Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fontána osudu 5. kapitola

25.05.2010 (14:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2491×

5. kapitola

…oblohu křižovaly blesky…

Sledovala jsem očima strýce a bála se. Bála jsem se o Alice. Teď vypadal opravdu hrozivě, díval se na mě a nakonec konečně promluvil:

„Volají mě,“ upřel oči na nebe, „ty zpropadené schůze,“ dodal. Snažila jsem se rozeznat, co si myslí, ale nešlo to. Buď nevěděl, nebo nechtěl vědět. „Tak já jdu, dávej na sebe pozor, holčičko, mám pozdravovat otce?“ zeptal se mě. Zpříma jsem se na něj podívala svým pohledem – děláš si prdel? Tohle strýce rozesmálo. „Dobře, vyřídím,“ řekl a rozplynul se jako dým.

Současně s jeho zmizením se ozvalo zaklepání na dveře. Byla jsem pěkně nakrknutá a šla jsem otevřít, ovšem nestála tam Alice.

„Co-co tady děláš?“ zeptala jsem se zaskočeně.

„Jediná ty to dokážeš spravit,“ šeptal Emmett a klepala se mu bradička. Můj pohled putoval k jeho rukám, ve kterých držel hromadu šrotu a trčící dráty. Pozvedla jsem obočí a Emmett pokračoval. „Ani nevím, jak se to stalo. Seběhlo se to tak náhle. Prostě v jednu chvíli sedím a hraju hry a pak najednou z ničeho nic proletí kolem Rosalie a je po tom,“ koukal smutně na ostatky a hladil je.

Takže tenhle idiot riskuje život kvůli pitomým videohrám, asi ho zabiju sama. Plesknu mu jednu přes ten jeho upírský ksicht a nechám mu vybouchnout hlavu, určitě bych to nějakým zaklínadlem zvládla.

„Jsi normální!? Řekla jsem Alici, ať sem dneska nechodíte! Je to nebezpečné, zvláště když je tady samotný,“ rychle jsem se zarazila.

„Kdo?“ zeptal se.

„To není důležité, Emmette, to bylo o fous,“ koukala jsem na něj rozzlobeně, ale on pořád čučel na ten svůj krám.

„Tak co?“ zeptal se smutně. Vypadal, jako kdybych mu naházela hračky do kanálu.

„Pojď dál,“ uhnula jsem ze dveří. Ze zatáčky se vyřítilo auto a během pár sekund brzdilo u našeho domu. Z něj se jako velká voda vyřítila Alice.

„Promiň, já mu říkala, že dneska něco máš,“ chrlila.

„To je v pohodě,“ mávla jsem rukou, naštěstí – dodala jsem v mysli. Když jsme byli v obýváku, převzala jsem tu hromadu šrotu. „Proč si nekoupíš nové?“ zeptala jsem se ho. Dnešní technologie je o hodně dokonalejší.

„Já vím, je to už sběratelský kousek, ale není nad starého dobrého Mária,“ mumlal Emmett. „Tak co myslíš?“ v jeho hlase byl znát opravdový strach. Jestli mu to nedám dohromady, bude chodit s černou páskou na paži.

„Já to zkusím,“ postavila jsem kusy plastu a trčících drátů na stůl a začala zaříkávat... Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se hmota dala do pohybu. Dráty pomalu zajížděly a pukliny se začaly zacelovat. Po chvilce vypadala Emmettova hračka jako nová.

„Díky Bello, jsi zlato!“ jásal Emmett a mazlil se se svou skříňkou na hry. „Jsem tvůj dlužník,“ vrkal na mě.

„Tak to si vyberu hned,“ rozhodla jsem se. Mám tady být už jen pět dní a ty si rozhodně užiju. Ještě jsem toho tolik nevyzkoušela. Jako seskok padákem, plavání se žraloky, pilotovat letadlo. Jo chci se naučit pilotovat letadlo. Doufám jen, že existuje nějaký rychlokurz, musím to stihnout za pět dní. Ale dneska, dneska se poprvé ztřískám, jak zákon káže.

„Kam pojedeme?“ zeptala se Alice.

„Opít se,“ navrhla jsem.

„Ale my nepijeme,“ zamračil se Emmett.

„Já vím, budete mi dělat řidiče,“ usmála jsem se. Alice se na mě dívala a rozzářila se jako sluníčko.

„Takže vyrazíme za dvě hodiny, budeme se muset připravit. Zavolám Rose, ona přijede a kluci nás vyzvednou,“ podívala se na hodiny, „přesně v osm.“ Začala vše organizovat a vypoklonkovala Emmetta i s jeho pokladem domů. Mezitím ona sama už vytáčela Rose a domlouvala s ní podrobnosti na večer. Brzy na to stálo Rosaliino auto před domem a my se začaly zušlechťovat.

Alice byla hotový generál, takže kluci klepali na dveře přesně v osm nula, nula. Naskákali jsme dohromady do dvou aut. Já jela s Alicí a Jasperem a Edwarda k sobě vzali Rose s Emmettem. Alice celou cestu žvatlala něco o nákupech v New Yorku příští měsíc a já si uvědomila, že už tady tou dobou nebudu.

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ slyšela jsem její obviňující hlas.

„Promiň Alice,“ rozhodila jsem rukama.

„V pořádku,“ usmála se Alice.

„V pořádku?“ zeptal se Jasper. „Kdybych tě neposlouchal já nebo kdokoliv jiný, tak mu ty ruce urveš!“

„Teda Alice,“ zakroutila jsem hlavou.

„Přece bys nežárlil Jaspere?“ prohodila Alice směrem k našemu řidiči, ten se jen zašklebil. Brzy jsme už parkovali před velkým klubem, ze kterého se ozývala hlasitá hudba. Tak to bude něco.

Všichni jsme nakráčeli dovnitř. Alice hnala okamžitě k baru a domlouvala stůl. Brzy jsme seděli v jednom boxu a já přemýšlela, čím začnu? Víno bílé, víno červené, pivo světlé, pivo tmavé, nealkoholické pivo – ne to ne, chci se přece spráskat. Dále tolik druhů rumu? Kdo se v tom má vyznat? Co já vím, co mi bude chutnat?

Číšník čekal se zvednutým obočím a já pořád nevěděla. Nakonec jsem zvedla hlavu a pronesla větu, kterou už snad nikdy neřeknu:

„Doneste od všeho po jednom, chci ochutnat všechno,“ řekla jsem rozhodně a číšník vyvalil oči, stejně jako moji hlídači.

„Bello, nevím, jestli je to dobrý nápad,“ začal Edward.

„Edwarde, ty víš prd, nech ji,“ spustil Emmett. „Je to její boj,“ dodal a začal se řehnit. Edward se netvářil moc nadšeně, ale držel pusu a po minikapičkách cucal Colu a dělal, že mu jede. Za chvilku mi přinesl číšník mou objednávku – no číšník, spíše číšníci. Bylo jich pět a měli plné tácy panáků a skleniček alkoholu různého druhu.

Když to před nás vyskládali, přemýšlela jsem, s čím začnu. Sáhla jsem sklenici, ve které byla tmavá tekutina.

„Nečichej, prostě to do sebe lupni,“ radil mi Emmett. Že by byl expert? Spíše exprd. Ale dala jsem na jeho radu a obrátila do sebe obsah. Okamžitě jsem začala lapat po dechu.

„Ho ho hylo?“ vydala jsem ze sebe a třásla se jak ratlík.

„Jaký to bylo?“ vyzvídal Emmett, jeho oči byly tak zvědavé. Pokrčila jsem rameny a šáhla po další skleničce. Takhle jsem to udělala asi sedmkrát a začala svoji ochranku vidět celkem rozmazaně. Nevím kolik uběhlo času, ale stůl byl brzy vypitý. Tajně jsem je ovšem podezřívala, že mi ulívají pití pod stůl.

Povídali jsme si, ovšem můj hlas zněl tak nějak divně. Nejvíce mi chutnalo to první, co jsem okusila a zjistila jsem, že to byla nějaká whisky. Když jsem ovšem svůj pětičlenný doprovod začala vidět dvakrát a do toho začala zpívat – Jééélenééé, oči máááš zééélenééé, rozhodli se, že je čas jít domů.

Matně si pamatuju hádku, že se mi nikam nechce a pak mi někdo zhasnul a já měla po srandě.

*********************************

Byla jsem v lese, sama a všude okolo mě se rozprostírala mlha. Najednou z bílého závoje vyběhla Alice s vyděšeným výrazem.

„Bello, co tady děláš?“ zeptala se mě a chytila za ruku. Podívala jsem se na její ruku a mé oči sklouzly k mému oblečení. Byla jsem oblečena celá v černém, rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že jsou kolem nás andělé smrti. Alice je neviděla, ale já ano. Má zemřít, napadlo mě.

„Bello, musíme jít,“ třásla se mnou. Ano, ona věděla, že se něco děje. Něco špatného. Proto zde nebyl nikdo z rodiny. Věděla, že by také zemřeli.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem a z očí mi tekly slzy. Dívala se na mě zděšeně, ale pochopila. V jejích očích se objevila známka odevzdání. Nikdo se nesmí vzpírat fontáně osudu. Nikdo. Má ústa se otevřela a potichounku začala šeptat formuli smrti mé nejlepší kamarádky. Z mého soustředění mě vytrhla ohlušující rána.

Zprudka jsem otevřela oči do tmy, která byla všude kolem mě. Byl to jen sen. Protivný zvuk, který probudil permoníky s kladivy v mé hlavě, pořád zvonil. Prudká bolest hlavy se neustále zvyšovala. Začala jsem se hrabat k světlu. Byla jsem celá pod peřinou. Když moje oči narazily na světlo, bolest hlavy se zvětšila. Rozhodla jsem se tedy mít hlavu zaraženou v temnotě a začala šátrat rukou kolem sebe, abych ten hrůzostrašný zvuk vypnula.

Nevím, kolik věcí jsem z nočního stolku shodila, ale pár ran se ozvalo. Nakonec bylo ticho. Rukou jsem si vjela do vlasů a povzdechla si. To by mě zajímalo, koho napadlo jít pít. Mimoděk jsem si sjela rukou po krku a s hrůzou jsem zjistila, že ani nemám řetízek s krystalem. Prudce jsem se posadila a začala se osahávat. Třeba se jen přetrhl – napadlo mě. Vyskočila jsem z postele a začala šacovat postel. Zjistila jsem, že jsem pouze ve spodním prádle, ale bylo mi to jedno, teprve po chvilce hrabání jsem si uvědomila, že tohle není můj pokoj a zarazila se.

Očima jsem těkala po pokoji a snažila se nalézt nějaké vodítko. Na křesla jsem našla košili, která sice nebyla moje, ale nechtěla jsem se vydat na bádání jen v prádle. Co nejtišeji jsem se dostala ke dveřím a vyšla z pokoje. Byla jsem v krásném, vzdušném domě, ze spodu byly slyšet hlasy, když jsem nepozorovaně scházela ze schodů, spatřila jsem komodu, kterou prolítl Edward. Můj mozek se sice teprve rozehříval a byl značně zamlžen dávkou alkoholu, ale poznala jsem, že jsem u Cullenů.

„V kuchyni!“ poznala jsem hlas Alice. Polilo mě horko, když jsem si vzpomněla na sen. Vešla jsem do kuchyně, z které se linula přímo božská vůně. Dosedla jsem na židli a hlavou se opřela o chladnou desku stolu.

„Na,“ posunula ke mně hrnek a sedla si naproti mně. Vůně kávy se mi dostala do nosu a příjemně v něm zašimrala.

S hlavou jsem odmítala hnout, proto jsem mumlala do stolu: „Co se včera stalo?“

„Ty si to nepamatuješ? To je škoda, byla vážně sranda,“ smála se Alice. „Edward říkal, že do sebe nemáš házet všechno, co ti přijde pod ruku,“ dodala.

„Alice?“ mumlala jsem.

„Ano?“ ptala se nadšeně.

„Volume do leva,“ prosila jsem ji. Alice ztichla a začala se pohybovat po kuchyni. Asi za dvacet minut jsem si byla jistá, že dokážu zvednout hlavu. Měla jsem před sebou hrnek s kafem, a ještě teplé sýrové tousty.

„Promluvíme se o tom, co stalo včera?“ zeptala se mě Alice a já tušila průšvih. Dívala jsem se na ni a čekala, co z ní vypadne. Natáhla jsem se pro toust a strčila ho do pusy.

„Ho he halo?“ mumlala jsem a snažila se vypadat nad věcí. Moje ruka bezděčně sáhla k mému krku a já a zařvala: „Kde je krystal?“

Alice si utřela zbytky jídla, které jsem ji vyprskla na obličej, zašátrala v kapse a krystal na řetízku se objevil. Rychle jsem po něm chňapla a připnula si ho na krk. Jakmile se krystal dotkl mé kůže, rozzářil se a pak pomalinku zhasl. Alice se dívala nevěřícně na můj krk, pak zamrkala.

„Tohle probereme později,“ ukázala na můj přívěšek, „co hodláš dělat s tím, co se stalo včera?“

Nastala chvíle ticha. Dívala jsem se na Alice a ona na mě.

„Mů-mů-můžeš mi osvěžit paměť?“ zeptala jsem se a pozorovala čeřící se hladinu kafe v mém hrnku.

„Tak to je gól, ty si nic nepamatuješ?“ smála se.

„No mám trochu okno,“ špitla jsem. Co okno? Minimálně vitrínu v Keymartu.

„No,“ začala Alice a já si srkla kafe, „takže poté co jsi začala v klubu zpívat – Jelene, oči máš zelené – tě kluci vystrkali ven z klubu. Celkem jsi protestovala a těch sprostých slov, co jsi na ně chrlila. Po uzavřené dohodě s Emmettem, že si to s tebou rozdá,“ v tu chvíli jsem Alice poprskala kafem.

„Hele, jednou jsem ti to odpustila, ale tohle je příliš!“ vyjekla a utírala si papírovou utěrkou obličej.

„Promiň,“ kuňkla jsem.

„Takže poté, co jste se s Emmettem domluvili, že si to spolu rozdáte v šermu, jsi celkem dobrovolně vlezla do auta. Celou cestu jsi nám pěla songy z Moulin Rouge a pak z Chicaga. Ještě, že jsme jeli rychle. Pravá sranda nastala až doma. Edward tě chtěl odnést nahoru, ale ty jsi protestovala. Chvilku jste se hádali a pak,“ zarazila se.

„Co pak?“

„Alice? Co jsem udělala?“

Alice se smíchem pokračovala: „Pak jsi mu řekla, že má vlasy, jak Satine v Moulin Rouge, něco sis zamumlala a Edwardovy narostly vlasy do pasu a objevil se v dámském spodním prádle.“

„Nééé,“ zašeptala jsem.

„No to ještě není všechno. Pak jsi vytáhla s držáku deštník a zařvala na Emmetta – Braň se, ty zlotřilče! Emmett se toho samozřejmě chytil a začali jste šermovat. Škody, které jste způsobili – rozbitá váza, protrhnutý obraz, opětovně rozmlácená vitrína a nakonec i zrcadlo.“

„Nééé,“ chytila jsem hlavu do dlaní.

„Nakonec jsi řekla Emmettovi, že bojuje, jako holka a přičarovala mu prsa,“ dokončila svůj proslov.

To už jsem se zmohla jen na: „Ufhmmm,“ a moje hlava opět ležela na desce stolu.

„Já to všechno spravím,“ promluvila jsem po chvíli ticha.

„To jsi Esme už slíbila včera a pak ses odporoučela k zemi,“ promluvila Alice. Pomalu jsem se zvedla a šla se podívat na tu spoušť, kterou jsem způsobila. V obýváku to vypadalo, jako by se tudy prohnalo stádo bizonů.

Začala jsem se zaříkávacími formulemi a brzy to vypadalo jako dřív.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se.

„Emmett je v koupelně a ostatní na lovu,“ odpověděla Alice.

„Co dělá v koupelně?“

„Celou noc čuměl na svoje nové přednosti, říkal, že by si je i nechal, ale prý se mu s nimi blbě běhá. Málem si jimi vymlátil zuby,“ pokyvovala hlavou Alice.

„A Edward?“ můj hlas byl skoro neslyšný.

„No, ten se převlékl, ale ty vlasy mu budeš muset odčarovat. Několikrát jsme ho zkoušeli ostříhat, ale pokaždé mu hned dorostly. Rose mu upletla slušivý copek,“ dodala.

„Zabije mě?“ zeptala jsem se.

„No Emmett ne, jemu se to líbí, ale Rose je proti. Co se týká Edwarda, měl chuť tě roztrhnout, ale neudělá to,“ uzavřela náš rozhovor Alice a v tu chvíli se rozrazily dveře…

------------------------------------------------------------------------------------

Poděkováni Dori za jazykovou korekturu...

Napište mi, jestli tuto povídku chce  v tomto duchu... nebo prostě mi něco písněte ať vím, jestli to má cenu...

Díky Al

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fontána osudu 5. kapitola: