Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Faustovská smlouva 9. kapitola

19.06.2010 (10:30) • Ivanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1436×

9.kapitola

První mise

Bella

Jasper se znovu usmál:

„Našel jsem způsob, jak použít tvůj štít,“ řekl.

„Opravdu?“ vykřikli jsme s Alecem součastně.

„Akorát na to budeme potřebovat Jane,“ dořekl a já na něj koukala jako na blázna. Jane mě, řečeno mírně, neměla v oblibě. Alec si jenom poklepal na čelo. Tušil v tom jako já nějakou nekalost. Přesto jsme ho následovali do velkého sálu.

Prošli jsme tajnou podzemní chodbou. Končila v jedné ze stovek sálů starého hradu, za velkým gobelínem s obrazem svatého Jiřího, jak stojí tváří v tvář drakovi. Dveřmi jsme vyšli ven z místnosti. Procházeli jsme již ztemněnou chodbou, která byla spoře osvětlena loučemi. Bylo to pro nás zbytečné, stejně dobře bychom viděli ve tmě. Hrad by byl pro lidský sluch klidný. Přesto naše uši slyšely každý pohyb, každý nepotřebný nádech. V některých místnostech bylo hrobové ticho, v jiných se ozývalo občasné obracení stránky knihy. V dalších zněl tlumený hovor nebo jiné zvuky.

Připadala jsem si jako vetřelec, narušitel. Běželi jsme chodbami, které byly pořád stejné, ničím se nelišily od té první. Na některých stěnách byly pověšené gobelíny, další byly pouze hrubě omítnuté. Konečně jsme se dostali k velkému sálu.

Otevřeli jsme dveře a s Jasperem v čele jsme vstoupili do temného sálu. Nikdo tam nebyl, většina obyvatel hradu urovnávala nepokoje v Indii. Rozhlédla jsem se a ztrácela dech. Všechno tu bylo tak obří, impozantní, takové, že jsem si připadala jako malá, bezvýznamná holka. Celá místnost byla vydlážděná bílými a černými dlaždicemi, po vzoru šachovnice. Stěny se také skvěly bílou barvou a celá místnost byla bez oken. Vrchol sálu zdobila historická klenba. Připadala jsem si znovu jako dítě. Jasper rozsvítil skoro všechna světla a místnost se prozářila. Luskl a v postranních dveřích se objevil jeden z toho milionu, pro mě neznámých upírů. Jasperův autoritativní hlas se odrážel od stěn:

„Dojdi pro slečnu Jane,“ řekl a i mě z toho chladného tónu zamrazilo. On i Alec vypadali děsivě. Úplně jinak než před chvílí. Stáli jako sochy, kolem nich se jakoby kouzlem vlnil temný plášť. Tváře byly bez výrazu, snad by za neuposlechnutí příkazu zabíjeli. Stoupla jsem si vedle nich a znovu se vžila do toho netvora ve mně. Byla jsem si jistá, že v tu chvíli vypadám jako oni. Upír před námi se roztřásl. Asi chtěl něco namítnout, ale stačilo, aby Jasper učinil jeden drobný pohyb a už mizel ve dveřích. Byl k smrti vyděšený.

„To se Jane nebude moc líbit,“ řekl lhostejně Alec a uchechtl se. Potom se otočil na Jaspera. Ten jenom pokrčil rameny. Po chvíli vtrhla do místnosti rozohněná Jane.

„Jak se opovažujete?“ vykřikla svým vysokým hláskem. Jasper nenápadně couvl a Alec pokročil vpřed. A pak se to stalo. Jane si mě všimla, a protože moc dobře věděla, že na mě její dar nepůsobí, ještě víc se rozzuřila. Do jejího zorného pole se dostal Alec.  Nadechoval se k odpovědi, když se najednou v bolestech zřítil k zemi. Ona zaútočila na vlastního bratra! Tahle upírka je opravdový  netvor. Připadala jsem si tak bezmocná, to všechno se stalo jen  kvůli mně.

„Nech ho!“ vykřikla jsem zoufale, ale ona jakoby mě neslyšela. Štít jsem najednou cítila naprosto jasně. Znovu jsem měla jeho chuť na jazyku. Moje smysly znaly jeho sílu. Vymrštila jsem ho od sebe. V tom okamžiku se Alec přestal svíjet v bolestech. Jane se vzpamatovala. Naštvaně vykřikla a vrhla se na mě. Neměla jsem čas uhnout, najednou jsem byla přelepená na stěně. Jedním z naučených pohybu jsem ji od sebe odtrhla. Začal boj. Bojovala velmi dobře, ale já jsem už taky nebyla nezkušená. Na mé straně byla síla, mrštnost a rychlost. Na té její taktika. Byl to velmi vyrovnaný boj, který však končil mým vítězstvím.

Jane se naštvaně postavila probodávala mě pohledem. Znovu však nezaútočila. Otočila se na Jaspera a naštvaně pronesla:
„Tak cos' chtěl, ty pako jedno nevychovaný?“ Opravdu to neznělo zrovna laskavě. Jasper se na ni usmál:

„Vše je vyřízeno.“ V tu chvíli mi došlo, že Jasper je ve vážném nebezpečí. Jane se chystala udeřit. Místo vzteku se však začala usmívat. Její usměv byl ale křečovitý, násilný a mně okamžitě došlo, co se děje. Jasperova schopnost.

„Však já si to s tebou jednou vyřídím, hochu,“ řekla s úsměvem a propalovala ho nenávistným pohledem, který byl v propastném rozdílu s její tváří.

„Jen co se nebudeš schovávat za sukní téhle…“ hledala to správné slovo, „běhny.“ Přísahám, že kdyby mi Alec nepoložil ruku na rameno, už by ležela na zemi roztrhaná na milion kousíčků. Ozvalo se tlumené zaklepání.

„Dále,“ řekl Jasper nevzrušeně a Jane se s ještě jedním nenávistným pohledem přes rameno vytratila. Dveře se pomalu otevřely a stál v nich ten poskok, kterého jsme před chvíli poslali pro Jane.

„Slečna Isabell se má dostavit do zasedací síně,“ řekl plechovým hlasem. Bez odpovědi jsem ho následovala. Dovolila jsem si jen krátké ohlednutí dozadu. Alec tam stál a jemně se mračil. Jasper vypadal spokojený s tím, že konečně probudil moji schopnost k životu a já si najednou připadala plná. Tohle místo se nepozorovaně stalo mým domovem…

Dveře zasedačky se otevřely. Byla to moderně vybavená místnost. Dlouhý a masivní stůl byl z dubového dřeva. Měl jemně vyřezávané nohy a prostředkem se táhl vínově červený ubrus. Židle byly otáčecí a polstrované, i když jsem neviděla žádný rozdíl mezi nimi a kameny. Ach ta upíří kůže… Okna zakrývaly dlouhé závěsy hráškově zelené barvy. Koberec, který pokrýval zem, měl krátký chlup a černou barvu. Celá místnost byla jen spoře osvětlena žárovkami, které byly upevněné na zdi, ukryté pod oválnými lustry.

Aro seděl v čele stolu a byl v místnosti sám. Posadila jsem se na své místo, kousek od židle, kde normálně sedával Marcus. Aro vypadal zamyšleně, jakoby si ani nevšiml toho, že jsem vešla. Potom zvedl hlavu a nasadil jeden ze svých úsměvů. Jeho jemný, sladký hlas se tiše rozezněl místností:

„Isabell,“ odmlčel se a já z něj cítila spoustu starostí.

„Mám pro tebe tvůj první úkol.“ Jeho hlas se ještě víc ztišil.

„Nepokoje v Indii přesáhly moje očekávání. Naše početná skupina byla rozdrcena. Bouří se tam stále více upírů a hrozí nám odhalení. Nikdo nesmí vědět, že jsme byli poraženi. Značně by to podrylo naši autoritu. Zemřelo hodně velmi dobrých bojovníků a my jsme na pokraji rozpadu. Ztrácíme čím dál tím víc upírů. Někteří odejdou, jiní jsou zabiti. Volturiovské impérium se bortí…“ Hlas mu ke konci přecházel do sotva slyšitelného šepotu. Snad si to nechtěl přiznat nebo se bál všetečných upířích uší za stěnami místnosti.

Byla jsem zmatená. Volturiovi jsou u moci už tisíce let a zrovna, když se sem dostanu, se vše musí začít bortit! Mám já to ale pech. Zřejmě se ode mě očekávala nějaká odpověď, a tak jsem v hlavě dávala do kupy něco příhodného a hlavně smyslného.

„Ehm…“ dostala jsem ze sebe. „To je poněkud… komplikované,“ lezlo to ze mě jak z chlupaté deky.

„Ale pořád netuším, jak bych vám mohla pomoct já.“ Aro se na mě nevěřícně podíval.

„Ty jsi jeden z nejmocnějších upírů na světě,“ vykřikl.

„Jenže neumím ovládat svůj dar.“ No co? Před chvílí jsem to skutečně neuměla a i teď je mi na nic. Leda že… Leda že by s námi jel Alec. I když vůbec netuším proč, mám silnou potřebu ochraňovat ho. Aro jakoby mi četl myšlenky.

„Pojedeš ty, Jasper, Alec, Santiago a dva z jeho mužů. Víc si nemůžeme dovolit postrádat.“ Luskl prsty a ve dveřích se znovu objevil poskok.

„Doveď sem Jaspera, Aleca, Santiaga, Lucase a Michaela.“ Jeho hlas byl klidný, nezúčastněný, nebyla v něm ani stopa jeho předchozích obav. Opřela jsem se do židle a čekala jsem. Do deseti minut tu byli všichni. Po mé levé ruce se posadil Jasper. Naproti mně zaujal své místo Alec a jeho levici seděl Santiago. Lucas a Michael stáli u stěny. Byli to Santiagovi podřízení a bodyguardi Marcuse. Marcus měl kolem sebe takové množství upírů z jednoho jediného důvodu – bydlel mimo Volterru a to ho činilo značně zranitelným. On se však nehodlal přesunout zpátky do stinného a smutného hradu. Prý to v něm vyvolávalo vzpomínky, na které by bylo lepší zapomenout.

Postranními dveřmi vešel dovnitř Caius a vzápětí jinými vklouzl Marcus. Ani jeden z nich nebyl sám. Za každým se jako stín pohyboval upír, který držel službu. Všichni se usadili a mohlo se začít.

Všem přítomným byla vysvětlena situace a všichni do jednoho vypadali zaskočeně. Volturiovy byli odjakživa silný klan a jeho úpadek byl považován za nemožný. Aro nám nasadil na břemena pěkně těžký náklad. Nezapomenul dodat, jak bezmezně nám věří a že na nás záleží všechno. No super, to aby se člověk bál umřít nebo co se to s námi děje… První mise a už taková zodpovědnost! Aby to nebyla taky mise poslední.

Kolem třetí ráno porada skončila a mi okamžitě vyrazili. Na lov si zajdeme po cestě do Říma, kde na nás čekalo letadlo. Nezbývalo nic jiného než doufat, že sluníčko se slituje a zaleze za pěkně husté mraky.

Pohled nikoho

Přesně o půl čtvrté vyrazila kolona pěti aut z malého města Volterra. S plynovým pedálem až na podlaze dorazila do Říma, kde pasažéři nasedli do letadla směr Káhira. Tam je zaskočilo sluníčko, a tak museli počkat do druhého dne. Přesto stihli spoj přímo do Dillí, hlavního města Indie.

Podezřele stejnou cestu měl však ještě jeden upír…

Didyme

Stála jsem u okna a pozorovala přírodu. Ty kopce porostlé nekonečnými lesy. Vítr, který se proháněl v korunách stromů. I ty dravce, jak se svobodně vznášejí v oblacích. Mít tak křídla, mohla bych odletět někam daleko a nikomu už neubližovat. Tolik bych chtěla být volná, soběstačná. Jenže nejsem. Jsem na obtíž, jsem závaží, které se za mou opravdovou rodinou potáhne až navěky.

Před očima se mi samovolně objevil Marcusův obraz. Jak je jiný, vzdálený… A přesto k němu pořád něco cítím. Co je to? Láska, přátelství, soucit? Přijdu na to, musím. Někdy… Možná… Snad…

Autor: Ivanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faustovská smlouva 9. kapitola: