Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Faustovská smlouva 2. Kapitola

10.05.2010 (09:00) • Ivanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 994×

Kapitola Druhá

Volterra

Bella

Po půl hodině v autě jsme zastavili u nějaké benzínky s občerstvením. Až teď jsem si uvědomila, jaký mám hlad. Vrhla jsem se na to první, co přede mě položili. Byla jsem si jistá, že tolik najednou jsem toho v životě nesnědla. „Kde to jsme?“ zeptala jsem se nejistě s plnou pusou.

„V Itálii.“ Odpověděl Edward. Hrklo ve mně. Zaposlouchala jsem se do okolních hlasů a zjistila, že opravdu žádnému nerozumím.

„V…V… V… Itálii?!“ Podařilo se mi nakonec vykoktat. Byla jsem tak nějak mimo. Táta má určitě strach a René? Ta už asi šílí.

„Proč?“ zeptala jsem se tiše. Oba na mě zmateně pohlédli. „Proč jste mě unesli?“ Ještě než stihli odpovědět mi došlo, že tohle je patrně moje jediná šance na útěk. „Pomoc!!!“ vykřikla jsem na celou restauraci, vysunula židli a utíkala. Jenže se mi opět něco připletlo pod nohy a já padala. Ještě než jsem stihla dopadnout, popadly mě dvě ocelové paže a všechno kolem se mihlo. Najednou jsme stály u auta a jeden z nich mě do něj cpal. Máchala jsem rukama a kopala. Bylo to k ničemu. Ozvalo se tlumené křupnutí a do celé levé ruky mi vystřelila bolest. V ochromení se mu podařilo šoupnout mě do auta a už jsme uháněli neznámý cíl. V ruce mi pulzovala bolest. Eleazarův vražedný pohled mi však zabránil na cokoliv si stěžovat. Proklínala jsem svou nešikovnost.

Neznámá osoba

Měla jsem toho tak nějak dost. Edward mě opravdu naštval. Srab jeden! A přitom by jim to tolik slušelo, co na tom že ona je člověk? Prsty jsem otráveně bubnovala do desky stolu a přemýšlela, jak je dostat z té šlamastiky, aniž bych musela vlítnout do Volterry a dát Arovi přes jeho královskou papulu. Nic mě nenapadlo a já chtě nechtě musela dát věcem volný průběh. Právě zastavili v koloně asi patnáct kilometrů od Voterry.

Bella

Stáli jsme před velkým opevněným městem. Nebýt aut myslela bych si, že jsme se vrátili do středověku. Stáli jsme v koloně. Prst začal opuchat a pekelně bolel. Najednou jsme odbočili a řítili se v plynulé dopravě. Oproti množství aut na hlavní doprava velmi prořídla. Objeli jsme skoro celé město a po malé silničce zamířili k hradbám. Z rozjímání o kráse města a o tom jak krásné by bylo za jiných okolností mě vyrušilo ostré bodnutí v ruce a já snad po tisící proklela Eleazara, Edwarda a všechny svaté, na které jsem si vzpomněla. Měla jsem chuť kopat a křičet. Pak mi ale v hlavě vyvstala myšlenka na můj poslední pokus o útěk a já věděla, že znovu to zkusit nemá smysl. Jak sem si teď přála být nějaký silný a hrozně rychlý tvor. Někdo, kdo by ty dva zvládl bez potíží. Nebyl by chromý jako poleno a rozhodně by si nezlomil prst.

Mezitím jsme znovu odbočili a po pět seti metrech na jeden pokus zaparkovali na malém plácku, který při troše fantazie mohl být parkoviště. Eleazar na mě štěkl něco ve smyslu, že mám vystoupit a já se neodvážila odporovat. Byla jsem rozlámaná, unavená, naštvaná, měla jsem zlomený prst, unesli mě beze slova a on je ještě naštvaný, že jsem se pokusila utéct. To je ale spravedlnost!

Šla jsem za nimi a bublala jako papiňák. Já se jim jednou pomstím! Uteču a udám je policii. A pak za nimi budu každý měsíc chodit a dívat se jak hnijou ve vězení. Jen počkejte, oba dva! Edward přišel k sotva viditelným dveřím a zazvonil na zvonek. No je tohle normální?  Dveře ve hradbách, mě už fakt hráblo.

To jsem ale vyloučila když se otevřeli. Stál v nich obr. Měřil snad dva metry a i Eleazar vedle něho vypadal jako škrček. Tak s ním se skamarádím! Měl černé vlasy kousek pod uši a takovou divnou barvu. Hodně podobnou Cullenovým, ale s nádechem do olivova. Tělo a oblečení mu zakrýval dlouhý tmavě šedý plášť a popravdě, šel z něj strach. Začali strašně rychle a nesrozumitelně mluvit. Myslím, že to ani nebylo anglicky. Po chvíli dohadování nás ten obr pustil dovnitř. Ne, že bych byla ráda. Kam mě to vedou? Jsou součástí nějakého gangu nebo něčeho podobného? Obchod s bílým masem, svačinka? Při té poslední myšlence mi zatrnulo. No jasně jsou to upíři, ksakru, takže svačina jo? Doufám, že mám pěkně kyselou krev.

Šli jsme úzkou chodbou. Zajímalo by mě, jak se do ní ten obr může vejít. Byla strašně úzká, bíle vymalovaná a červenaly se na ní nějaké nesrozumitelné nápisy. Došla jsem k názoru, že italština je ten nejhorší jazyk na světě… Minimálně pro ty, co ji neumí. Vešli jsme do prostorné haly vonící květinami. V jiné chvíli bych obrazy visící na zdi a všechno okolo nazvala za úžasné. Teď mi to z neznámých důvodů nahánělo strach.

Všimla jsem si ženy stojící za pultem. Byla by to ta nejkrásnější holka, kterou jsem kdy potkala, kdybych neznala Rosalii.

„Gianno,“ řekl Edward svým sametovým hlasem, „potřebuji mluvit s Arem.“ Nevypadalo, že by na ni nějak zapůsobil.

Usmála se a profesionálně se zeptala: „Jste ohlášeni?“

„To je dobré Gianno,“ ozvalo se z druhé strany místnosti, „odvedu je.“ Hlava se mi automaticky otočila a já uviděla anděla. Jestli byl Edward hezký, tak neexistovalo slovo, které by vystihovalo jeho. Měl oříškově hnědé vlasy, které mu v kaskádách spadaly ani ne po ramena. Vysoký byl něco přes 180 cm. Postavu měl božsky vypracovanou a já málem slintala. Přišel k nám a já pohledem zalétla k obličeji. Měl plné a pevné rty a oči krásné rudé barvy, ofina… No počkat rudé oči!? To není možné, nikdo nemá rudé oči! To je nepřirozené a strašné a a a a úchylné. To není pravda, jsem blázen. Ano, určitě jsem blázen. Nebo on z nějakého nevysvětlitelného důvodu nosí kontaktní čočky.

Jen jsem tam stála a zírala na jeho oči. Vsadila bych se, že kdyby mi teď někdo dal před obličej zrcadlo, utekla bych s křikem a bála se, že mě pronásleduje zrcadlová příšera. Místo toho jsem se asi po minutě vzpamatovala, zavřela oči, napočítala do deseti a u toho zhluboka dýchala. Potom jsem se je donutila otevřít a zírat na podlahu. Vyšli jsme z místnosti a nikdo na můj výpadek nereagoval. Nevěděla jsem kudy jsme šli, protože jsem se ze strachu dívala na boty před sebou. Otevřely se dveře a zastavily jsme. Chtě, nechtě jsem se musela rozhlédnout.

Byli jsem v dokonale kulaté místnosti. Byl tu strašně vysoký strop a několik gotických oken. Naproti mně se kolem zdí táhly rovnoměrně postavené trůny z masivního dřeva a na jednom z nich seděl muž. Kolem nás se neuvěřitelnou rychlostí pohybovalo spoustu fleků. Typovala bych, že to byly lidi, teda pardon upíři… Myslela jsem, že teď už mě nic nepřekvapí.

Jen co jsem ale uviděla muže který před chvílí seděl  na trůnu, během vteřiny přede mnou, okamžitě jsem si to myslet přestala. Měl černé rovné vlasy asi po lopatky a černý plášť pro změnu až po zem. Co bych dala za to, kdyby měl i černé oči! Jenže on je měl jak na truc rudé. Vybavila jsem si zrcadlovou příšerku a poměrně brzo se uklidnila.

Ten červenookej, počkat to je poněkud blbý poznávací znamení pro místnost, kde je rudookých lidí minimálně deset. Tak dobře dlouhvlasej si mě chvíli prohlížel a pak se beze slova otočil na Eleazara.

„Eleazare, příteli!“ zvolal nadšeně. Typovala bych, že „přítel Eleazar“ jeho nadšení ani z poloviny nesdílel. Podali si ruku a dlouhovlasej přistoupil s užaslým výrazem k Edwardovi a opět věděla kulový. Jen co si podali ruku, tak byl zase u mě. Bude mi muset ukázat, jak se tak rychle pohybuje, aniž by se rozplácnul na zemi…

„Můžu?“ Zeptal se dychtivě a napřáhl ruku. Moc dobrý pocit jsem z toho neměla, ale jestli mě to zachrání před vycucnutím, tak proč ne. Neochotně jsem mu podala zdravou ruku. Asi po dvou vteřinách jsem se začala ztrácet v jeho očích. Byly klidné, pak se začaly mračit a najednou jsem jeho ledovou ruku necítila.

Otočil se na Edwarda a nadšeně se usmál: „To je poklad, úžasný a jedinečný poklad, to snad ani není možné!“ drmolil jedno přes druhé. Ty jo, ten je pěkně ukecanej. Potom se ale otočil na toho hnědovlasýho, co nás přivedl a s dalším úsměvem, který byl už teď asi vytesaný do jeho tváře řekl: „Odveď našeho hosta do jeho pokoje a tam proveď proměnu.“

Tak počkat, to odvést hosta do pokoje se mi libí, ale proveď proměnu? Co to má znamenat? Vyděšeně jsem se podívala na Edwarda, který se mi zdál mým jediným záchytným bodem. Ten jen srabsky uhnul hlavou a mě zalila vlna vzteku. To on mě do toho dostal. Měla jsem si na něj dát od začátku pozor! Bylo mi smutno, cítila jsem se osamělá a měla jsem strach. Jak moc bych dala za to, abych byla zpátky ve Forks a nikdy nepotkala Cullenovi. To oni to všechno zavinili. Věděla jsem, že odpor nemá smysl a tak jsem se nechala spletitými chodbami zavést až do jednoho z pokojů.

Nebyl ničím zvláštní. Takový normální hotelový pokoj. Postel, pracovní stůl, malá televize a jedny dveře, které asi vedly do koupelny. Otočila jsem se na svého průvodce s kontaktními čočkami. Tak počkat. Vím určitě, že měl červené oči, tak proč jsou najednou černé? Zachvátila mě panika. Tohle není dobré. Vzpomněla jsem si na jejich sílu, rychlost a to všechno okolo. Nemám se jak bránit. Moje srdce tlouklo dvakrát rychleji. Strach mi proudil celým tělem a mé nohy se neměly k pohybu. Jenom jsem se dívala, jak se ke mně blíží. Najednou byl u mě a já cítila ostrou bolest v krku. Vykřikla jsem a poslední co jsem viděla bylo, jak mě dával na postel. Potom mě zachvátila křeč a já křičela a křičela, bolelo to jako kdyby mě trhali na tisíce kousíčku.

Neznámá osoba

Edward seděl ve svém autě a vzlykal. Věděla jsem, co prožívá a bylo mi ho líto. Nějak se mi nelíbilo rušit jeho soukromí a tak jsem „kanál“ přepnula jinam. Dívala jsem se na tu holku a dumala nad tím, jak je dát znovu do kupy. Asi po třech hodinách mi došlo, že to nepůjde, a že jim Aro zničil osud. Jo, to on umí. Jít za svým zájmem i přes mrtvoly. Znám to na vlastní kůži, vím jak se Edward cítí. Sama jsem to zažila.

I mě náš milovaný Aro zničil věčnost, zabil lásku a s ní zabil i naději na štěstí. Ale už tehdy jsem si slíbila, že se mu pomstím a můj čas nadešel. Má u sebe tři nejmocnější upíry a to nesmím dopustit. Stačí vymyslet pomstu a on bude na kolenou. Tak ráda bych ho tam viděla, jak prosí o slitování. Jenže, jak ho tam dostat? Jeho silou je garda. Pozabíjet je? Koukla jsem na Aleca a na to, jak mu ubližuje každý Bellin výkřik. Ne, já nejsem Aro. Já nejsem vrah.

Moji hlavu jako na přání osvítil geniální nápad. Rozbiji mu gardu tím čemu tolik brání! Láskou! Usmála jsem se a koukla na Aleca. Ke komu by se asi hodil… Koukala jsem po všech upírkách v gardě a okolích státech, ale žádná se k němu nehodila. Znovu jsem se na něj podívala a okamžitě mi došlo z koho udělám jeho spřízněnou duši. Snad mi to Edward promine…

Prstem jsem ukázala na Aleca a už to bylo. Najednou si uvědomil, jak je vlastně Bella hezká. Jak má krásné vlasy, postavu a všechno ostatní. A už to bylo, začátek zamilovanosti. Zbytek nechám na něm. A teď Bella. Ať jsem se soustředila jak chtěla, tak Belle do hlavy jsem se nedostala. No, bude si muset poradit sám. Usmála jsem se svému geniálnímu plánu. Tohle bude moje pomsta. Zamilovaná garda rozhodně není tak výkonná.  Láska dělá z upíra člověka, probouzí soucit. A on navíc vůbec nebude tušit, že v tom mám prsty já. Moje pomsta je na světě a je sakra sladká. Se mnou si není radno zahrávat, bratříčku!

Autor: Ivanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faustovská smlouva 2. Kapitola: