Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fontána osudu 1. kapitola

Po prologu přicházím s 1. dílem povídky Fontána osudu... přečtete si o její moci, otci a nečekaném setkání.... Krásné čtení Alrobell

„Vstaň sté země! Hned!“ Zahřímal nade mnou hlas. Mým tělem procházely zmírňující se vlny bolesti. Pevně jsem stiskla víčka a zatnula zuby. Nenávidím ho. Zachází se mnou jako s řadovým pěšákem, posledním sluhou, ale já jsem jeho dcera. Ovšem, to je ten problém, dcera. Velké zklamání, největší jeho existence. Chtěl syna a dostal mě. To já mám usednout na trůn. Převzít jeho odkaz a doplnit pětici vládců. Zatřepala jsem hlavou a pokusila se vstát. Bolest už téměř ustoupila.

„Tak slabá…“ Pronesl pohrdavě. Projela mnou vlna vzteku.

„Bruto attacum!“ Zakřičela jsem a otec se najednou svíjel v bolestech na zemi. „Estondo!“ A kouzlo přestalo účinkovat. Dívala jsem se na něj a se zadostiučiněním sledovala jeho šokovaný výraz.

„Kde ses to naučila?“ Zeptal se a popadal dech. „Je to jedno, jsem rád, že jsem dosáhl tvého zlepšení.“ Najednou jsem letěla vzduchem a bolestně narazila do zdi. Otec byl v mžiku u mě a chytl mě pod krkem. „Nikdy, rozumíš, nikdy proti mně nepoužívej moje kouzla, je ti to jasné?“ sotva jsem popadala dech. Otec byl daleko silnější, než já. Já musela zaříkávadla říkat nahlas, ale otci stačila pouhá myšlenka na něj. „Rozumíš!“ zahřměl a jeho stisk zesílil. Kývla jsem a v tom okamžiku mě pustil a byl pryč. Třela jsem si hrdlo a svezla se podél zdi k zemi. Chvíli jsem seděla a přemýšlela, co nenávidím víc, jeho nebo to co jsem?

„Paní, je čas se nachystat do sálu fontány osudu.“ Pronesla dívka se sklopenou hlavou a úslužným tónem. Byla zde nová. A kde je Maggie? Maggie byla mou přítelkyní, mým spojencem.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.

„Katharina.“

„Kde je Maggie?“

„Nevím, paní.“ Její strohé odpovědi mě utvrdily v jediném. Zařídil to otec.

„Jdeme,“ řekla jsem a vydala se do své komnaty a Katharina za mnou. Za půl hodiny jsem vcházela do sálu fontány osudu. Se vztyčenou hlavou a pohledem upřeným před sebe, jsem došla až k trůnu a posadila se.

„Jak je, Destinybello?“ zeptal se Ďábel. Nemusela jsem být vědma, abych věděla, že už ví o souboji s otcem. On sám, mě to zaříkávadlo naučil. Trénoval mě v rafinovanosti, podlosti a všem špatném co se dalo použít v boji.

„Celkem dobře, otec byl zaskočen.“ Řekla jsem a vysloužila si rozzlobený pohled Boha. Ten mě učil píli, trpělivosti a spravedlnosti. Ne každému se poštěstilo, aby měl za učitele tyhle dva. Náš hovor byl přerušen příchodem matky a otce. Posadily se vedle nás a čekaly. Ve fontáně osudu to začalo vřít. Mlha, která byla na hladině, se rozestoupila a my spatřily výjev.

Muž jel po silnici ve svém voze. Hustě sněžilo a jeho auto dostalo smyk. Byl na místě mrtvý.

„O koho se jedná?“ zeptal se otec.

„Můj svěřenec.“ Promluvil Bůh. „Otec pěti dětí, velmi zbožný, jeho úroveň dobra se šplhala k 70%.“ To znamenalo, že svět přišel o hodně velké dobro. Průměrný člověk se pohybuje okolo 55% ať už dobra nebo zla. Podívala jsem se na Ďábla. Věděla jsem, že přemítá, o kterou ze svých oveček přijde tentokrát.

„Proč zemřel?“ zeptala jsem se a slyšela jsem otce zaskřípat zuby.

„Náhoda, vyšší princip, říkej si tomu, jak chceš Destinybello. Nezměníš to.“ Odpověděl mi. Pro něj byly lidé, jen figurky na šachovnici. Vlastně my všichni jsme byli figurky, se kterými si pohrával. Nenáviděla jsem ho za to. Když zemřel člověk náhodně a musel zemřít jeho protějšek, snášela jsem to lépe, když mizelo zlo. Jak tomu bylo tentokrát.

Fontána zašuměla a zjevila tvář a jméno zla. Ďábel se zašklebil. Asi přijde o někoho, o koho stál.

„Byl slibný.“ Zašeptal. „Chtěl jsem z něj mít svého pobočníka.“

„Gabrieli a Zoe zařiďte to.“ Řekl otec. Oba jmenovaní se uklonili a zmizeli vykonat úkol. Jednání pokračovalo ještě dvě hodiny. Fontána chrlila jména lidí dobrých i zlých, čarodějek a démonů… Ještě než audience skončila, pronesl otec směrem ke mně: „Odedneška za rok bude provedeno tvé oficiální přijetí. Poprvé povedeš audienci a první srovnání rovnováhy vykonáš celé sama. Tento rok budeš studovat lidské prostředí a oběhat svou moc. Den před přijetím se vrátíš zpět do paláce. Každé objevení moci, mi budeš hlásit. Je ti to jasné?“ Jako správná dcera bych měla odpovědět – ano otče, ale to bych nebyla já.

„Mám podmínku.“ Začala jsem a otec svraštil své čelo. „Chci zpět Maggie. Pojedu pryč na dlouho a jen ona mě zná tak, že mi nebude nic scházet.“ Řekla jsem a čekala na ortel.

„Myslím, že je to dobrý nápad. Rok je dlouhá doba. Měla by mít u sebe někoho, kdo ji zná.“ Zastala se mě matka. Od ní bych pomoc nečekala, spíše od svých strýců Boha a Ďábla.

„Dobře. Maggie, pojede s tebou. Ale sebemenší problém a už ji nikdy neuvidíš.“ Odpověděl a já kývly na znamení, že rozumím.

A tak jsem odjela. Odjela jsem poprvé za svou existenci mezi lidi. Na rok. Tolik jsem se těšila. Posilovala jsem svou moc a otci podávala zprávy. Některé dary jsem si, ale nechávala pro sebe. Mohli by se hodit. Dar maskovat svůj pach a být tak pro všechny nevystopovatelná, tedy i pro oko osudu – může se to někdy hodit. Schopnost neutralizovat moc všech přítomných, ať už fyzickou tak psychickou a tím se chránit. Hlavně o těchto dvou schopnostech jsem mlčela. Sílila jsem překvapivě rychle. Otec vždy říkal, že bude rád, když budu mít, alespoň 5 různých mocí. Já jich už měla deset, ale nikdy bych mu to nepřiznala. Některá zaříkávadla jsem uměla použít i bez toho, abych je vyslovila. Občas mě navštívili i mí strýcové se svými lekcemi.

Spřátelila jsem se rychle. Chodila jsem do školy a poznávala normální lidský život. Do odjezdu spět zbýval už pouhý týden. Dnes to bude jiné. Cítím to. Dívala jsem se na sebe do zrcadla. Kaštanové vlasy jsem měla polorozpuštěné, stažené hřebínkem na týle. Na obličeji lehký nános make – upu. Dívala jsem se na sebe a přemýšlela, kéž bych tady mohla zůstat navěky. Ale nemůžu. Napadlo mě utéct. Ale za to by byla potrestána Maggie a to nemůžu dopustit.

„Destinobello, je čas! Přijdeš pozdě.“ Volala na mě Maggie.

„Kolikrát ti říkat, že mi máš říkat Bello.“ Opravila jsem ji. Když jsem scházela ze schodů. Omluvně pokrčila rameny. No jo, zvyk je železná košile. Vyšla jsem z domu, nasedla do auta a zamířila do školy. Něco mi stále říkalo, že dnešek opravdu nebude obyčejný den.

Přijela jsem ke škole a k autu ke mně vykročily Amy a Sandra. Už z dálky na mě mávaly, měla jsem je ráda. Budu jim muset říct, že se stěhuju. Čím dřív to udělám, tím lépe.

„Slyšela si tu novinku?“ zeptala se Amy. Vždyť jsem teď přijela, copak si toho nevšimla?

„Ne, jakou?“ zeptala jsem se.

„Dneska tady nastupují nový studenti. Takže jsem zvědavá.“ Vypálila ze sebe. Nový studenti? To už mě nezajímá. Za týden odjíždím, nebudu se s nikým seznamovat.

„Počkáme, až přijedou, třeba budou chtít poradit.“ Prozradila Amy.

„Hmmm…“ zmohla jsem se. A opřela se o auto. Podívala jsem se na nebe, zamračeno, jako vždy. Začala jsem přemýšlet nad svým posledním týdnem svobody a rozhodla se, že si ho užiju se vším všudy.

„Bello.“ Drcla do mě Sandra. „Už jsou tady.“ Pohledem, jsem sjela od oblohy k místu, kde Sandra ukazovala. Z velkého stříbrného SUV, vyskákalo pět… moment, tady něco nehraje, vykřikovala moje hlava. Neměli kolem sebe žádnou auru. To znamenalo, že jsou mrtví a to znamená upíři!

„Do háje, upíři.“ Zadrmolila jsem tak potichu, že mě ani Amy a Sandra neslyšely. Nově příchozí s sebou trhli a potvrdili moje podezření. Naše oči se setkaly. Já koukala do pěti andělských tváří a pět andělských tváří na mě. Co teď? Věděla jsem, že si nic nedovolí. Budu muset učinit zásadní a čistý řez. Proto jsem se vydala směrem k nim. Určitě přemýšlí, kdo jsem. Musela jsem se pousmát. Hodně štěstí, popřála jsem jim v duchu. Začala jsem svou mocí neutralizovat tu jejich. S pobavením jsem sledovala, jak se jejich šok na tváři prohlubuje. Rukou jsem jim naznačila, ať jsou v klidu. Došla jsem k nim a zastavila se. Pánové si stoupli před dámy. Hmmm gentlemani nevymřeli.

„Nebudu to protahovat. Jmenuji se Bella a vím, kdo jste. Upíři. A podle vašich očí vegetariáni. Nesnažte se přijít na to, kdo jsem já, je to marné. Vaše tajemství je u mě v bezpečí. Za týden odjíždím a už se nikdy nesetkáme, alespoň doufám. Tak, vítám Vás v naší škole a doufám, že se Vám tady bude líbit. Teď nás omluvte, bude zvonit.“ Pronesla jsem nahlas poslední dvě věty, protože jsem slyšela přicházet Amy a Sandru. Otočila jsem se na dívkama a beze slova odešla.

Musím to zavolat Maggie. Otec už to určitě ví a Maggie mě má hlídat. Hned při první příležitosti jsem se omluvila, že mi není dobře a šla se nadýchat čerstvého vzduchu. Chodby byly prázdné a tak jsem si zalezla do koutku a začala vytáčet číslo Maggie.

„Maggie. Ve škole je pět upírů, jsou to vegetariáni, takže by nemělo hrozit nebezpečí. Ne nemyslím si, že jsou tady kvůli, mě.“ Vedla jsem hovor a cítila, že se ke mně někdo blíží. „Musím jít.“ Zaklapla jsem telefon a otočila se zaříkávadlem na rtech.

--------------------------------------------------------------------------------------

Velice mě zajímá Váš názor... zatím nejsem rozhodnutá... takže mi prosím napište co a jak.

Alrobell

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fontána osudu 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: