Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Faustovská smlouva 3. Kapitola

13.05.2010 (20:00) • Ivanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1017×

3. Kapitola

Nový začátek

Bella

Oheň spaloval celé moje tělo a já prosila o smilování. Připadala jsem si jako v pekle. Co jsem komu udělala? Proč mě bůh tak trestá? Hlavou se mi honily nesouvislé myšlenky. Bolest trvala snad věčnost. Minuty, roky, měsíce, staletí… Čas nic neznamenal, byl až na druhém místě. To první totiž obsazovala bolest.                                                                                                                 Po nějaké době bolest začala mizet z konečků prstů. Osvobodila je ze svého sevření a dopřála jim bezbolestnou volnost. Oheň putoval směrem k jedinému místu – srdci. To se snažilo spasit útěkem z hrudi. Bezvýsledně, prohrálo svou poslední bitvu, bez šance na odvetu. Ozval se jeho poslední dutý úder a pak navždy skončilo svou činnost.

Vše jsem vnímala v jiném rozměru. Slyšela jsem všechno a nahánělo mi to strach. Někdo byl se mnou v místnosti. Dýchal pomalu a vyrovnaně. Slyšela jsem ještě jednu osobu, která nedýchala. V místnosti nastalo ticho. Tedy to, co by se tichem mohlo nazvat. Nikdo najednou nedýchal, ani se nehýbal. Přesto jsem slyšela spoustu věcí. Slyšela jsem to, jak do sebe narážely částečky prachu, jemné bzučení žárovky, to, jak za okny cvrlikal ptáček. Od konce bolesti uplynula necelá vteřina.

Otevřela jsem oči. Vyděsilo mě všechno, co jsem viděla. Moje okolí bylo jiné, více jasné a s ostřejšími obrysy. Moje oči vnímaly každou hranu. Vzduchem kolem mě pluly částečky prachu, které jsem předtím slyšela. Byly ztracené ve vzduchu, jako planety, které ztratily gravitaci. Další vteřina byla fuč.

Uslyšela jsem pohyb a posadila se rychlostí blesku. Nějaký neznámý pud mě nutil utíkat, prchat, ale neměla jsem kam. Kolem mě byly pouze čtyři stěny a dva upíři. Ten první byl hnědovlasý, druhý obr. Počkat, oba už jsem někde viděla. Zalovila jsem v paměti. Ten hnědovlasý byl… Alec, ano byl to Alec. A toho druhého jsem už někde potkala.

Co tu k sakru dělám? Moje vzpomínky se mi plížily zpátky do hlavy šnečí rychlostí. Přemýšlej, Bello, vzpomínej. Napomínala jsem sama sebe. Ano, to Edward a Eleazar, oni mě sem dovezli.

„Bello?“ zeptal se tiše Alec. „Jsi v pořádku?“ Nad tím bych měla zauvažovat. Tohle rozhodně není v pořádku. Možná mi někde v hlavě přeskočila výhybka a já se zbláznila. To je jedna možnost. A ta druhá? Na to hned přijdu.

„Může mi tu někdo vysvětlit…?“ místo dokončení otázky jsem zalapala po dechu. Můj hlas zněl jinak, byl hodně přeslazený a vysoký. Já měla přece vždy nižší a hrubší hlas. Tenhle svým zvukem připomínal flétnu.

„Rád ti to vysvětlím,“ odpověděl a pokynul mi k židli. Nějak jsem necítila potřebu sedět a tak jsem odmítla. Obr stál u dveří a Alec začal svým melodickým hlasem vyprávět.

Neznámá upírka

Ach jo, zase ty jejich nudné žvásty. Nechtěla jsem prošvihnout to, jak Isabella zareaguje na Ara, Caia a Marcuse. Štvalo mě, že si říkají bratři. Kdyby byli aspoň opravdoví bratři! Nechápu, proč si tak říkají. Jediným „žijícím“ sourozencem Ara jsem já. Naštěstí neví, že ještě existuji a já na tom faktu nehodlala nic měnit.                                                                                         Očima jsem přelétávala po hradě. Zastavila jsem se v tělocvičně. Právě se tam trénovali, Demetri s Jasperem, dva Arovi nejlepší bojovníci. Jasper navíc uměl ovládat emoce a to jeho cenu ještě zvyšovalo. Znala jsem příběh každého upíra ve Volteře.  Někdy je výhoda umět se napojit Arovi do hlavy… Měla jsem Jaspera ráda. Před tím, než jsem zinscenovala svou smrt a změnila podobu, na mě byl milý.

Já se tu rozplývám nad Jasperem a málem bych propásla to, na co čekám! Bella kráčela s Alecem a Felixem chodbou k Arově pracovně.

Bella

„Chápeš?“ zeptal se Alec. Právě mi vysvětlil všechny pravidla. Začínala jsem být nervózní. Pálení v krku neustávalo a já z vyprávění pochopila, že mám žízeň. Jedna moje část odporovala tomu, že mám pít lidskou krev, ale ta nová, upírská se jí dožadovala. Upírská část poměrně snadno zvítězila.

„Mám žízeň,“ řekla jsem tím cizím hlasem. Alec, jestli to bylo možné, ještě víc zbledl. Od dveří se ozval pobavený smích.

„Co je na tom směšného!?!“ vyjekla jsem a „můj“ hlas vyletěl o pár oktáv výš. Otočit a rychlostí blesku se postavit do bojovného postoje nebyl problém. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Začala jsem vidět rudě a mým jediným cílem byl ten obr.

„Hou, hou, hou,“ řekl s nepatrným úsměvem, ale bylo vidět, že si dává větší pozor, než před vteřinou. I on byl lehce nakrčený a měřil si mě rudým pohledem. Pak jsem náhodou uviděla svůj odraz ve skle. To přece nemůžu být já! V bojovném nakrčení tam stála půvabná černovláska. Měla vosí pas a vlasy kousek pod lopatky. Srovnala jsem se do normálního postavení a ona to udělala společně se mnou. Od dveří se znovu ozval smích a já se vyčítavě otočila.

Ten velikán se skoro popadal za břicho a mezi záchvaty smíchu vykoktával: „Měla… by ses… teď vidě!“ konec zanikl v dalším záchvatu chechtání. Znala jsem ho krátce, no prostě pár hodin a už jsem ho měla až po krk.

„Nemrač se,“ řekl tiše Alec, „vůbec ti to nesluší“ v břiše jsem ucítila motýlky. Co to se mnou je? Otočila jsem se a Alec se na mě pozorně díval. Měla jsem chuť ho políbit, moje city byly jako na horské dráze. Za mými zády se ozvalo zakašlání a já měla chuť praštit jednoho otravného upíra palicí po hlavě.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se smířlivě. Mluvila jsem s ním tónem učitelky, laskavě hovořící k dítěti.

„Nepovím,“ odpověděl provokativně a já měla chuť ho roztrhat a spálit, hlavně ať už mám od něj pokoj. Jen co uviděl můj výraz, který mimochodem musel být k nezaplacení, odpověděl: „Quido,“ nechápala jsem, proč Alec za mnou vyprskl smíchy. Otočila jsem se a bohužel jsem si nevšimla mrknutí obra na Aleca.

Po chvilce jsme už šli po chodbě. Nikoho jsme nepotkali a já litovala toho, že jsme moji žízeň zamluvili. Snažila jsem se ji izolovat od vnímání, ale ta mrška se pořád prodírala do popředí mých myšlenek. Najednou jsem ucítila hodně lákavou vůni. Něco mě za ní táhlo. Chtěla jsem za ní vyrazit, chtěla jsem ji dostat, potřebovala jsem ji. V poslední chvíli mě chytla něčí ruka.

„Tahle se nepapá!“ řekl káravě Quido. „To je Gianna, ta je pod ochranou Kerstin a ta je zase pod ochranou Marcuse,“ podal mi zdlouhavé vysvětlení. Zase jsem měla chuť ho praštit. Vůbec jsem nechápala, kde se ve mně vzaly násilnické sklony. Myslím, že je probudil právě on.

„Měli bychom ji vzít na lov,“ řekl Alec a netvor ve mně vyskakoval do dvoumetrové výšky.

„Nemůžeme ji vzít ven, na to je moc mladá,“ moje nové já toužilo dát Quidovi facku.

„Stejně si myslím, že bychom měli mít na hradě spíž!“ dopověděl a oči mu zazářily nad tou myšlenkou. V tu chvíli bych podpořila cokoliv, co by uhasilo tu řezavou bolest v krku. Šli jsme dál po chodbě a najednou se z jedněch dveří vynořila neznámá postava. Byla to holka asi tak stará jako já. Vlasy měla blonďaté a dlouhé skoro po pás. Její drobnou postavu zakrýval plášť stejné barvy jako Alecův a celkově si byli hodně podobní.

„Konečně, hledám tě už věky,“ usmála se na Aleca a pak se otočila se na Quida. „Chce s tebou mluvit Aro, Felixi,“ tak počkat, Felixi, vždyť je to Quido. I můj rychlý mozek s tím měl problémy. Najednou jsem věděla odkud vítr vane. Ten cvok si ze mě vystřelil!!!

„Tak já mizím,“ řekl Felix rychle a měl se k odchodu.

„Počkat, počkat, počkat!“ rachejtle vzteku ve mně nekontrolovatelně vybuchovaly. „Takže Felix jo?“ v mžiku jsem byla u něho.

„Já ti dám Quido! Ty jeden podvraťáku, ty… ty…“ vzteky jsem ani nemohla mluvit.Začala jsem mu nadávat a on poslušně stál a něčemu se chechtal pod vousy, které samozřejmě neměl. To mě ještě víc naštvalo (to, že se chechtal, ne to, že nemá fousy) a začala jsem do něj bušit pěstmi. To jsem však neměla dělat. Můj křik totiž přilákal hodně obyvatel hradu, kterým rozhodně nevadilo malé vzrušení v jejich věčnosti. Všichni se náramně bavili a já jim rozhodně nemínila dělat šaška.

Naštvaně jsem utichla a zlostně si měřila Aleca, zrádce jeden. Už jsem mu chtěla začít nadávat, když mě najednou zalila vlna klidu. Alec se s úsměvem otočil na jednoho upíra z hloučku a úlevně zanotoval: „Tohle máš u mě Jaspere,“ otočila jsem se a pohled mi padl na vysokého upíra s blonďatou hřívou.

Autor: Ivanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faustovská smlouva 3. Kapitola: