylo velmi osvěžující v ní ležet. Z mého rozjímání mě vytrhl zvonek u dveří. Odejde – říkala jsem si. Další zazvonění a další, další a další…

Naštvaně jsem se vyhrabala z vany a natáhla se po županu. Cestou jsem nadávala jak špaček. Jestli to bude nějaký podomní prodejce pracího prášku tak ho na mou duši proměním v pračku. Když jsem se blížila ke dveřím, opět se rozezněl zvuk zvonku. Trhla jsem dveřmi a naštvaně vyštěkla.

„Co je!“

„Ty jdeš v tomhle na ples?“ slyšela jsem udivený hlas. Očima jsem vyhledala zrcadlo v předsíni a spatřila sebe – rozcuchanou s mokrými vlasy, pokožka rozpálená od horké vody a za krkem zbytky pěny. Prostě obraz pro bohy…

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fontána osudu 6. kapitola: