Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Faustovská smlouva 6. kapitola

25.05.2010 (19:45) • Ivanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1060×

6. Kapitola

Co se stalo ve Volteře

Bella

„Takže, když už jsme tu všichni, mohli bychom provést formální přijetí Isabelly do gardy,“ řekl Aro. Všichni to odsouhlasili pouhým přikývnutím hlavy. Aro luskl a dveře na protější straně sálu se otevřely. Stál v nich mladík, který na rukou měl téměř černý plášť.

Nesl ho téměř nábožně, jako něco, co by se prudším pohybem mohlo rozsypat. Kvůli stáří hradu bych o tom ani moc nepochybovala, ale mé dokonalé upíří oko nevidělo ani jednu díru od molů.

Aro se tvářil jako dítě, kterému řekli, že se Vánoce budou slavit třikrát do roka. Všichni upíři si stoupli a tvářili se slavnostně. Aro opatrně převzal plášť a tvář mu zářila jako vánoční stromeček.

„Přistup blíž,“ řekl slavnostně a já neměla námitky. Proto jsem pomalu prošla uličkou tvořenou nejvýše postavenými členy gardy až k Arovi. Ten mi slavnostně připjal plášť a kolem krku mi nasadil řetěz zakončený velkým stříbrným V. To bylo ozdobeno desítkami drobných rubínů. Byla to dokonalá práce a tušila jsem, že to mohlo stát i několik milionů. Téměř nábožně jsem přijala řetěz.

Nevěděla jsem co říct. Od Aleca jsem věděla spoustu o životě v gardě a samozřejmě i o přidělování plášťů. Někteří upíři čekaly na skoro černý plášť i staletí a nebo ho nedostali vůbec. Já ho vlastním pouze několik hodin po přeměně. To se mi rozhodně zamlouvalo. No, někdo si něco musí vybojovat a jiný to má pomalu zadarmo. Není to spravedlivé, ale je to tak.

Nic na tomhle světě není spravedlivé. Nic není černý nebo bílý, dobrý nebo špatný, hezký nebo škaredý. Všechny oči se upíraly na mě a nikdo si nevšiml Felixova nenápadného pohybu, kterým něco položil na Caiusův trůn. Někde v pozadí se ozvala rána a ta přerušila téměř nábožné ticho.

Všichni, i když nepotřebně začali dýchat. Myslím, že na programu schůze bylo ještě něco. Znovu jsme se posadili a začalo se jednat. Dostala jsem místo vedle Jane. Santiago, Demetri a pár pro mě neznámých upírů, bylo posláno na misi někam do Egypta.

Aro to něřekl na plnou pusu, ale bylo na něm vidět, že upír, který údajně organizuje spiknutí proti vládě, má pod sebou nějaký opravdu dobrý talent. Po chvíli zvažování k nim Aro přidal ještě Jane. Ta se zatetelila blahem a pro ni s vzácným úsměvem svůj úkol přijala.

Všichni začali vstávat. I vládci se chystali k odchodu. První vstal Aro a já poznala, proč je vede. I přes svou drobnou postavu budil respekt a bázeň. On byl zrozený pro vládnutí. Marcus se také bez zájmu zvedl a následoval svého bratra. Jediný Caius si povídal s Jasperem a proto chvilku zaostal. Viděla jsem Felixe, jak se spěšně vytratil ze sálu.

A pak se to stalo. Aro byl zrovna ve dveřích, když se Caius zvedl. Ozval se zvuk trhající se látky a najednou tam stál Caius do půl těla nahý. Plášť, který si před usednutím neprozřetelně zvedl, zahalil jeho sněhové bílé nohy rychlostí blesku. Kdyby se to stalo členu gardy, všichni by okamžitě dostali nekontrolovatelný záchvat smíchu. Z obavy nad hněvem vládce ale všichni dusili smích  v sobě.

Pohled na Caiuse v té chvíli stál za všechny prachy. Stál tam, střídavě bledl a nabíral skoro neuvěřitelný odstín růžové. Samozřejmě to nebylo tak moc jako u člověka, ale docela slušně zrudl. Všichni jsme věděli, že tohle může mít na svědomí jenom jediný z nás. Felix. Koukla jsem na Ara. Vůbec nevypadal naštvaně. Bylo na něm vidět, jak strašně přemáhá smích. Všichni jsme tam stáli jako sochy, neschopni žádného pohybu. Caius zahalen do svého pláště se důstojně otočil a odkráčel na druhou stranu místnosti. Tam nějakým způsobem otevřel tajné dveře ve stěně a zmizel.

Jeho mlčení bylo strašnější než jakékoliv nadávky. Najednou jsem zcela neoprávněně dostala o Felixe strach. Je to přece úplně dospělý a svéprávný- počkat to je nesmysl, svéprávný rozhodně není. No dobře dospělý upír s duší dítěte, ale rozhodně se o sebe umí postarat. Ať si to vyřeší sám.

Šla jsem do svého pokoje a vzpomínala na Forks. Za těch pár měsíců, co jsem tak pobila se stal mým domovem. Chyběla mi vůně lesa po dešti, chyběla mi zeleň a hlavně mi chyběl táta. Možná, že tady jsem měla žít, ale rozhodně to nebyl můj domov. Stane se jím toto místo někdy? Vešla jsem do svého, ničím zajímavého pokoje. Prvním krokem k tomu, abych se tu cítila doma bude tohle předělat. Nebyla jsem tady ani den a už jsem se nudila.

Dívala jsem se z okna. Začalo se smrákat a slunce se schovalo za mraky nakupenými na západě. Ulice trochu potemněly, ale rozhodně neztratily na rušnosti. Pod okny pobíhalo spoustu lidí, vraceli se z práce a nebo byli na procházce s rodinou. Viděla jsem i několik maminek s kočárkem, jak se usmívají na své skoro spící miminko. Mířili už domů, aby mohli své drobíšky vykoupat a uložit. Tohle já nikdy nezažiji. Vlastně ani nemám nikoho, s kým bych to dítě mohla mít. Najednou se ozvalo zaklepání.

Leknutím jsem skoro nadskočila. Pak že se upír nemůže leknout! Zhluboka a nepotřebně jsem se nadechla a pokojem se rozlehlo zvonkové:

„Dále!“ Na svůj hlas jsem byla pyšná. Zněl jako nejjasnější skřivánkova píseň, jako ta nejlíbeznější flétna. Do pokoje vešel Alec. Měl skloněnou hlavu a vypadal mírně rozpačitě. Rozhodla jsem se, že mu dodám odvahu. „Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Přišel jsem ti pogratulovat,“ odpověděl a jeho tvář nabrala jemně růžový odstín.

I já jsem znervozněla. „Děkuji,“ špitla jsem. Nastalo rozpačité ticho. Oba dva jsme se neklidně ošívali. Nevěděla jsem co říct a vzduch v místnosti zhoustl. Pak ale zvedl své temně rudé oči a já se v nich ztratila. Najednou ticho nebylo špatné, probleskovaly v něm jiskry, které brzy zahltily celý pokoj. Znovu jsem zažila ten pocit. Tolik jsem toužila přijít  němu a přitisknout své rty na ty jeho. On moje přání vyslyšel a začal se pomalu přibližovat.

Jeden krok mu trval snad věčnost, jakoby mi chtěl dopřát čas na rozmyšlenou. Pořád se mi díval do očí a dával mi možnost volby. Najednou udělal rychlý pohyb a během vteřiny byl u mě. Jeho rty byly už moc blízko na to, aby šlo odolat. Udělala jsem tedy poslední krok a přitáhla ho k sobě. Naše rty se spojily.

V hlavě mi hučelo a zaplnil ji ohňostroj. Nedokázala jsem vnímat nic jiného než jeho hebké rty a jeho jazyk přejíždějící mi po zubech. Naše jazyky hráli tu odvěkou hru, hru ve které není vítěz, ani poražený.

Prsty jsem pročísla jeho hebké vlasy a zároveň jsem si ho přitáhla blíž. Nechtěla jsem, aby tahle chvíle někdy skončila. To by bylo trestuhodnější, než porušení jakýkoliv pravidel. Vnímali jsme jenom jeden druhého, snad proto jsme neslyšeli zvuk otevírajících se dveří. Probudil nás až vzteklý skřek.

Polekaně jsem se od něj odtrhla a místo nějaké milenky či družky uviděla Jane. Stála tam jako učiněná bohyně pomsty. Tvář měla zkřivenou vztekem  a prudce dýchala. Ruce zatínala do malých pěstiček a tvářila se přímo vražedně. Místností se rozlehl její sopránek, který trhal uši.

„Ty jedna malá děvko! Co si myslíš, že dělá-“ Jenže to už nedopověděla, Alec ji přerušil.

„Nemyslíš, že to trochu přeháníš? Byla to přece jen pusa!“

„Pusa! Pusa?“ začala nanovo, „vždyť jste se na sebe úplně lepili!“

„A co ti je do toho?“ opáčil se, už také naštvaně.

„Jsem ksakru tvoje dvojče, ne? Chci pro tebe jen to nejlepší!“

„Tak dost!“ skočila jsem jim tvrdě do řeči. „Vy chcete, aby z toho byl skandál? Jestli budeme dál mluvit takovou hlasitostí, tak to za chvíli budou vědět upíři i v Austrálii.“ To se jim zřejmě zdál dost patřičný důvod pro ukončení hádky. Ale na Jane ale bylo vidět, že to není konec. Propalovala mě přímo vražedným pohledem a tušila jsem, že se mě snaží způsobit bolest. Smůla holka! Pomyslela jsem si škodolibě. Na Alecovi zase bylo vidět, že by svoji sestru nejradši poslal na severní pól. Myslím, že v jejím případě mi nestačil ani Mars.

„Jestli mě omluvíte,“ řekla kysele, „chtěla jsem se jenom rozloučit s Alecem...“ Dala mu pusu na tvář a ve vteřině po ní zbyl jenom rozvířený vzduch. Alec se na mě otočil a chtěl se začít omlouvat. O to jsem ale já nestála. Věděla jsem, že jedinou omluvou bude to, když začneme tam, kde jsme přestali.

Autor: Ivanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faustovská smlouva 6. kapitola: