Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fontána osudu 2. kapitola

01.02.2010 (19:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3066×

2. kapitola

Zaklapla jsem telefon a otočila se, se zaříkávadlem na rtech.

Rychle jsem zastavila příval slov, která se mi drala na jazyk. Stál přede mnou jeden z andělů, které jsem viděla na parkovišti. Copak jsem jim to neřekla dostatečně jasně? Copak jim nedošlo, že se ode mě mají držet dál? Budu muset co nejrychleji pryč a zároveň zajistit, aby o mě ztratili zájem.

„Promiň, musím něco zařídit,“ pronesla jsem k ní a chtěla co nejrychleji odejít. Bohužel anděl se rozhodl nebrat na mé přání ohled.

„Proč tě nevidím?“ ptala se dívka s krátkými černými vlasy.

„Jsem neviditelná?“ vrátila jsem jí.

„Ty víš, jak to myslím! Kdo jsi?“ nepolevovala ve své zvědavosti.

„To je velmi dlouhý příběh a já nemám čas vypravovat ti ho,“ odcházela jsem z parkoviště a soustředila se jen na to, kdy budu s Maggie. Musíme se poradit, domluvit… Nechci si nechat zkazit poslední týden svobody.

S úsměvem na rtech jsem zjistila, že mě ta malá černovláska nepronásleduje, razila jsem si cestu k autu, do kterého jsem rychle zapadla, nastartovala a odjela. Je škoda, že se s ní nemohu bavit, působí na mě milým a přátelským dojmem. Kéž by okolnosti byly jiné, kéž bych já byla někým jiným.

Vymýšlím hlouposti, nikdy se ze mě nestane někdo jiný, jsem, co jsem a s tím se nedá nic dělat. Vyjela jsem z parkoviště a mířila si to známou cestou k domovu. V rádiu hrála písnička a já si ji s chutí prozpěvovala. Ubíhající krajina za oknem mě fascinovala a dojímala.

Koukla jsem do zpětného zrcátka a málem nabourala první strom, který se mi připletl do cesty. Byla by ho rozhodně škoda. Ta elfka je vytrvalejší, než jsem si před tím myslela.

Viděla jsem, jak na mě mává a gestikuluje. Dělá si legraci? Nemůžeme být přítelkyně, tak proč se stále snaží kontaktovat mě? Nedošlo jí, že o její společnost nestojím? Že o ni nemůžu stát?

Z úvah o elfím skřítkovi mě vytrhl až srdcervoucí výkřik linoucí se z lesa. Nebyla jsem jediná, kdo si ho všiml. Elfí upírka sebou trhla a její výraz se zahleděl do dálky.

Nechtěla jsem řešit upíry, ale tohle vypadalo zle. Zastavila jsem auto na kraji silnice a vystoupila, nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že má elfí společnice stojí za mnou. Pohledem jsem pátrala mezi stromy a snažila se najít dívku, jejíž srdcervoucí křik mě donutil zastavit.

Začala jsem se soustředit na její energii a tak ji zachytit, najít. Upíří skřítek stál vedle mě a zkoumavě si mě prohlížel. Zavřela jsem oči a začala se soustředit ještě víc, několikrát jsem se nadechla a snažila se tak uvolnit a odbourat stres.

„Co to…“ začala se ptát malá elfka, ale já jí nemohla odpovídat. Jemně jsem pozvedla ruku a tak zastavila příval jejích otázek. Po malé chvíli jsem už cítila i dívku, který byla zjevně v nesnázích.

„Tudy!“ ukázala jsem do lesa a zamířila ukazovaným směrem.

„Kam to jdeme?“ ptala se, ale stále šla za mnou. Musela jsem se usmát, byla opravdu velmi odvážná.

Lesem se prodral další výkřik a já cítila, jak dívčina energie pomalu vyprchává. Rozběhla jsem se lesem, za sebou jsem uslyšela zalapání po dechu. Aby také ne, umím utíkat stejně rychle jako upíři. Jen tiché kroky mi napovídaly, že má pronásledovatelka je stále za mnou.

Vběhly jsme do doliny. Čas, který uběhl od chvíle, kdy jsme vystoupily z aut, se dal počítat na pouhé setiny sekundy. Pohled na dívku ležící ve zkroucené poloze a s očima plnýma děsu byl šokující. Bylo zcela jasné, že utrpěla velmi vážná zranění, za která mohl upír s karmínovýma očima. Skláněl se nad ní a chystal se dokončit své dílo zkázy.

„Bruto attacum!“ vykřikla jsem a tím ho na chvíli srazila k zemi. Bohužel má koncentrace nebyla nejlepší. Skutečný boj jsem nikdy nezažila, vždy šlo pouze o nácvik situací a možností. Přesto jsem získala čas a doběhla k dívce ležící na zemi. Chytla jsem ji za hlavu a zadívala se do jejích očí.

„Soma medicum,“ zašeptala jsem. Dívka zavřela oči a její kůže začala zlatavě zářit. Vehementně jsem se soustředila, avšak i tak jsem slyšela řev deroucí se z upírčiny hrudi. Otočila jsem se a viděla, jak zápasí s upírem, kterého jsem před chvílí odrazila. Rychle jsem položila dívčinu hlavu a ukončila tak léčení.

„Bruto attacum!“ zaměřila jsem se přímo na upíra a do formule dala opravdu veškeré mé soustředění. O chvíli později se už zmítal v bolestech. Nemohla jsem ho nechat déle na živu.

„Incendium cinis,“ vyslovila jsem a upírovo tělo skončilo v plamenech.

„Jak? Kdo? Co?“ snažila se elfka získat informace. Její oči byly vytřeštěné a zmatené.

„Bella a ty?“ představila jsem se.

„Alice,“ odpověděla v hlubokém výdechu.

„S ostatním počkej, musíme jí pomoct.“ Okamžitě jsem se zaměřila zpět k dívce a zopakovala léčivou formuli. Její tělo začalo znovu zářit. Z několika ran se jí však stále řinula krev, podívala jsem se na Alice, její oči byly potemnělé, stále se však ovládala. Proč jí s tím však nepomoct?

„Non colere sanguis,“ zašeptala jsem s pohledem zaměřeným na Alice. Podívala se na mě a zašeptala tiché ‚Děkuji!‘ Znovu jsem pronesla zaříkadlo a dívčino tělo pohltila zlatá záře, díky níž se nakonec uzdravila. Otevřela oči a zalapala po dechu.

V jejích očích se zračil děs, okamžitě jsem začala jednat. Hluboce jsem se jí zadívala do očí a vnutila jí myšlenku: Byla jsi na procházce, upadla jsi a já a má přítelkyně jsme tě našly a odvedly domů. Ještě třikrát jsem to zopakovala, než to naposledy vyřkla dívka – Karen.

„Alice, byla bych ti vděčná, kdyby se o tomhle nikdo nedozvěděl.“ Zadívala jsem se do jejích zlatých očí.

„Nevím, zda to půjde. Edward umí číst myšlenky a já si nemyslím, že na to dokážu nemyslet.“ Pokývala hlavou kolem sebe a mě bylo jasné co tím myslí. Byl to hodně dlouhý den s neuvěřitelným závěrem.

„Musí Alice,“ odvětila jsem jí a znovu se zadívala na dívku.

„Jak?“ zeptala se, to jsem však už měla plán. Zadívala jsem se na ni a pak velmi jasně přesto tiše jsem pronesla:

„Veto lexis cogitatum.“

„A zabere to?“ ptala se pochybovačně Alice a já jen protočila panenky. Ve stejnou chvíli jsem zpozorovala, že se k nám někdo blíží. Nemusela jsem umět číst myšlenky nebo vidět budoucnost, abych věděla, že se jedná o někoho z Aliciny rodiny.

„Děje se něco?“ zeptal se nově příchozí upír s bronzovými vlasy.

„Ne, jen jsme slyšely křik. Ta dívka zřejmě nešťastně upadla,“ pokrčila jsem rameny. Zdálo se, že mé verzi nevěří, navíc jeho obličej vypadal velmi frustrovaně.

„To je v pořádku Edwarde.“ Aha tak proto ten výraz. Otočila jsem se k dívce, chtěla jsem ji vzít a naložit do auta. Odvést ji domů…

„Počkej, vezmu ji!“ zastavil mě v mém počínání Edward. Jen jsem přikývla a pak už se vydala přímou cestou ke svému vozu.

„Bello?“ podívala se na mě Alice s otázkou v očích.

„Ano?“

„Můžu jet s vámi?“

„Co? Od kdy se spolu bavíte?“ ptal se vyjeveně Edward, zdá se, že kromě zmizení Aliciných myšlenek mu bude hlavou vrtat další záhada.

„Čemu se divíš? Jsme nejlepší kamarádky,“ zasmála jsem se a u toho objala Alice kolem ramen. Ta si po chvíli srovnala svůj výraz a taky se spontánně zasmála. Bylo vtipné pozorovat, jak střídají výrazy, ale neměly jsme času nazbyt.

„Jedeme?“ Alice přikývla a já nasedla na místo řidiče. Karen byla stále mimo a mírně podřimovala na zadním sedadle. Díky Bohu za mou moc, rychle jsem zjistila, kde bydlí a o chvíli později jsem už parkovala před jejím domem. Za pomoci Alice jsem ji dopravila až ke dveřím, kde jsem ji pomalu probrala z hypnotického stavu.

„Zvládneš to už sama?“ zeptala jsem se. Karen jen němě přikývla a vydala se do domu.

„Chceš někam odvést, nebo to zvládneš?“ ptala jsem se přátelsky Alice.

„Co takhle vysvětlovat?“ opáčila mi otázkou.

„Tady ne,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu nasedla do auta.

„Kde?“ Je opravdu vytrvalá…

„U mě doma?“ odvětila jsem jí mile a dál se soustředila na řízení, ne že by to snad bylo nějak nutné. Alice sebou na sedadle nervózně šila.

„Bojíš se?“ zeptala jsem se jí ďábelským tónem, který mě naučil můj strýček. Alice sebou celá cukla, ale nakonec zavrtěla hlavou. „No jistě.“

„Neboj,“ smála jsem se a zároveň parkovala auto u mého domu. Vystoupila jsem a zamířila ke dveřím, kde už na mě čekala Maggie.

„Ahoj,“ usmála se a pak nedůvěřivě přejela pohledem k Alice.

„Věci se zkomplikovaly,“ pokrčila jsem nevinně rameny a oběma pokynula do domu.

„Tak začneš?“ dupla si nohou Alice, asi jí tahle situace, kdy nevidí, nebyla dvakrát po chuti.

„Jak sis jistě všimla, nejsem zrovna člověk,“ začala jsem.

„Jo, to jsem viděla,“ její nervozita se stále stupňovala a já si řekla, že jí udělám radost. Luskla jsem prsty a v tu chvíli jsme na sobě měly krásné šaty. Alice jsem schválně vybrala jedny, které viděla v módním časopise a moc se jí líbily. Pak už jsem jen mrkla na Maggie, takovým tím pohledem za chvíli zpět a popadla jsem Alice za ruku.

O chvíli později jsme už stáli před vyhlášeným Milánským salónem. Alice stále lapala po dechu, jak jsem ji protáhla prostorem, ale vypadala, že si zvykne. Ta jiskra v jejích očích, když spatřila velkou ceduli hlásající ‚Módní přehlídka‘ byla k nezaplacení.

„Můžeme?“ začala ukazovat rukou k nápisu.

„Proto jsme tu,“ zasmála jsem se, chytla ji za ruku a vláčela ke vchodu. Nedělali žádné potíže a během chvilky jsme už seděly v první řadě na jedné z nejluxusnějších přehlídek, které se tady konají.

Alice jen střídavě valila oči a lapala po dechu, zdálo se, že tohle se jí líbí a mně vlastně taky. ‚Díky Bohu, že Miláno je tak blízko, aspoň mám čas, promyslet, si co jí povím…‘ zamyslela jsem se. ‚Ten poslední týden svobody si pořádně užiju, i kdyby to mělo být s upíry po boku.‘

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fontána osudu 2. kapitola: