Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Faustovská smlouva 7. Kapitola

02.06.2010 (19:15) • Ivanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1037×

7. Kapitola

Labyrint

Bella

Věděla jsem, že jedinou omluvou bude to, když začneme tam, kde jsme přestali.

Pomalu jsem se k němu blížila a on samozřejmě odhalil můj záměr. Naše rty byly jen milimetr od sebe když…

Se dveře rozrazily a s hlasitým třesknutím narazily o zeď. Otočila jsem se a toužila mít Janinu schopnost. Proč musím být pitomý štít? Kdybych měla to, co ma Jane, žádný upír by si nedovolil vlítnout do mého pokoje bez zaklepání. Ve dveřích nestál nikdo jiný než Felix. Tlemil se na celé kolo a mně bylo jasné, že ví na co jsme chystali.

„Teda klobouk dolů, tak rozčílenou Jane jsem už dlouho neviděl,“ tvářil se jako kluk, který zjistil, že k Vánocům dostane autodráhu. Moje nové já  znovu zatoužilo po tom, abych ho mohla poslat k zemi. Já se tady právě chystám políbit Aleca a on si klidně vtrhne do místnosti! Škodolibec! Otočila jsem se a doufala, že konečně vypadne. Jenže on se rozhodl zajít na návštěvu. Poté, co se chtěl posadit na křeslo, jsem to nevydržela:

„Už ani hnout, jestli nechceš přijít o hlavu,“ měla jsem ho plné zuby. Myslela jsem to smrtelně vážně, jenže Alec se rozhodl podrývat mou autoritu. Do dvou vteřin totiž dostal šílený záchvat smíchu. Naštvaně jsem se na něj otočila a právě toho využil Felix. Než jsem se vzpamatovala, ležela jsem pod ním na podlaze. Ozvalo se cosi neidentifikovatelného. Později jsem mohla jen proklínat škodolibce, který mi přidělil pokoj přímo nad sálem, kde právě cvičila polovina upírů ve Volteře.

Najednou jsem totiž ležela s Felixem na sobě v místností plné vyjevených upírů. Překvapení v jejich tvářích ale najednou zmizelo a vystřídal ho pobavený a hlavně chápavý úsměv. Kdybych byla člověk, jsem rudá až na zadku.

Naštvaně jsem shodila Felixe a rychlostí blesku jsem stoupla. Myslela jsem, že se hambou propadnu. Dokonale jsem totiž věděla, jak to vypadalo. Nejradši bych zaškrtila toho, kdo řekl, že novorození upíři neumějí odolávat tělesným pudům.

Naštvaná jsem odkráčela z místnosti. Nekoukala jsem nalevo ani napravo a skoro jsem běžela. Nebylo tedy divu, že po čtyřech vteřinách jsem se rozplácla o Jaspera. Incident a kecy všech zúčastněných upírů se v té chvíli nesly celým  hradem. Nejpozději do hodiny všichni obyvatelé tohoto ponurého místa budou vědět, co se stalo. Pobaveně  se na mě usmál:

„Mám ti od Ara vyřídit, že bys měla cvičit,“ sice mi bylo proti srsti vrátit se do té místnosti, ale rozkaz je prostě rozkaz.Cvičení mi moc nešlo a ze strany Jaspera jsem cítila, že si mě jenom tak trochu oťukává. Skončili jsme poměrně brzo. A pak se to stalo. Ve dveřích jsme to asi nějak nevyměřili a najednou jsme stáli nalepeni na zdi. Moje hormony se zbláznily. Celým tělem mi projela touha a dýchání se zrychlilo na maximum. Ano, Jasper je velmi přitažlivý a najednou byl tak blízko.

„Co by se stalo, kdybych ho políbila?“ křičela jedna moje část.

„Ale no tak, přece nejsi to, co o tobě tvrdila Jane!“ odporoval ten druhý hlásek v mé hlavě.

„No tak, nebuď netykavka, proč mít jen jednoho, když můžeš mít dva?“

Hlásky byly vyrovnané, ani jeden se nehodlal vzdát. Jasper cítil moji zmatenost. Prostě tam stál a díval se mi do očí. Právě to nakonec rozhodlo. Neztratila jsem se v nich, necítila jsem to samé jako u Aleca. Z mých emocí vycítil i mé rozhodnutí a trošku couvl. Odkašlal si a hlasem, který byl pořád zastřeným touhou, řekl:

„Zapomněl jsem ti vyřídit, že s tebou chce mluvit Aro.“ Najednou z dveří po naší levici vyšla Heidy. Od Aleca jsem věděla, že se rozhodně nezdokonalovala ve svém bojovém umění.  Měla totiž takový milý malý koníček. Obhlížení chlapů… Jakmile nás zahlédla, proměnila se v solný sloup. Tohle nebude dobré. Jasper se odtáhl a chladným hlasem, ve kterém nebyla ani stopa citu, řekl strohý rozkaz:

„Odveď Isabellu k Arovi,“ otočil se a odešel. Heidy se nafoukla jako krocan a vrhla po mě nenávistný pohled.

„To ti nestačí Alec? Ne, ty musíš mít ještě Felixe a Jaspera! Slintá po tobě polovina Volterry! Vůbec nechápu, co na tobě vidí. Jo, máš hezkou postavu a docela obstojný vlasy, ale ten ksift? Vždyť jsi úplně tuctová upírka!“ Její hlas byl nevraživý a s každou větou se zvyšoval o jednu oktávu. U té poslední už pomalu praskaly bubínky. Neměla jsem náladu na další skandál a tak jsem ji hodně rychle přerušila:

„Tak dost! Do toho, co dělám a jak, ti nic není. S Felixem ani Jasperem nic nemám. Jestli jste se spolu pohádali, není to moje věc. A Felixovi bych nejraději dala po držce, ok? Prostě jsme se spolu prali a pak jsme se propadli do sálu. Nic víc v tom nebylo. Co se týče Aleca. Nevím, jestli má přítelkyni a jestli ano, tak je mi to líto. Byla to jen jedna pusa, ke které ho nikdo nenutil. Nehodlám si hned první týden znepřátelit všechny ženy ve Volteře, ale jestli mě budete osočovat, tak se budu bránit, jasný? Do sálu trefím sama,“ ukončila jsem náš rozhovor a otočila se. Tohle mě fakt dostalo. Mě nikdo bude osočovat, že jsem děvka! V jednom dnu hned dvě pipiny. Nejdřív Jane, která by mi byla za jiné situace sympatická a teď tahle…

Naštvaně jsem procházela chodbami a po chvíli mi došlo, že jsem se ztratila. No super, teď ještě tohle! To bude zase jednou trapas! Všude bylo ticho a mě až teď došlo, jak je hrad veliký. Rozhlížela jsem se okolo. Zdi byly vlhké a ověšené stovkami pavučin. Moje jindy tiché kroky se rozléhaly prostorem.

Hrudník mi svíral strach. Z tohohle místa jsem měla špatný pocit, jakoby bylo bohem zapomenuté, zakázané. Odněkud se ozval zvuk kapající vody. Šla jsem pořád dál a dál a držela se marné naděje, že najdu cestu zpátky. Nikde nebyla ani stopa po nějakém pachu, kterého bych se mohla chytit. Po chvíli mi došlo, že se z toho labyrintu nevymotávám, spíš se víc a víc ztrácím. Najednou jsem nebloudila v chodbách, ale v podzemním labyrintu. V krku mě začalo pálit. Jak dlouho tady bloudím? Čas je relativní, jakoby se na tomhle místě ztrácel. Dostala jsem strach. V tu chvíli jsem ucítila něčí pach.

Vyrazila jsem za ním rychlostí blesku a během vteřiny jsem rozpoznala to, že je upíří. Ani mě nenapadlo pomyslet si, že by to mohl být nepřítel. Byla jsem upírem příliš krátce, neznala jsem všechna nebezpečí. Do třiceti vteřin jsem stála v podzemním sále, který byl plný upírů v roztrhaných šatech. Většina z nich byli muži. Všichni zvedli oči  a zahleděli se na mě. Ještě než jsem měla šanci zareagovat, sesypali se na mě jako vosy na med.

Neznámá (pro někoho už známá) upírka

Běžela jsem po lese svou maximální rychlostí. Tentokrát ne o život, ale jen tak, pro zábavu. Přesto mě už Stefan doháněl. Myslela jsem, že štěstím snad prasknu.

„Už tě skoro mám!“ vykřikl šťastně a vteřinu na to mě povalil do trávy. Takhle šťastná jsem se necítila už několik staletí. Bella jakoby do mě vlévala nový život. Poté, co jsem se od Carlislea dozvěděla o možnosti pít zvířecí krev, je ze mě vegetarián. Stefan ležel vedle mě a já se dívala do jeho očí, které byly také už několik let zlaté. Usmíval se na mě a na jeho kamenné tváři se prohloubil ďolíček. Věděla jsem, že je do mě zamilovaný, ale nebyla jsem schopná mu ten cit opětovat.

To on mi zachránil život, to on mě postavil na nohy, ale já k němu necítila nic jiného než vděčnost. No možná... Ne je to jen vděčnost. Až po dvou stovkách let mi došlo, že se do mě zamiloval. Na našem vztahu se bohužel pro něj nic nezměnilo.

„Měli bychom se vrátit domů,“ navrhl. V tu chvíli se něco změnilo. Domů… Kdy se toto místo změnilo z jediného možného útočiště na domov?

„Děje se něco, Dydi?“ šeptl. Vzpamatovala jsem se a vstala. Bezmyšlenkovitě jsem si oprášila šaty. Zvedla jsem hlavu a Stefan tam stál v celé své kráse. Slunce zrovna vykouklo zpoza mraku a ozářilo jeho kůži. Třpytil se jako hromada diamantů a vlasy mu povlávaly kolem hlavy. Vypadal jako anděl, jako můj osud, láska... Pomalu jsem k němu kráčela a moje oči se z něj nechtěly spustit. Byla jsem už u něj, stačil jeden krok.

Hlavou mi prolétl Marcus. Miluji ho ještě? Ano, miluji. Ale jak moc? My už nikdy nebudeme spolu, nemám využít možnost zase žít? Přistoupila jsem k Stefanovi a on se sklonil. Zavřela jsem oči a jen jsem tam stála. Jeho sametové rty se dotkly těch mých.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Původně jsem vám chtěla prozradit totožnost neznámé upírky až později, ale jedna dívčina mi to překazila uveřejněním své jednorázovky. Ne, že bych se na ni zlobila, ale tak trochu mi překazila mé plány a odhalila totožnost postavy, která měla být záhadná. Protože většina z vás už zřejmě ví, kdo je naše upírka, prozradila jsem její jméno i v povídce.

Ještě bych všechny chtěla poprosit, aby se koukli na mé shrnutí a nějak mi dali vědět, jakou povídkou ze seriálu Láska ve Volteře by chtěli pokračovat. Víte, chtěla bych mít už odteď jasno. Pokud byste pokráčko nechtěli, klidně to napište, zlobit se nebudu.

Děkuju, Vaše Ivča.

Autor: Ivanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faustovská smlouva 7. Kapitola: