Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Faustovská smlouva 10. kapitola

28.06.2010 (21:15) • Ivanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1315×

10. kapitola

Indie, boj a nový vztah

Neznámý upír

Byl jsem už tak blízko! Jak moc jsem chtěl zaútočit, ale nešlo to. Zaprvé, všude kolem se pohybovalo, na můj vkus, až moc obyčejných lidí, za druhé i stejně obdařených jako já  zde bylo  moc. Ne, že by to můj dar nezvládl, ale… Pán se musí poslouchat.

O pár hodin později…

Sledoval jsem je, už jenom chvilka a past sklapne. Volturiovi budou konečně potrestáni za zničení mých pánů!

Bella

Všichni jsme bojovali z posledních sil. Blížila se jistá porážka a já cítila smrt na jazyku. Tohle nedopadne dobře. Připadala jsem tak bezmocně. Moje oči pořád bloudily k místu, kde leželo Alecovo tělo. Zatím ho nestihli spálit, ale to je bohužel jen otázka času. Snažila jsem se všechny chránit štítem, ale pohled na Aleca, moje úzkost a vnitřní zmatek narušoval moje soustředění. Všichni kolem se míhali a já jsem věděla, že dřív nebo později se do ochranné kapsy dostane nějaký talentovaný nepřítel. Moje ruka byla s ostrým kovovým zvukem odtržena od těla a odhozena na druhou stranu louky. Tohle bude konec…

O sedm hodin dříve

Právě jsme vystupovali z letadla. Zkontrolovali nám naše pasy a bez problémů jsme prošli celnicí. Potom jsme vyzvedli zavazadla a v tlačenici se probojovali až do hlavního terminálu. Šla jsem po Alecově boku a všichni na nás čuměli. Možná, že jsme byli trochu nápadní, ale není slušný ukazovat prstem. Kluci i já jsme měli na sobě tmavé oblečení nějaké velmi drahé značky. Alice by ze mě měla radost. Sluneční brýle ještě podtrhovaly dojem cizinců. Ještě, že nějakého inteligentního upíra napadlo nechat pláště doma. Měla jsem co dělat s tím, abych se nevrhla po jednom z těch bezvýznamných lidí. Všichni tak lákavě voněli, bylo to jako mučení, nemoci uhasit svou nezkrotnou žízeň.

Alec vzal moji ruku do své a tím mě chránil před unáhleným činem. Pomalu, ale jistě jsme se dostávali pryč z letiště. Jasper a Michael se vzdálili a po dvou minutách se vrátili s dvěma auty.

Jedno bylo černé, druhé stříbrné a obě měly díky bohu kouřová okýnka. Já jsem si spolu s Alecem přisedla k Jasperovi. On zaujal místo spolujezdce, já si sedla dozadu. Jasper se rozhodně nehodlal hnout od volantu. Připravila jsem se na dlouhou cestu a obrnila se trpělivostí…

Po dvou hodinách jsme se konečně dostali z města a rozhodlo se, že malý lov na posilněnou neuškodí. Doufali jsme, že najdeme někoho, kdo přežil ten masakr a zavede nás k jejich sídlu.

Zastavili jsme a nakrmili se krví náhodných chodců. Po té jsme pokračovali v cestě. Asi sedmdesát kilometrů severozápadně od Dílli jsme narazili na Demetriho. Spolu s Garrettem, který podle jeho slov, před třemi dny nenápadně zmizel, to byl jediný upír, co přežil masakr. Beze slova jsme vystoupili z auta a dál ho následovali pěšky. Vedl nás do hor. Himaláje se tyčily do ohromné výšky a to jsme viděli jen okraj. Blížili jsme se k podhůří a okolní vzduch se ochlazoval. Kdyby nás teď někdo potkal, byli bychom v krátkých rukávech poněkud nápadní.

Ucítila jsem vůni neznámých upírů a následovala ji. Demetri nás pořád vedl, ale teď už to bylo skoro zbytečné.Všech se zmocňovalo hmatatelné vzrušení. Vzduch zhoustl jako před bouřkou. Zmocňoval se mě netvor. Začala jsem vidět rudě. Bude se trhat a pálit, bude se umírat…

Demetri zastavil a my všichni jsme následovali jeho příkladu. Vyrovnali jsme se do řady. Proti nám stála jasná přesila. Rozprostřela jsem štít a vzápětí cítila mnohá dloubnutí po celé jeho šířce. Bylo to nepříjemné, ale neškodné. Popravdě, od Jane to bolelo víc.

Na druhé straně louky stálo asi dvacet upírů. Bylo jasně vidět, kteří jsou určeni pro boj a kteří mají jiný talent. Polovina z nich byly hory velikosti Santiaga, ta druhá normální upíři. Alec se na mě usmál a vzápětí se všichni hroutili k zemi. Byl to zvláštní pocit, vidět ho, jak používá svůj dar.

Vše bylo až příliš snadné, tohle není jen tak. V podbřišku jsem cítila nepříjemný pocit, nervozitu a… strach. Ne o sebe, ale o Aleca. Rozhlédla jsem se okolo. Všude bylo ticho, ticho bez jediného zvuku, jediného poryvu větru i zvířata se vytratila, protože cítila nebezpečí. Jen okrajově jsem vnímala to, jak moji druhové trhají povstalce, moje smysly plně větřily nebezpečí. A pak jsem je uviděla. Jediný pohyb, jediná prasklá větvička, které by si nikdo nevšiml nebýt mě.

„Pozor!“ vykřikla jsem, ale bylo pozdě. Nepřítel věděl, že je prozrazen a místo pomalého obklíčení zvolil bleskový útok. Přitáhla jsem štít těsněji ke každému členu gardy a postavila se do bojového postoje. To bylo vše, co jsem stihla. Byla jsem nejdál od místa střetu, Alec však stál na okraji lesa. Ještě než se stihl vzpamatovat, strhli ho nepřátelé mezi sebe a roztrhali ho. Tím uschopnili svoje paralyzované druhy a bylo padesát proti sedmi.

Tohle je konec. Začal krutý boj, boj na život a na smrt a u nás bylo to druhé pravděpodobnější…

Všichni jsme bojovali z posledních sil. Blížila se jistá porážka a já cítila smrt na jazyku. Tohle nedopadne dobře. Připadala jsem si tak bezmocně. Moje oči pořád bloudily k místu, kde leželo Alecovo tělo. Nestihli ho spálit, ale to je bohužel jen otázka času. Snažila jsem se všechny chránit štítem, ale narušovalo to moje soustředění. Moje ruka byla s ostrým kovovým zvukem odtržena od těla a odhozena na druhou stranu louky. Tohle je konec.

„Ústup!“ vykřikl Jasper a my s radostí následovali jeho příkazu. Vrhla jsem se ke své ruce a společně jsme prchali k horám. Musíme si najít místo, kde nemohou uplatnit svoji početní převahu. Hledala jsem jakoukoliv soutěsku či krytou skálu, ale bylo to marné. Pomalu, ale jistě nás doháněli. A pak jako zázrakem jsme před sebou viděli to, co jsme hledali. V mohutné skále byla vyhloubena jeskyně. Měla úzký vchod a my mohli jen doufat v to, že je dostatečně velká. Byla to naše poslední naděje.

O týden dříve

Alice

Uběhl už rok od mezníku Edwardova štěstí, Bellina nedobrovolného odchodu a my znovu přesídlili na jiné místo. K tomu malému městečku na Washingtonském poloostrově nás vázalo příliš mnoho vzpomínek. Zakotvili jsme tedy na Aljašce. Denaliovi by nás s radostí přibrali do rodiny, ale smlouva to nedovalovala. Proto jsme se usídlili v nejdeštivějším městě spojených států.

Bylo to poměrně malé městečko, žilo v něm asi 5000 obyvatel. Jmenovalo se Unalaska a přezdívalo se mu hlavní město Aleutských ostrovů. Pro nás bylo důležité to, že tu svítilo sluníčko jednou za půl roku, mělo nemocnici, školu a všude kolem byla pustina, hory a lesy. Znamenalo to pro nás jisté zpestření jídelníčku.

Jediná novinka v našem jinak nudném životě byl Christoper. Před půl rokem jsme na náhodném lovu našli novorozeného upíra, který si tak jako já, nepamatoval nic ze svého lidského života. Byl zmatený a nevěděl, co se to s ním děje. Nikdo mu  navíc nevysvětlil kdo je a jak má žít. Právě proto jsme se ho ujali. Původně to mělo být jen na kratší dobu, ale nakonec se rozhodl zůstat. Nikdo neprotestoval. Konečně jsme našli tolik potřebné rozptýlení, to on pročistil nesnesitelně hustý vzduch výčitek v rodině.

Vybral si jméno Christoper. Byl usměvavý a lehce zamyšlený, na dotazy odpovídal až po chvilce a nebo neodpověděl vůbec, uměl být ironický a zvládl se dokonale přetvařovat. Byl divoký jako každý jiný novorozený, ale po několika měsících už se dal zvládnout. Protože chtěl zůstat s naší rodinou, musel se živit zvířecí krví a vůbec mu to nevadilo. Jenže jako každého novorozeného upíra, ho lákala lidská krev a měl problémy se sebeovládáním. Nemohl navštěvovat místní školu, protože by všechny ve třídě zabil. Lidem okolo jsme tvrdili, že je vážně nemocný a nemůže se s nikým setkat. Esme zůstala doma, aby se o něj starala, tedy spíš ho hlídala.

I on se zařadil do nadané části rodiny. Svůj dar zatím neuměl ovládat, ale Carlisle i Eleazar o něm tvrdili, že má velký potenciál. Uměl odlákat pozornost jakéhokoliv upíra nebo člověka. Fungovalo to tak, že když na nás působil jeho dar, stal se pro nás pouhou mihotavou představou a nikdo z nás mu nevěnoval žádnou pozornost. Nepodařilo se mu to pokaždé, ale Carlisle si myslel, že se to bude zlepšovat.

To on dal naši rodinu znovu dohromady. Po té, co Edward s Eleazarem odvezli Bellu, vypadalo to bídně. Kromě Rosalie, jsme měli velké výčitky a ty nás hlodaly pořád dokola.

I když mi to Edward zakázal, nahlížela jsem tajně do Belliny budoucnosti. Věděla jsem, že nebýt smlouvy, stali bychom se sestrami a to mi rvalo srdce. Chris vrátil naší rodině zase důvod žít jako lidi, opět jsme měli pocit, že nás někdo potřebuje a to bylo k nezaplacení.

Vrátila jsem se ze vzpomínek zpět k současnosti. Hlavou mi probíhalo pár starých vizí. Zrovna dneska po půl roce svítilo sluníčko a já neměla co dělat. Carlisle spolu s Chrisem odjeli ne představovací návštěvu do Denali a Edward s Emmettem byli na lovu. Rosalie si čekání na svého miláčka krátila čtením nějakého časopisu o autech a Esme právě dělala další zakázku. A já se nudila, nudila a nudila. Tolik jsem jim záviděla, že si našli svůj protějšek, někoho na něhož se můžou těšit. Když jsme našli Chrise, celá rodina doufala, že se stane mým partnerem. Ale stejně jako v případě Edwarda a Rose, nevyšlo to a já byla zase sama.

Bylo mi z toho k pláči. Ve svých vizích jsem okrajově vnímala nějakého muže, který by mohl být mým partnerem, ale stále nepřicházel. Moje chmurné úvahy roztříštila další z mým vizí:

Bella utíkala lesem uprostřed malé skupiny. Před ní se pohybovalo několik dalších upírů, něco naléhavě hledali, ale pořád to nenacházeli. Z vize sálal strach a boj o holý život. Vběhli do jeskyně a tři upíří, podobní spíš horám, zatarasili úzký vchod. Bojovali statečně, ale jeden po druhém umírali. Do ústí jeskyně se postavil nějaký blonďák. Měl vysokou postavu a spoustu svalů, ale bylo vidět, že je vycvičený k boji na volném prostranství. Jeho temně rudé oči těkaly z jednoho protivníka na druhého. Vize trvala neobvykle dlouho. Viděla jsem, jak umírají další členové skupiny. Naposled se do vchodu postavila Bella…

Věděla jsem, že jí musím pomoct. Ona nesmí umřít, ne když se do téhle situace dostala kvůli nám. Vize skončila tak rychle jako začala. V přízemí se rozrazily dveře a já věděla, že v nich stojí Edward, který viděl konec mojí vize. Bylo rozhodnuto, jedeme do Indie.

Plánovali jsme, jak se dostat do Indie. Rose, která z toho nebyla nikterak nadšená, navrhovala letadlo. Plně bych s tím souhlasila, ale rychlejší bude, když to vezmeme pěšky přes Rusko a teprve v Pekingu skočíme na letadlo do Dillí. Podle vize by to mělo vyjít.

O hodinu později se dveře otevřely a stál v nich Chris, Carlisle a všichni Denalijští. Protože jsem měla plnou hlavu Belly a vizí kolem ní, docela mě to překvapilo. Usmála jsem se a vyšla jim vstříc. Jenže na tom bylo něco divného. Denalijští vypadali jako dřív, ale… Těsně vedle Kate stál Chris, zpočátku jsem si nevšimla jejich propletených rukou, jenže teď to bylo jako pěst na oko.

Znovu jsem nasadila úsměv a šla je obejmout. Kate byla jako moje sestra a Chris se stal mým bratrem. Moc jsem jim to přála, přesto jsem se ale neubránila žárlivosti a stesku. Chris je upírem teprve rok a už našel svůj protějšek. Já nežiji století a dál marně hledám někoho, komu bych mohla bez obav svěřit svoje srdce. Je to nespravedlivé…

Carlisle se rozhlédl po rozkrámované místnosti.

„My někam jedeme?“ zeptal se s zdviženým obočím.

„Jestli rušíme, mohli bychom přijít později,“ řekla Tanya ještě než jsem stihla odpovědět.

„Ne, určitě nerušíte,“ odporovala jí Rose. „To jen my musíme mít v rodině věšteckýho pošuka!“  dodala naštvaně. Oplatila jsem jí to temným zavrčením.

„No tak holky,“ snažila se nás uklidnit Esme.

„Tak pustíte mě ke slovu!“ měla jsem toho tak akorát dost. Mám já to ale ukecanou rodinu!

Všichni jsme si sedli na pohovku a Esme tiše blahopřála Chrisovi a Kate. Tohle nikdo nečekal. Když říkám nikdo, myslím tím i sebe. Edward se tlumeně uchichtl mým myšlenkám. Začala jsem vyprávět to, co jsem si dala dohromady ze své vize a k tomu přidala nejnovější stav ve Volteře, kde si Aro okousal už všechny nehty.

„Jdu do toho s vámi,“ řekl Chris těsně po dokončení mého vyprávění. Nechápala jsem to.

„Vždyť Bellu vůbec neznáš,“ namítla Tanya.

„Slyšel jsem toho o ní tolik, že mám pocit jako bych ji znal od narození.

„Já jdu do toho taky,“ přišla k mým uším nečekaná Eleararova odpověď. Rozhodl se předejít vtíravým otázkám a podal vysvětlení:

„Cítím se vinný za to, že se vůbec do Volterry dostala,“ řekl, sklonil hlavu a Carmen se k němu přitiskla ještě blíž. Asi ho chtěla zbavit tíživých vzpomínek. Bylo mi jasné, že i ona půjde s námi.

„Když jde do toho Chris, jdu s ním,“ rozhodla Kate a Tanya se přidala, i když už ne s takovým nadšením.

Nebylo času nazbyt a tak jsme se mi i všichni Denalijští, vydali přes moře do Asie.

Cesta probíhala poměrně hladce a já při plavbě přes oceán osnovala v hlavě nějakou strategii. Těm samým myšlenkám se věnoval i Eleazar, Edward, Emmett a Tanya. Vlna mi zmáčela všechno oblečení, ale pořád to bylo rychlejší, než čekat na letadlo. Pohledla jsem na Tanyu, která plavala asi pět metrů ode mě.

Tanya sama o sobě byla velmi dobrá bojovnice, která se vyrovnala i Eleazarovi. Vlastně zvládla bez potíží přeprat Irinu, Esmé, Rosalii, Carlislea a někdy se jí podařilo přeprat i Emmetta s Eleazarem. Byla to žena bleskových rozhodnutí a vůdkyně i ochránkyně své smečky. Určitě stála za obdiv a nikdy jsem nepochopila, proč si ještě nikoho nenašla. Ať za to mohla její nestálá a výbušná povaha, dominantnost nebo obojí, žádný upír s ní nevydržel déle než rok.

Celá plavba trvala dva a půl dne. Měli jsme tedy ještě pět dní k tomu, abychom se dostali do Indie. V Pekingu jsme nasedli do letadla směr Dílli a ve středu už jsme kráčeli po ulicích hlavního města Indie. Kate, Edward a Chris se rozhodli prozkoumat okolí a my se posadili pod nějakej strom. Netušila jsem, co to bylo zač. Vychodila jsem už několik desítek středních škol a pořád nepoznám pampelišku od tulipánu.

Rozhlížela jsem se po krajině, když se najednou moje oči rozostřily a přišla jedná z vizí.

Byli jsme na tom samém místě. Právě se vracela Kate, Chris a Edward. Nešli však sami, v těsném závěsu za nimi se pohyboval ještě jeden upír. Vize skončila stejně rychle jako začala. K mému vzteku jsem z ní vůbec nic nepochopila.

Vše jsem vyložila ostatním a rozhodli jsme se, že rozestavíme hlídky. Neuplynula ani hodina a Kate se spolu Edwardem a Chrisem vraceli. Po boku měli toho cizince. I když ve vizi jsem ho nepoznala, teď mi bylo nad slunce jasné, kdo to je. Stál před námi starý rodinný přítel, nomád, který vždy bojoval za svou svobodu. Garrett.

Autor: Ivanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faustovská smlouva 10. kapitola: