Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fontána osudu 4. kapitola

15.05.2010 (09:45) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2396×

4. kapitola

Byla jsem rozhodnutá pevně celou dobu. Mé odhodlání nepolevilo ani ve chvíli, kdy jsem jela ve svém autě, ani když jsem zaparkovala a vystupovala před školou. Velmi ovšem zakolísalo, když se přede mnou objevila Alice.

Alice a její vřelý úsměv od ucha k uchu se ke mně hnaly jako přílivová vlna. Zastavila se přede mnou a její úsměv rázem povadl.

„Ne, to nesmíš,“ zašeptala a tím na sebe strhla pozornost svých sourozenců, kteří stáli kousek od nás. Střelila jsem po ni pohledem.

„Musím,“ přivřela jsem oči, nechtěla jsem vidět její výraz. „Alice, ty to nechápeš. Já… já…“ začala jsem, ale jak jí to mám vysvětlit.

„Tak to nedělej, žij dneškem. Hoď za hlavu to, co se stane. Asi se to má stát. Nech to být,“ žádala mne. Ano hodit to za hlavu a žít dneškem, tak lehce se to řekne, ale co když za rok za dva… Ani jsem na to nechtěla pomyslet. Dívala jsem se do jejích zlatých očí a vzpomněla si na to, co jsem včera řekla Maggie:

„Máš pravdu, možná bych neměla, ale posledních pár hodin, co jsem byla s Alice, jsem žila. Smála jsem se. Cítila jsem se šťastná. Chci si dopřát, alespoň těch šest dnů co mi zbývá. Vždyť dnes jsem toho zažila daleko více, než za celý rok tady,“ mluvila jsem a dívala se Maggie.

„No tak,“ nabádala mě, viděla v mém pohledu pochybnost.

„Jednou mě budete nenávidět,“ zašeptala jsem.

„Neplácej a pojď,“ popadla mě Alice za ruku a táhla mě za svými sourozenci.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je tiše. Byla jsem stále v šoku ze svého rozhodnutí.

„No nazdár, kde jsi se courala? Přes noc jsem ti vyrobil seznam věcí, které bych potřeboval opravit,“ začal Emmett, ale já ho utnula.

„Mám na čele napsáno – Ferda mravenec, práce všeho druhu?“ zeptala jsem se. Chvíli zaostřoval oči na moje čelo a pak zavrtěl hlavou.

„Tak vidíš,“ zpražila jsem ho.

„Hele bude zvonit, měli bychom jít,“ upozornila nás Alice. Všichni jsme se vydali do školy. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Bylo to nějaké jiné. Ty plakáty, dívala jsem se na ně a pak zalapala po dechu.

Do háje – ples! Úplně jsem na něj zapomněla. Musím si zase vymyslet výmluvu – koho zabiju tentokrát? Minule to byla tetička z Miami, před tím sestřenice Caroline… Jenže pořád zabíjet neexistující příbuzenstvo se mi moc nechtělo. Pak snášet soustrastné pohledy a poslouchat věty typu – kdybys něco potřebovala, jsem tady pro tebe. Budu muset něco vymyslet.

„Byla bych radši, kdyby žádný ples nebyl,“ mumlala jsem si pod vousy. Zapomněla jsem na to, že upíři mají skvělý sluch a tak se všichni začali smát. Ušklíbla jsem se a obrnila se, protože ke mně mířil Zach.

„Má zaplacený pokoj v motelu,“ pošeptala mi Alice a rychle se s sourozenci vypařila.

„Aho Bello,“ začal.

„Ahoj,“ snažila jsem se na něj usmát.

„Víš, ten ples?“

„Jaký pes?“ zeptala jsem se a rozhlížela jsem se kolem sebe. „Tady žádný není.“

„Ne pes, ples,“ vyjekl.

„Jo ahá, Co je s ním?“

„No chtěl jsem se zeptat… Víš, napadlo mě… Já jsem…“ dělalo mu problém ze sebe vysoukat jednoduchou větu. V tom byl odstrčený hromotlukem Clayem, obráncem fotbalového týmu.

„Nazdar kotě, co říkáš? Ty, já, v pátek spolu,“ mrkal na mě významně.

„Nerada tě zklamu,“ kroutila jsem hlavou.

„Hele neříkej, že ti zase někdo umřel,“ pronesl. Věděla jsem, že mi to nezbaští a je schopný se ke mně domů v pátek dobývat.

„No, já už s někým jdu,“ kývala jsem vehementně hlavou. Jeho úsměv povadl.

„Tsss, si zahodila životní šanci,“ sykl po mně.

„Pokud bych chtěla zažít večer s idiotem, určitě,“ mrmlala jsem a vydala se do třídy, kde jsem narazila na Sandru a Amy. Hlučně jsem dosedla na židli a položila hlavu na batoh.

„Vypadáš hrozně, co jsi v noci dělala?“ zeptala se Amy.

„Nespala,“ zafuněla jsem.

„Prý tě Clay požádá, abys s ním šla na ples, to je úžasné!“ vyjekla Sandra.

„Už to udělal,“ odpověděla jsem, aniž bych zvedla hlavu.

„A?“ Sandřin hlas byl o pět oktáv výše než obvykle. Unaveně jsem se na ně podívala a v jejích obličejích bylo takové napětí.

„Odmítla jsem ho,“ pokrčila jsem rameny. Obě zalapaly po dechu a vyvalily oči, jako kdybych jim řekla, že jsem šek na milion dolarů spláchla do záchodu.

„Hej! Bella je už na pátek zadaná!“ vlítnul k nám kluk z nižšího ročníku do třídy a pak si mě všiml. „Jo aha, ty jsi tady.“ A vytratil se.

„S kým jdeš?“ ptaly se holky. No to bych taky ráda věděla, ale snažila jsem se tvářit tajemně. Naštěstí v tu chvíli zazvonilo a všichni se museli věnovat učení – naštěstí.

*****************************************

Uběhlo pár hodin a já se úspěšně vyhnula všem pozváním. Vlastně jich už nebylo mnoho. Zkusilo to jen pár kluků, kteří  nevěřili drbu dne.

Edward to ovšem neměl tak snadné. Musel se vyhýbat zástupu běsnících fanynek. Snad každá dívka s ním chtěla jít na ples a zkoušela na něj různé finty. Jedna ho přepadla na záchodě. Bylo mi ho líto. Jeho výraz byl čím dál více útrpnější.

Šla jsem zrovna po chodbě a slyšela jsem zvýšené hlasy. Ajaj Edward odmítá další nápadnici. Holčina se s tím ovšem nehodlala nějakým způsobem smířit. Opřela jsem se o skříňky a s úsměvem pozorovala, jak se z toho Edward snaží nonšalantně vycouvat. Potichu jsem se zachechtala a tím jsem na sebe přitáhla jeho pozornost.

Chvíli se na mě díval a pak kývnul. Alice, která zrovna procházela kolem mě, vyjuchla a zářivě se na mě usmála.

„Pojď,“ chytila mě za ruku a táhla mě směrem k Edwardovi.

„Já s tebou nemůžu jít, mám už partnerku,“ slyšela jsem Edwardův hlas.

„A koho prosím tě? To by se rozneslo jako požár,“ pískala holčina.

„Bellu,“ chytil mě za ruku, zářivě se na mě usmál a trochu do mě drcl.

„Ji?“ vyjekla.

„Samozřejmě, že jdeme spolu, že ano Bello?“ zářivě se na mě usmál. Přemýšlela jsem nad tím, zdali je možné upírovi zlomit čelist, docela ráda bych to prubla. Celá chodba se zastavila a čekala na moji odpověď.

Cítila jsem, jak mě jeho ruka objala. Vytřeštila jsem oči. Musel na mě být asi zajímavý pohled, protože dívku jsem zřejmě nepřesvědčila. Edward, vědom si jejich myšlenek se na mě prosebně díval.

„Nevypadá moc nadšeně,“ ukázala na mě dívčina dožadujíc se Edwardovi pozornosti.

„Chtěla, aby to bylo překvapení,“ vysvětloval dívce. Snažila jsem se vykouzlit na tváři úsměv, ale asi se více podobal šklebu. Vypadalo to, že se Edward baví. Však tebe ten úsměv přejde.

„No když už je to venku,“ povzdechla jsem si, chytila Edwarda jemně za tváře a přitáhla si ho k sobě. Jemně jsem mu přejela rty po jeho a pak ještě jednou. Slyšela jsem za sebou lapání po dechu. V duchu jsem se usmála a pokračovala ve své hře. Prohloubila jsem polibek a cítila, jak si mě Edward přitahuje více k sobě. Když jsem se od něj odtrhla, měla jsem co dělat, abych zklidnila dech. „Tak odpoledne,“ zašeptala jsem mu do ucha a odcházela chůzí modelky.

Vykračovala jsem co nejrychleji k autu a slyšela za sebou Alicin hlas. Nedalo se nic dělat, musela jsem zastavit.

„Tak jdeme nakupovat?“ zeptala se rozjařeně.

„Nejdeme, nikam nejdu,“ odpověděla jsem ji potichu.

„Ale vždyť si souhlasila,“ zamračila se.

„Ano a ostatní mi dají pokoj a tvému bráchovi taky, dvě mouchy jednou ranou,“ mumlala jsem.

„Ale…“ začala.

„Alice, nemůžu,“ pronesla jsem nekompromisně.

„Dobře,“ řekla sklesle a více to nerozebírala.

„Co budeme dneska dělat, Paříž?“ zeptala se a já jsem protočila oči.

„Žádná Paříž, dneska budu mít návštěvu, musím domů, přijede strýček,“ v duchu jsem dodala – ano strýček z pekla. Zase budu celou noc muset luftovat, jak to tam bude smrdět sírou.

„Tak já se stavím,“ byla celá rozjařená.

„Ne! To nesmíš!“ zaječela jsem. Kdyby se to dozvěděl strýc, bude to vědět i otec a ona i celá rodina by byli v nebezpečí! Alice se na mě nechápavě podívala! Slib mi prosím, že dneska žádná návštěva ani telefon, je to opravdu důležité,“ prosila jsem ji.

„Dobře,“ souhlasila nejistě. Jen doufám, že to myslí vážně.

**************************************************

Chodila jsem po pokoji sem, tam, tam a sem. Byla jsem nervózní. Co když Alice nesplní svůj slib. Její zvědavost je hodně velká. Je zvyklá vědět vše co se kde šustne. Snažila jsem se uklidnit, když zahřmělo a vedle mě se zjevil strýc.

„Ahoj srdíčko,“ usmál se na mě. Nevypadal hrůzostrašně, jak si ho lidé představují. Ve skutečnosti byl nebezpečně krásný, ale jeho kouzlo na mě nepůsobilo. Jeho havraní vlasy a hluboké modré oči, ve kterých se občas mihly plameny pekelné, mu dodávaly na jeho kráse. Zvláštní, člověk by se do něj hned zamiloval.

„Ahoj strýčku,“ vrhla jsem se mu do náruče.

„Tak jak si užíváš poslední chvíle mezi – lidmi?“ dodal a nakrčil nos. Že by ucítil Alice? Ve všech zásuvkách jsem měla nacpaný Brise a vonělo to tady jako v květinářství, vejít k nám alergik, tak je do tří minut po něm.

„Co je to za sladkou vůni?“ zeptal se a měřil si mě pohledem. V tu chvíli mi zazvonil telefon. Dívala jsem se na display, na kterém se objevil nápis Alice.

„Moment strýčku, posaď se, musím to vzít,“ spěšně jsem ho uvedla do obýváku a přiložila se telefon k uchu.

„Ano?“ můj hlas se celkem třásl.

„Bello, něco se děje, nevím, je to zvláštní. Jako by…“ začala koktat Alice.

„Alice zavolám ti za chvíli,“ zaklapla jsem telefon. Cullenovi zřejmě zaznamenali změnu, kterou s sebou přinesl strýc. Vzduch byl většinou cítit bouřkou, která se objevila z ničeho nic. Jen upíři věděli, že je čas vyklidit pole.

„Kdo to byl?“ zeptal se strýc.

„Kamarádka,“ usmála jsem se. „ Jo ta vůně,“ snažila jsem se odvést řeč někam jinam. „Je tady porouchaná kanalizace a celý dům smrdí jako splašky, tak Maggie vykoupila celou drogerii a do každé zásuvky narvala vůně,“ ukázala jsem mu směrem k zásuvkám.

Strýc se cítil touto odpovědí celkem uspokojen. Chvíli jsme si povídali, když v tom jsem zaslechla přijíždět auto, které smykem zastavilo. To znamenalo jediné - Alice.

V mé hlavě se ozval hysterický hlas. Jen to ne! Podívala jsem se na strýce, kterému potemněly oči. Zaburácel hrom a oblohou se křižovaly blesky…

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fontána osudu 4. kapitola: