Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fantazie? Ne! Skutečnost... 1. kapitola

19.11.2010 (11:00) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1993×

Pohled Isabell

Když mě ten kluk chtěl následovat i nadále, i přesto, že jsem mu naznačila, že o něj nemám nejmenší zájem... prostě mi vypěnily nervy. Použila jsem svou sílu, abych ho větrem přišpendlila na místě. Nechtěla jsem s ním mít nic společného.

Z prvního pohledu mi bylo jasné, že není normální, ale netušila jsem, kam ho zařadit. Zlaté oči, andělská krása... Jaký druh démona to byl?

Místo přemýšlení o té záhadné bytosti jsem zamířila na svou další hodinu. Měla jsem biologii v budově č. 3. Štěstí, že jsem čarodějka, jinak bych se v tomhle bludišti nevyznala ani za měsíc. Venku drobně mžilo, tak jsem si natáhla kapuci a přitáhla si bundu blíž k tělu. Myslím, že brzy začne sněžit...

Usadila jsem se do jedné prázdné lavice a civěla jsem z okna ven. Dešťové kapky padaly nesouvisle na chodník a do trávy. Nelíbilo se mi to. Soustředila jsem svou mysl, abych z dešťových kapek vytvořila taneční rej. Kapky začaly tančit a rotovat kolem své osy. Voda, která spadla na zem se znovu zvedla a připojila se k ostatním, za chvíli bylo znát rysy lidské postavy.

Usmála jsem se a pokynula jí. Úsměv na tváři té ženy byl velice jasný a prozářený. Začala se vlnit do rytmu bubnujících kapek. Pozorovala jsem taneční rej vodní žínky, kterou jsem vytvořila a vůbec jsem si nevšimla příchodu svého spolusedícího, dokud se neozvalo prudké vydechnutí.

Ihned, jak jsem se přestala soustředit na vodu, postava se rozpadla a rozstříkla se do louží na zemi. Podívala jsem se vedle sebe.

Zlaté oči zíraly ven, do toho šera venku, na místo, kde ještě před chvílí tančila moje víla.

„Děje se něco?" zeptala jsem se naoko nechápavě.

Teď prozměnu zíraly zlaté oči na mě. Kousla jsem se do rtu. I když jsem si přísahala, že s žádným člověkem nepromluvím ani slovo, porušila jsem to kvůli své nepozornosti. Už žádné kouzlení za přítomnosti lidí!

„Ty jsi to neviděla?" zeptala se šokovaně, oči stále vytřeštěné.

„Neviděla co?" Dál jsem hrála nechápavou.

Nepřítomně potřásl hlavou a zkoumavě si mě prohlížel.

„Ale nic. Sedíš na mém místě. Vždycky sedím u okna..." upozornil mě.

Přimhouřila jsem oči a on se neklidně ošil. Znervózněl ze mě... Na rtech se mi na chvíli objevil úsměv.

„Tak nic no..." špitl a posadil se na místo blíže uličky.

„A odteď si pamatuj, že Isabella Mary Ann Swanová vždy sedí na tomto místě. Jasné?" zasyčela jsem na něj a vytáhla si učebnici a poznámkový blok.

V tu chvíli došel do třídy učitel, takže se ztišil okolní ruch a všichni na něj upřeli oči. Včetně mého spolusedícího.

Tak je hodný... Pomyslela jsem si spokojeně a zaposlouchala se do učitelova výkladu.

Na konci hodiny jsem si začala balit věci a čekala, že hodný spolusedící tiše odkráčí. Mýlila jsem se. Byl nejspíš odhodlaný mě doprovodit až k tělocvičně.

„Víš, myslím, že jsme nezačali zrovna nejlíp, Bello."

„Jsem Isabella!" zasyčela jsem nakvašeně a ukázala mu záda, jak jsem vycházela ze třídy.

Rychle stál vedle mě.

„Dobře, ehm... Isabello. Jsem Edward Cullen."

„Netěší mě, Edwarde. Mohl by jsi jít svým směrem?"

Podivně se zatřásl, když jsem vyslovila jeho jméno. A nemínil mě opustit.

„Vlatně... Bych se chtěl zeptat... Kde jsi žila před tím, než jsi se přestěhovala sem?"

Věděla jsem, že pozoruje ty emoce, které se mi střídaly v obličeji, nedokázala jsem je skrýt.

Určitě viděl tu bezbřehou bolest, neklid a zuřivost.

Ach, kéž bych mohla použít své síly a zahnat ho pryč. Ale nemohl pojmout podezření. Už dvakrát mě viděl kouzlit. Potřetí se to už nesmí stát.

„Nech mě být!" zavrčela jsem na něj jako poprvé a rozběhla se na svou další hodinu. Už mě nenásledoval. Byla jsem ráda, neboť ihned, jak opustil mé zorné pole, rozbrečela jsem se.

Na tělocvik jsem přišla pozdě, takže jsem si vyslechla dlouhé kázání od tělocvikáře a posměšné pohledy spolužáků.

Byla jsem ráda, když jsem konečně mohla jet svým náklaďáčkem domů. Cítila jsem, jak mě zlatooká rodina vyprovází pohledem, ale neohlédla jsem se.

Když jsem dojela domů, vrhla jsem se na úkoly. Díky mé schopnosti levitovat propiska sama napsala vše, co jsem měla v hlavě, a já si alespoň bez bolesti ruky mohla jít číst.

Vybrala jsem si z Charlieho knihovny Pýchu a předsudek. Zbožňovala jsem Jane Austenovou.

Hodinu před tím, než měl dojet Charlie, jsem zamířila dolů vařit. Neměla jsem náladu na dlouhé vaření, a tak jsem prostě oloupala a nastrouhala, přidala pepř, sůl, mouku, vajíčko a majoránku a usmažila jsem bramboráčky.

Když Charlie dojel domů, už jsem jich v sobě měla pět. Ujídala jsem rovnou z pánvičky, takže jsem si spálila pusu. Ale bylo mi to jedno. Prostě jsem měla hlad a ty bramboráčky se mi tolik povedly!

Táta mi ukradl talíř s jídlem a sedl si ke stolu. Rozladěně jsem na něj zavrčela a chňapla po jednom. Se svým úlovkem jsem odběhla do obýváku.

„Jak bylo dnes ve škole?" zeptal se Charlie a moji zlodějinu nekomentoval.

„Suprově! Držím si odstup, jak jsi po mně chtěl..."

„Jak jsi sama chtěla," neodpustil si.

„Hele! Nemůžu za to, co jsem!" okřikla jsem ho.

„Ne, za to může tvá matka... Kdyby tě nechala se mnou, tak se ty čáry máry nikdy nenaučíš a jsi normální!" zavrčel a ládoval se mými bramboráčky.

„Víš, že to není pravda, tati... Jednou by to ve mně prostě vybuchlo... A nikdo by neunikl mé moci. Takhle ji aspoň ventiluju."

„No jasně..." nechal se slyšet.

„Tati, co bys říkal na to, že bychom si pořídili psa?"

Rozkašlal se a střelil po mně zděšeným pohledem.

„Cože?"

„Psa, nějakýho ovčáka. Aspoň bych tu nebyla sama, když ty jsi pořád v práci." Nahodila jsem prosebný kukuč.

„Dobře, ale venčit ho budeš ty!" Ukázal na mě prstem.

„Díky, tati, díky! Po škole si ho půjdu vybrat do útulku..." Zatančila jsem oslavný taneček a vyběhla po schodech k sobě do pokoje.

Sebrala jsem věci z postele a šla se osprchovat. Nechala jsem na sebe účinkovat teplo, které se mi příjemně rozlévalo po těle. Nakonec teplá došla, a tak jsem vylezla, osušila se a zalezla v pyžamu do postele. Do snů mě vyprovázel něčí pohled, i když jsem netušila čí, byl příjemně hřejivý a uklidňující...

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fantazie? Ne! Skutečnost... 1. kapitola: